IRSKÁ LOVESTORY - Naše Poprvé
copyright©2025
Byl únor a Irsko se halilo do nečekané mírnosti. Zimy tu jen zřídka vycenily zuby; i po Novém roce se ulice hemžily lidmi v tričkách, jako by chlad byl pouhou pověstí. Jediným skutečným poslem změny ročního času byl déšť – tichý, vytrvalý, dokončující to, co zima započala, ale opustila nedokončené.
Ten večer jsme měli své první opravdové setkání v Manor House. Seděl u baru, opřený o lakovanou desku, před sebou pintu Heinekenu, z níž usrkával pomalu, jako by každá kapka měla svůj čas. Jeho pohled bloudil kamsi za hranice přítomnosti. Jakmile promluvil, moje nervozita se rozplynula – a přece mezi námi zůstávalo napětí, ten neviditelný drát natažený mezi dvěma póly. Vzpomínka na to, že jsem na naši předchozí schůzku nepřišla, visela ve vzduchu, a jeho neodpuštění mě pálilo v zátylku.
„Chci se omluvit,“ pronesla jsem téměř šeptem. „V hlavě jsem měla zmatek… potřebovala jsem čas dát si všechno do pořádku.“
„Čekal jsem tam jako blbec,“ odvětil přímo, bez milosti. „A pak jsem tě viděl z okna Phelan’s, jak nasedáš do Kenova auta. To mě dostalo. Řekl jsem si, že s tebou končím. Že ti už nikdy nezavolám.“
Jeho hlas měl chlad oceli, ale v hloubce rezonovalo cosi zraněného. Netušila jsem, že pro něj ta chvíle byla tak vážná. Cítila jsem, jak se ve mně usazuje těžké závaží viny, neúprosné a studené.
„Opravdu jsi mi ublížila,“ pokračoval, jeho pohled se do mě zabodával. „Nemám čas na hry. Když něco slíbíš, dodrž to. Jinak nemá smysl, abychom pokračovali. Prostě odejdu.“
Jeho slova byla jako ostří. Mlčky jsem ho pozorovala, zatímco pocit viny bobtnal, s každým okamžikem těžší. A právě když jsem se nadechovala k odpovědi, změnil téma, jako by odsunul závaží na jinou polici.
„Co bys udělala, kdybych ti řekl, že mám v životě ještě jinou lásku?“
Mé srdce poskočilo, ale nedala jsem najevo, jak moc.
„Záleželo by na tom, o jakou lásku jde.“
Vsunul ruku do kapsy, chvíli v ní cosi hledal a znovu pronesl: „Přijala bys, kdybych měl někoho jiného?“
Než jsem stihla odpovědět, rozevřel dlaň.
„Tohle je Julian,“ řekl tiše a podal mi přívěsek s fotografií malého chlapce.
Úleva na mě dolehla jako vlna přílivu, prudká a slaná. Tíha na hrudi se uvolnila. Na fotce byl chlapeček, sotva dvouletý, tvář rozsvícená radostí tak čistou, až se zdála křehká.
„Do vztahů obvykle nechodím,“ řekl, „většina holek vyšiluje, když zjistí, že mám dítě.“
„Já ne,“ odvětila jsem. „Co je pro tebe důležité, je důležité i pro mě.“
Jeho oči zvláčněly. „Jsi asi první, kdo to takhle vzal. To, co jsi právě řekla… pro mě hodně znamená. Máš můj respekt.“
Byl pro mě záhadou – jednou mě odháněl, vzápětí mě vtahoval do svého světa. Ale nepřemýšlela jsem nad tím. Byla jsem vděčná, že jsme si znovu blízko. Když přišla řeč na Kena, byl neústupný. Nehodlal hrát druhé housle. Rozhodnutí muselo padnout – a já už věděla, co to znamená. Moje pouta ke Kenovi musela být přervána. Nadobro.
Když jsme se loučili u vchodu do restaurace, přitáhl mě do výklenku u dveří a políbil – vášnivě, bez stopy váhání. Smáli jsme se a šeptali si jako zamilovaní teenageři. Veškerý strach se rozplynul. Položila jsem ruce na jeho hruď, on mě držel pevně kolem pasu. Pohrávala jsem si s jeho řetízkem, dívala se mu do očí a přála si, aby se čas zastavil. Byl o pár hlav vyšší než já a poprvé v životě jsem se cítila v bezpečí.
Tu noc jsem si všechno zapsala do deníku. Nebyl nikdo, komu bych se mohla svěřit. Markéta, má spolubydlící, byla stále ponořená do knih nebo zaneprázdněná prací. Žily jsme spolu, ale každá jsme byla v Irsku z jiného důvodu – já kvůli životu a dobrodružství, ona kvůli výdělku.
O měsíc později, když jsme s Jackem oficiálně tvořili pár, mě vyzvedl z práce a odvezl do Kilkenny – okouzlujícího středověkého města, vzdáleného sotva patnáct minut jízdy. Ulice lemovaly šedé kamenné budovy z normanského období. Srdcem města protékal proud řeky Nore a z mírného kopce shlížel na vše hrad. Na každém rohu byla hospoda či restaurace, mezi nimi řeznictví, čínské obchody se specialitami, knihkupectví, hudebniny a útulné kavárny.
Kam jedeme, mi neřekl – mělo to být překvapení. Pokaždé, když jsem se zeptala, odpověď odbyl neurčitým mumláním. Nakonec jsem to vzdala. Byla jsem prostě šťastná, že jsem s ním.
Večer jsme strávili v hotelovém baru, pomalu upíjeli své drinky a rozmlouvali celé hodiny.
„Brzy bych tě rád představil své rodině,“ řekl s úsměvem.
„To bych si moc přála,“ odpověděla jsem, naplněná nadějí.
V té době už jsem s Kenem všechno ukončila. Řekla jsem mu, že je konec, a že mě to mrzí. Těžce to nesl.
„Věděl jsem, že si vybereš jeho,“ pronesl, a v očích mu probleskla bolest. „Je vysoký, pohledný… nikdy jsem neměl šanci.“
„To neříkej,“ namítla jsem.
Jeho hlas potemněl. „Dávej si na Jacka pozor. Lidé mluví. Říká se, že má někoho jiného – a vede dvojí život.“
Odbila jsem to smíchem. Malá města žijí z drbů.
„To je nesmysl. Nejspíš mluvíš o jeho bývalé, matce jeho syna. Řekl mi všechno. Žádná tajemství nejsou.“
Ken však trval na svém. Tvrdil, že si o Jackovi něco zjistil, a že některé věci do sebe nezapadají. Nechala jsem to být, přičítala to žárlivosti.
Té noci, zpět v Kilkenny, jsme s Jackem pili až do časných ranních hodin, než jsme se vrátili do hotelového pokoje. Opilí a rozverní, začali jsme se škádlit, až jsem – v návalu směšného dramatu – vyrazila ze dveří. Řekl něco, co mě popudilo, a já, ve svém stavu, jsem rázně vyšla na chodbu, seběhla schody – a okamžitě zapomněla, v kterém patře náš pokoj je. Bloudila jsem chodbami jako Bertha Masonová z Jany Eyrové – šílená, ale bez pochodně. Právě když jsem začínala ztrácet naději, dveře o dvě patra výš se otevřely. Jack stál na pavlači a hledal mě. Vběhla jsem mu do náruče, hrdost zapomenuta. Ta noc patřila nám. Nepamatuji si každý detail – ale pamatuji si, že jsem plakala. Slzami radosti.
Ráno jsme si dali irskou snídani. Vůně kávy mi probudila smysly. Poprvé jsem cítila, že jsme skutečně propojeni. On byl můj a já jeho.
Ale musela jsem spěchat. Moje směna začínala za méně než hodinu a uniformu jsem si ani nevzala. V roztržitosti jsem z hotelu odešla dokonce bez podprsenky. Nemohla jsem ji najít a nebyl čas obracet pokoj vzhůru nohama. Jackovi jsem to neřekla. Jeli jsme zpět do Bagenalstownu a já ho pobízela, aby jel rychle – bála jsem se, že přijdu pozdě. Náš šéf, Paddy, byl spravedlivý, ale co se dochvilnosti týkalo, neměl slitování.
Jack si – jako vždy – dával na čas.
Později toho dne, kolem poledne, se objevil v bistru. Byla jsem v šoku – málokdy za mnou chodil během mé denní směny. Copak už mě po včerejší noci neměl dost? Ale pak jsem si pomyslela: láska z lidí dělá podivíny.
Stál u pultu a nenápadně gestikuloval. Jeho prsty směřovaly k jeho kapse. Když jsem se k němu naklonila, opatrně, abych nepřitáhla pozornost, uviděla jsem, jak z ní vykukuje povědomé černé ramínko.
„Nezapomnělas něco?“ zeptal se, oči mu jiskřily rozpustilostí.
Ztuhla jsem. Moje podprsenka.
„Ty jsi ji měl celou tu dobu u sebe?“ zasyčela jsem.
Jen se usmál, podal mi ji jako kouzelník, který právě dokončil trik, a odešel, jako by se nic nestalo. Sesunula jsem se k pultu v tichém smíchu. Kdo by mě viděl, myslel by si, že jsem se konečně zhroutila přepracováním.
V březnu měl Jack narozeniny. Dala jsem mu krásné kovové hodiny a album Franka Sinatry. Tvrdil, že je to ten nejkrásnější dárek, jaký kdy dostal. V dubnu přišla řada na mě – bylo mi jednadvacet. Markéta mi koupila balónky, upekla dort a darovala mi soubor děl Oscara Wildea. Den jsme strávily v Kilkenny, nakupováním a společným obědem.
Jack několikrát volal, ale Markéta mě přemluvila, ať ho ignoruji.
„Běháš za ním jako štěně,“ řekla bez obalu.
Zastyděla jsem se. Proti svým instinktům jsem mu nezvedala telefon, i když se mi po zbytek dne třásla ruka. Strašně se mi stýskalo.
Tu noc jsem nakonec povolila a souhlasila, že se s ním setkám v Din Rí, populárním nočním klubu v Carlow. Ale on nepřišel. Čekaly jsme uvnitř až do půlnoci, po které už nikoho nepouštěli. Neměly jsme jak se dostat zpět do Bagenalstownu. Znovu a znovu jsem se ho snažila zastihnout – naštvaná a zklamaná zároveň. Vypadalo to, jakoby se mě snažil vytrestat.
Nakonec přijel. Ale po celou cestu zpět neřekl ani slovo.
Seděli jsme v tichosti jeho auta před Roosters. On mě pokáral za to, že jsem celý den neodpovídala. Já jeho za to, že mě na narozeniny nechal na holičkách. Po chvíli ukřivděného mlčení jsme ale oba změkli.
„Měl jsem pro tebe dárek,“ řekl tiše. „Ale když jsem tě nemohl zastihnout, vzal jsem ho domů. Dám ti ho jindy.“
Ten dárek jsem nikdy nedostala.
Komentáře
Okomentovat