IRSKÁ LOVESTORY - První Rande

copyright©2025

PRVNÍ RANDE

Ve čtvrtek mi Ken poslal zprávu, že musí odjet z města kvůli nějakým záležitostem s autem a že se nemůžeme sejít. Neodpověděla jsem. Nechala jsem to být a večer ponechala náhodě.

Ten večer jsem se, jak bylo domluveno, setkala s Jackem v Lawlors. Našli jsme si klidný stůl a povídali si celé hodiny. Bylo na něm něco, co mě přitahovalo—nenucená jistota v jeho hlase, jako by se nesnažil nikoho ohromit, jen prostě sdílel, co ví. Poslouchala jsem ho se skutečnou zvědavostí.

Otevřeně vyprávěl o své rodině—třech sestrách a jednom bratrovi. Jejich jména mi zpočátku zněla cize, neobvykle a melodicky. Potichu jsem si je opakovala, abych si je zapamatovala: Loraine, Caoimhe, Sean. Všichni bydleli nedaleko, blízko místa, kde žili i jeho rodiče.

Všechno na něm—způsob, jak mluvil, jeho vřelost, jeho klidná zakotvenost—působilo nezaměnitelně irsky.

Ani si nepamatuji, o čem jsme právě mluvili, když se dveře hospody pomalu otevřely a v nich se objevil Ken. Celý večer jsem si v duchu přála, aby nepřišel—aby mě tu neviděl, sedět tak blízko u Jacka.

Jakmile se naše pohledy střetly, celé tělo mi ztuhlo. Strach mě přimrazil k židli. Viděl nás. Nebylo pochyb. Ale neřekl ani slovo. Jen se otočil a odešel.

Žaludek se mi stáhl do uzlu.

Jack se podíval ke dveřím, pak zpět na mě s nechápavým výrazem.
„Nerozumím tomu,“ zamumlal. „Proč by Kenneth jen tak odešel, když nás spolu viděl? Kdybych přistihl svoji holku s někým jiným, prostě bych neodešel. Udělal bych s tím něco.“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Možná měl pravdu.

A přesto jsem v hloubi duše necítila lítost. Byla jsem s Jackem šťastná. A i kdybych dnes věděla všechno, co vím, zvolila bych stejně.

Když jsme odešli z hospody, obklopil nás chladný noční vzduch jako jemná přikrývka. Smáli jsme se bez zábran, unášeni lehkou, bezstarostnou náladou. Všechno mi připadalo zábavné nebo roztomilé, a tak jsem se k němu tiskla blíž a blíž, s úsměvem, který jsem nedokázala skrýt. Bez dlouhého přemýšlení jsem ho pozvala k sobě domů, věděla jsem, že Markéta už spí hned za dveřmi v dalším pokoji.

Vmáčkli jsme se spolu do malé kuchyňky—útulného prostoru s jediným malým stolem, dvěma židlemi a starým sporákem tiše stojícím v rohu. Bylo tam ticho a blízkost, ostrý protiklad k hlučné hospodě, odkud jsme přišli. Víno mi stoupalo do hlavy, ale ještě víc ten podivný, rozechvělý pocit uvnitř—částečně vzrušení, částečně něco jemnějšího, možná začátek lásky.

Na chvíli jsem nechala zmizet všechny starosti, svět venku, a byla jen s ním. Jemně se ke mně sklonil a jeho rty, měkké a jisté, se dotkly mých. Objímal mě pevně a hřejivě, jako by mě chránil před celým světem té dokonalé, tiché noci.

Neodešel. Zůstal. A v té malé kuchyni, pod jemným šumem noci, se mezi námi tiše něco zrodilo.

Markéta už spala na naší palandě v těsném pokojíku. Nechtěla jsem ji budit, ale touha být mu nablízku byla silnější. Nechtěla jsem, aby odešel—ne dnes v noci. Tiše jsme vklouzli do postele, jeho teplé tělo se přitisklo k mému. I přes svetr jsem slyšela pravidelný rytmus jeho srdce. Nepůsobil jako někdo neznámý; byl… povědomý. Jako člověk, kterého jsem kdysi znala a teď znovu objevovala.

Ani jsme nespali—jen jsme si hleděli do očí, tiše se smáli a znovu a znovu se líbali.

Ale Markéta taky nespala. V jednu chvíli ztratila trpělivost a ze tmy zasyčela:

„Ani ho neznáš!“

„Znám!“ vyhrkla jsem.

„Tak si ho vezmi, když ho tak znáš!“

„Jo! Vezmu! Zítra!“ odsekla jsem a s Jackem jsme se rozesmáli do polštářů.

Později konečně usnul—a začal tak hlasitě chrápat, že jsem sama nemohla spát. Bylo to ale roztomilé, a tak jsem ho nechtěla probudit. Jen jsem ho pozorovala, jako by byl něco posvátného, hladila ho po hrudi, jako by patřil jen mně, a vychutnávala si jistotu, že dnes nikam nepůjde.

Nakonec to Markéta vzdala a přesunula se do kuchyně. Bylo mi jí líto. Ale v tu chvíli pro mě Jack znamenal víc—dokonce i víc než klid mé nejlepší kamarádky.

Přišlo ráno. Já musela do práce do Roosters a Jack domů. Když pospíchal do koupelny, seděla jsem tam ještě omámená štěstím a nasávala každý okamžik. Bylo to poprvé, co jsem se probudila vedle někoho, kdo pro mě něco znamenal. Chtěla jsem si to vrýt do paměti navždy.

Když se vrátil, políbil mě a připomněl, abych nepřišla pozdě. Čekal mě monotónní den obracení hamburgerů pro netrpělivé zákazníky.

„Uvidíme se zase?“ zeptala jsem se a snažila se znít nenuceně.

„Jasně,“ odpověděl. „Zavolám ti později.“

Vzal si na mě číslo. Nezbylo mi než doufat, že to myslel vážně. Domluvili jsme se na zítřejším setkání ve Phelans.

Toho dne se ve mně cosi pohnulo—nenápadně, jako když se v dálce rozezní první tón písně, kterou jste kdysi znali. Ráno se odvíjelo s dokonalou lehkostí, ale pod tou jemnou slupkou začalo klíčit tiché svědomí. Přede mnou stála ostrá, neodvratná volba: Ken, nebo Jack. Nemohla jsem mít oba. A ani jsem nechtěla.

Ken byl klidný břeh, na který jsem se mohla kdykoli vrátit. Jack byl naproti tomu tajemná hloubka, stín, jenž se tiše vplížil do Kenova světla. Cítila jsem, že takový muž by mohl získat srdce jakékoli ženy—možná mnoha žen. Občas byl vzdálený, téměř chladný, a nechával mě v nejistotě. A já zůstávala stát mezi dvěma světy, neschopná se pohnout. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že nakonec se jedno srdce nevyhnutelně zlomí.

Po práci jsem se tiše vydala na procházku parkem, s nadějí, že se mi v hlavě rozptýlí mlha a přijde trochu jasno. Rozum říkal, že Ken je bezpečná volba—ten klidný, stálý hlas rozumu. Ale srdce šeptalo něco jiného: „Přestaň váhat. Chceš Jacka. Jdi si pro něj.“

Uvnitř mě se odehrával tichý boj, přetahovaná mezi opatrností a touhou. Přála jsem si, aby tu byl někdo, kdo by mě pochopil.

A pak u mě zčistajasna zastavilo auto. Byl to Ken. Zadíval se na mě s tichým smutkem, nic neřekl, jen mi naznačil, ať si k němu přisednu. Řekl, že mě odveze domů. Nechápala jsem, proč přijel, ale nějak to působilo jako odpověď na moji nevyslovenou prosbu. Jenže místo Jacka tu byl Ken.

Vina na mě padla jako stín. Po dlouhém mlčení jsem mu řekla, že potřebuji čas. O Jackovi jsem se nezmínila—nemusela jsem. Ken všechno chápal beze slov a já za to byla vděčná.

A tak jsem se místo setkání s Jackem ve Phelans ocitla s Kenem v Carlow. Vzal mě na kulečník a tíha, která mi svírala hruď, se začala pomalu rozplývat. Na chvíli z mých myšlenek Jack zmizel. Byl to potřebný, krátký únik, jen abych si mohla v hlavě udělat pořádek.

Hráli jsme kulečník a smáli se, jen tak, bez očekávání. Nechala jsem Kena, aby zaplnil ticho, a jeho laskavost konejšila mé neklidné srdce. Na konci večera jsem stále nevěděla, jak se rozhodnout, ale byla jsem lehčí – ne proto, že bych našla odpověď, ale protože s Kenem bylo všechno prosté a přirozené. Jako dýchání. 

Další večer jsem byla zpátky v práci, když do Roosters vešel Jack. Jakmile jsem ho uviděla, žaludek se mi sevřel. Pohltil mě stud. Nebo to byl strach? Jeho tvář byla jako led, ani stopa po úsměvu. Vypadal nabroušeně. Neodvážila jsem se vyjít z kuchyně, dokud tam stál. Pak odešel.

Jakmile jsem vyšla ven, vrhly se na mě Allison a Eileen.

„Co jsi mu udělala?“ zeptala se Allison, oči dokořán.

„Nevím, o čem mluvíš,“ zamumlala jsem.

„Ten chlap nevypadal, že se nic nestalo, Teri.“

Možná byl naštvaný, že jsem nepřišla do Phelans. Pravděpodobně.

„Přišel sem kvůli tobě,“ řekla Allison.

„Jak to víš? Třeba měl jen chuť na jídlo. Možná mu na mně vůbec nezáleží,“ zašeptala jsem.

Allison si odfrkla. „Ale no tak. Vypadal, jako by mu někdo přejel psa. A po tom, co odešel, hodil svůj burger rovnou do koše. Přišel za tebou.“

Pomalu mi to začalo docházet.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se nervózně.

„Na tvém místě bych za ním šla. Určitě je ještě někde poblíž.“

„Ne,“ řekla jsem. „Jen bych se ztrapnila. A navíc… mám Kena.“

Allison protočila oči. „Chceš se vážně spokojit s Kenem? Je to polda—předvídatelný, nudný. Skončíš s deseti dětmi a budeš přemýšlet, kam se poděla jiskra. Jack je oheň. Voní po dobrodružství. Jsi mladá—užívej si.“

Její slova ve mně zasadila semínko pochybností. Chtěla jsem se za Jackem rozeběhnout, sáhnout po tom pověstném, zapovězeném ovoci, ale nohy mě zradily—těžké, nehybné. Jen jsem seděla, dokud Allison s Eileen nevymyslely jiný plán.

„Zavolej mu do Phelans. Omluv se,“ pobídla mě Allison.

„Zavolej ty,“ vyhrkla jsem rychle s narůstající panikou. „Moje angličtina je hrozná. Nebudu jim rozumět.“

K mému překvapení souhlasila. S klidem vytočila Phelans a zeptala se na Jacka. Zatajila jsem dech.

„Ne, není tam. Zkusíme Lawlor’s,“ řekla a bez váhání volala znovu.

A pak se jí na tváři objevil úsměv.

„Je tam. Dávají ho k telefonu.“

Krve by se ve mě nedořezal.

Co asi řekne? Pošle mě k čertu?

„Tady Allison z Roosters. Teri sedí vedle mě. Je moc nervózní na to, aby mluvila, ale opravdu se chce omluvit. Ráda by tě viděla—jestli máš zájem… Jo… dobře… řeknu jí to. Díky, měj se.“

Položila telefon a usmála se na mě.

„Na začátku byl trochu naštvaný. Ale pak se zasmál. Řekl, ať mu zítra zavoláš. Přesně ve dvanáct. Ani minutu později.“

„Dobře… díky,“ vydechla jsem.

Dal mi šanci. A já ji nenechám utéct—za nic na světě. I kdyby mě svíral strach. I kdyby mi pošeptával, že na něj nemám. I kdybych se v hloubi duše bála, že si ho nezasloužím.

Ale zavolám mu.

I kdyby zamrzlo peklo.