IRSKÁ LOVESTORY - Osudové Setkání

                                                

 

 

 

 

 

 

Chtěla poznat lásku a milovat

Byla nevinná.

Jen se chtěla dotknout hvězd,

protože věřila v tebe.

V tobě našla souhvězdí.

copyright©2025

Osudové setkání

Všechno to začalo před lety. Jako tolik dívek v mém věku jsem byla neklidná – toužila po změně, po něčem novém. Život doma se otupil do rutiny, předvídatelný jako tikot hodin. A tak jsem dala výpověď v práci, která ve mně už nic neprobouzela, a sedla na letadlo do Irska. Česká agentura zajistila práci pro pár šťastlivců v městě jménem Carlow, asi hodinu od Dublinu. Tak jsem poznala Markétu – skoro jsme se neznaly, ale vydaly jsme se na cestu spolu. Na letišti nás čekal náš budoucí šéf Paddy – Ir s prošedivělými vlasy, srdečným úsměvem a otevřeným vystupováním, které působilo jako teplý oheň uprostřed cizí krajiny.

Bagenalstown byla maličká vesnice v zeleném srdci východního Irska, s necelými třemi tisíci obyvatel. Od první chvíle jsem byla okouzlena. Krajina byla až neskutečně svěží, zelenější než cokoliv, co jsem kdy viděla. Ovce a koně se procházeli po polích, jako by jim patřila. Každá vesnice, kterou jsme míjely, vypadala jako z pohádky – kamenné domky s barevnými dveřmi, mosaznými klepadly a květináči přetékajícími barvami. Cítila jsem se svobodná. Odpoutaná. Žádní rodiče, co by mě hlídali, žádná tíha očekávání. Jen já, moje představivost a ten nádherný pocit, že se může stát cokoliv.

Práce samozřejmě nebyla žádný sen. Dělaly jsme v Roosters, Paddyho mastném fast-foodu na náměstí, kde jsme noc co noc servírovaly fish and chips, burgery, klobásy a kari. Nevadilo mi to – uměla jsem se přizpůsobit. Místní přicházeli ve vlnách, často už notně podnapilí po návštěvě jednoho z mnoha pubů ve městě – nejčastěji z Phelans, kde se scházela mladší parta. Zpočátku jsme byly raritou, cizinky za pultem. Já, naivní a otevřená, jsem se s lidmi ráda dala do řeči, i když jsem sotva rozuměla jejich silnému přízvuku. Usmívala jsem se a přikyvovala. Markéta naopak s nikým moc nemluvila.

Postupem času jsem si našla vlastní rytmus. Začala jsem chodit do Phelans, hlavně když hrály místní kapely. Dokonce jsem si našla kamaráda – Kennetha, hodného kluka, kterého mi představila kolegyně.

Ale hluboko uvnitř jsem pořád čekala. Na někoho. Na toho pravého. Věřila jsem, že tam někde je a hledá mě, stejně jako já jeho. V hlavě jsem ho viděla jasně: vysoký, tmavé vlasy, oduševnělé hnědé oči. Nikdy jsem neměla skutečný vztah – jen krátká poblouznění, prchavá a divoká jako letní bouřky. Bylo mi sotva dvacet a byla jsem beznadějná romantička. Kluci, které jsem potkávala, mě nezajímali. Možná je přitahovalo tajemství, že jsem cizinka. Ale žádný nebyl ten pravý.

Protože jsme s Markétou měly směny jinak, málokdy jsme měly volno ve stejný den, a tak jsem okolí objevovala sama. Ve čtvrtky jsem chodila do Lawlors, kde místní hráli tradiční hudbu – housle, flétny, bodhrány a balady, které uměly trochu zlomit srdce. S Kennethem jsme zůstávali v podivném prostoru mezi přátelstvím a něčím víc. Nejintimnější okamžik, který jsme sdíleli, byl jediný polibek, těsně před Valentýnem, na tiché stráni za vesnicí.

A pak se jednou v noci ve Phelans všechno změnilo.

Šla jsem se podívat na rockovou kapelu do hospody, která pulzovala jako živá bytost. Těla namačkaná v přítmí, vzduch těžký potem, rozlitým pivem a tím druhem očekávání, které jiskří těsně předtím, než se zhasne. Neznala jsem tam nikoho, a tak jsem se nechala pohltit davem, snažila se obalit neviditelností jako zbrojí.

A tehdy jsem ho uviděla.

Seděl u baru, trochu od něj odvrácený, jako by hudba byla jen kulisou. Dlouhé tmavé vlasy měl stažené do volného culíku, který mu sahal do půli zad, a jeho postoj byl uvolněný, ale nečitelný – jako muž zvyklý na ticho i uprostřed hlučných místností. Oči, hluboké a znepokojivé, se upíraly kamsi, kam jsem nedohlédla. Možná byl napůl v tomhle světě a napůl v jiném.

Ve chvíli, kdy jsem ho spatřila, se něco uvnitř mě pohnulo – jemně, ale neodvolatelně. Podlaha se nepohnula, ale přísahala bych, že se naklonila. Možná jsem na něj hleděla jen zlomek vteřiny, ale čas se v tu chvíli roztáhl, zpomalil a proměnil. Hudba utichla. Dav se rozmazal v duchy. I dech se mi na okamžik ztratil.

Bylo na něm něco zneklidňujícího. Nebylo to jen tím, jak seděl, nebo tím tichem, které ho obklopovalo – byla to temnota, která se ho držela jako živá bytost. Temný mrak, temná aura, vrhající dlouhé stíny i ve světle. Lidé se mu instinktivně vyhýbali, cítili něco, co neuměli pojmenovat – jako by vzduch kolem něj byl těžší, chladnější, dotčený něčím ne zcela lidským. Nesl v sobě klid, který do takového místa nepatřil – jako bouře, která zabloudila dovnitř a tiše čeká, až udeří. Nedokázala jsem poznat, jestli se chci přiblížit, nebo utéct.

Nemluvila jsem s ním. Ani jsem se neusmála. Ale té noci jsem ho zapsala do svého deníku jako tajemství, o kterém jsem si nebyla jistá, zda si ho mám ponechat. Neznala jsem jeho jméno, ani jestli ho ještě někdy uvidím. Přesto ve mně něco z něj zůstalo – jako píseň, která se usadí v hrudi dlouho po posledním tónu.

Týden utekl jako voda. Kenneth, policista z Dublinu, mi slíbil, že se zastaví. Ten večer jsem zašla do Long’s – útulné hospůdky, kterou vedl pan Long, veselý hostinský s věčným úsměvem a slabostí pro drobné žerty. Usadila jsem se u baru, popíjela víno a jedním okem sledovala film s Davidem Schwimmerem. Kenneth však nepřišel. Trochu zklamaná a už lehce rozverně naladěná vínem jsem se zvedla a zamířila do Phelans. Tam jsem ukořistila poslední volné místo u baru.

Když jsem platila, pár mincí mi vypadlo z ruky a skutálelo se po podlaze. Sklonila jsem se pro ně – a vtom jsem spatřila jinou ruku, která je sebrala a jemně položila přede mě.

Byl to on.

Muž z oné noci.

Srdce mi na okamžik vynechalo. Usmál se – a svět se nepatrně naklonil jeho směrem. V očích mu probleskl rošťácký lesk, který chytal tlumené světlo jako tajemství, na jehož vyzrazení je ještě příliš brzy. Vlnité vlasy mu rámovaly tvář s nenuceným šarmem. Nebylo na něm nic z irské drsnosti – spíš připomínal Španěla, s ušlechtilým, výrazným nosem a hnědýma očima tak hlubokýma, že by se v nich dalo ztratit. Dlouhé řasy je rámovaly jako stín jemného závoje, a v tom pohledu se skrývalo cosi nevyřčeného, cosi, co vybízelo přiblížit se a pátrat dál.

Slovo dalo slovo a čas se nám ztratil mezi prsty. Dvě hodiny zmizely jako pára z okna. Vyprávěl mi o vzdálených místech a podivných, náhodných zaměstnáních, která ho zavála z jednoho konce země na druhý. Věděl, kdo jsem – pamatoval si mě z Roosters.

Jmenoval se Jack.

Najednou z něj vyprchala ta zneklidňující temnota. Pod koženou bundou, stříbrným řetízkem a úsměvem „čert mě vem“ se ukrývala křehká, téměř nesmělá nota, která mě zaskočila svou něhou.

A pak, jako blesk z čistého nebe, přišel zvrat.

„Teri?“ ozvalo se jasně a nezaměnitelně. Za barem stál Joe Phelan s telefonem v ruce a očima mě hledal. Venku prý čekal Kenneth.

Žaludek se mi stáhl do ledového uzlu. Jack na mě pohlédl nechápavě – vždyť jsem mu říkala, že jsem sama… nebo ne? 

„Jsme jen přátelé,“ špitla jsem a už hledala očima nějaká zadní vrátka. Osud mi v jediném okamžiku rozmetal chvíli, po které jsem tolik toužila.

Vyšli jsme ven spolu. Chladná noc nás obklopila tichem. 

Kenneth seděl ve svém autě, světlomety trhaly tmu a zářily jako osamělé majáky v dálce. Toužila jsem zůstat, být s Jackem ještě o chvilku déle. Nakonec jsme se však od sebe odtrhli s tichou neochotou a srdcem obtíženým tíhou, ještě neschopni opravdu pustit. Odloučili jsme se, aniž bychom si vůbec vyměnili čísla.

Kenneth zpočátku mlčel, jako by tíha okamžiku na něj dolehla celou svou vahou. Potom ale začaly přicházet otázky – tiché, a přesto neústupné. S kým jsem to byla? Řekla jsem mu pravdu: jen jsem si povídala s kamarádem. Jeho hlas se ztišil a zhrubl, naplněný něčím syrovým a bolestným. Přiznal, že už jen myšlenka na to, že by mě mohl ztratit, je pro něj k neunesení. Řekl mi, že jsem krásná – ne jen vzhledem, ale i tím, jak na sebe přitahuji pohledy všech kolem. A právě to, dodal, ho zaráželo i děsilo zároveň, protože se bál, co by to mohlo znamenat pro nás.

Ta náhlá zranitelnost mnou pronikla až na dno duše. Až dosud jsme byli jen přátelé.

Ale mé srdce už bylo pryč; tiše se vzdálilo někam daleko za dosah.

Uklidňovala jsem ho jemnými slovy, prosila, ať se netrápí, ale v myšlenkách jsem se neustále vracela k Jackovi. K Jackovi, který byl jako vítr – volný, nepředvídatelný, nemožný zadržet. K Jackovi, jehož přítomnost ve mně rozžehla plamen, jaký jsem si dosud jen představovala. Ta elektrizující záhada, ta jiskra, které se nedalo odolat – za tím jsem se hnala celý život.

Dny se přelévaly jeden v druhý a já se snažila tu vzpomínku pohřbít. Možná byl Jack jen krásný klam, pomíjivý sen, který mi pomalu proklouzával mezi prsty.

A pak se Kenneth objevil znovu – v uniformě, s jedinou rudou růží v ruce. Bylo to prosté, upřímné gesto. Stál tam s neokázalou jistotou, která si tiše žádala mou pozornost. V tu chvíli se ve mně pohnulo cosi jako vina – snad jsem byla příliš tvrdá, příliš rychlá ve svém soudu. Snad jsem mu dlužila příležitost ukázat, jak moc mu na mně záleží.

A pak přišla ta divoká, chaotická noc v Roosters.

Bistro pulzovalo neúnavnou energií – jako valící se příboj smíchu, šumu hlasů a spěšných objednávek. Každý kout byl obsazen, každý hlas se snažil překřičet ten neutichající ruch. Stála jsem u fritézy, obracela zlatavé hranolky a už snad posté toho večera volala: „Sůl a ocet?“ Horko a hluk se kolem mě točily jako neklidná bouře. A pak, uprostřed toho shonu, jsem zvedla oči – a uviděla ho.

Jacka.

Stál tam jako přízrak vyvolaný z neklidného snu. Stejná černá bunda, stejná bouře v očích, stejná aura neklidu, která se mě kdysi dotkla jako mráz po zádech.

Srdce mi prudce zabušilo. Snažila jsem se zachovat chladnou tvář. Přistoupil k pultu. Dívky za mnou se tiše chichotaly a jejich pohledy těkaly mezi námi.

Jack si zapálil cigaretu – uvnitř, samozřejmě, jako by na něj žádná pravidla neplatila.

Ukázala jsem na ceduli s pobaveným úsměvem. „Nekouřit!“ Na okamžik se zatvářil překvapeně – pak se pousmál a típl cigaretu o podlahu. Opřel se o pult a čekal, až mu pohlédnu do očí.

„Dostala ses někdy do Corku, jak jsme o tom mluvili?“

„Ne, ještě ne… Nemám auto,“ přiznala jsem, přesto se mi koutky úst nepatrně zvedly.

Pomalu přikývl, jako by v duchu obracel nějakou myšlenku.

Pak pronesl, tiše a nenuceně: „Napadlo mě, jestli bych tě mohl někdy pozvat na skleničku.“

Srdce mi znovu vynechalo úder. Zaváhala jsem. Kenneth se mi mihnul hlavou jako tlumený, varovný signál. Ale uvnitř jsem věděla – tohle neodmítnu.

„Jo, jasně. Můžem,“ zašeptala jsem.

Něco ve mně se uvolnilo – jako když se těžké dveře náhle otevřou a vpustí dovnitř proud světla. Jen na drink, šeptala jsem sama sobě. Nic víc. Kenneth to pochopí. Domluvili jsme se na čtvrtek v Lawlor’s.

Když Jack odcházel, lehce ramenem vrazil do dveřního rámu – jeho nejistý krok prozrazoval, že má v sobě alkohol. A přesto se mnou to ani nehnulo; na rtech mi pohrával tichý, ničím nepokřivený úsměv. Uvnitř mě se rozlilo teplo, jako když se dítě probudí do kouzelného rána Vánoc. Tak čistou a nezkalenou radost jsem dosud nepoznala.