IRSKÁ LOVESTORY - Taxikář

 

copyright©2025

Taxikář

Asi o dva týdny později mi nabídli práci v Kilkenny, v jedné indické restauraci. Vzala jsem ji. Indové se neobtěžovali s pracovními povoleními — platili málo, ale v hotovosti a denně. Jediný háček byl v tom, že jsem pokaždé musela stopovat do práce, což s odstupem času nebylo zrovna ideální. O rizicích jsem nepřemýšlela; v mé představě byli všichni Irové neškodní.

Ta nepředvídatelnost se mi líbila — každá jízda znamenala nového řidiče a nový příběh. Jednou mě nabraly dvě dospívající dívky; ta za volantem měla čerstvý řidičák, a bylo to znát. Jindy jsem se ocitla namačkaná v autě plném staříků, kteří nechápali, že se nebojím cestovat sama.

A pak tu byl muž s malou svatyní Elvise Presleyho přímo v autě — zrcátko obtěžkané fotkami, přes rameno vytetovaná Elvisova tvář.

„Elvis Presley žije, to víte, že?“ zahřměl, oči upřené na silnici.

„Samozřejmě,“ zašeptala jsem spiklenecky. A pak jsem s hrůzou zahlédla taxametr — tmavý, zhasnutý.

„Vy jste taxikář? Proč jste mě bral, když můžete vydělávat peníze?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Nemohl jsem vás nechat stát v dešti,“ řekl s mírným úsměvem. Vyložil mě na George Street v Kilkenny, zamával a odjel.

Restaurace sama o sobě byla úplně jiná kapitola. My servírky jsme musely být navlečené v upnutých bílých halenkách, sukních a malých zástěrkách. Obsluha měla zvláštní, skoro choreografický řád: vrchní vítal hosty u dveří, zatímco my ostatní jsme stáli ve dvou strnulých řadách a civěli do prázdna. Jakmile hosté usedli, první z nás přinesla džbán s vodou z kohoutku, druhá jídelní lístky a třetí papadamy — křupavé, slané placky doplněné přenosným stojánkem s čatní: sladkou cibulí, mátou a limetkou.

Indové pobíhali kolem hostů jako sršni, odhodlaní je zahltit péčí. „Máte vše, co potřebujete?“ ptali se znovu a znovu. Celému tomu cirkusu velel Tony, obtloustlý chlapík, který jako by se narodil k tomu, aby vládl. Časem jsem zjistila, že „Tony“ je skoro univerzální jméno pro Indy a Pákistánce v zahraničí. Dřel nás jako mezky, ale nikdo si nestěžoval; peníze jsme potřebovali. Nejlepší část dne byla, když jsem po směně vyšla ven s pár mizernými, potem vydělanými librami v ruce.

Tomáš měl méně štěstí. Anglicky neuměl vůbec, takže jsem s ním musela všude chodit a tlumočit. Doma v Česku byl IT specialista; tady na takovou práci neměl šanci. Tonda mu sehnal místo na stavbě. Zpočátku to vypadalo nadějně. Tomáš působil sebevědomě a neustále zdůrazňoval své schopnosti.

Jednoho večera se na mě Věra podívala:

„Takže… ty a Tomáš, vy jste jen kamarádi?“ zeptala se zkoumavě.

Zasmála jsem se.

„No, on si myslí, že spolu chodíme, ale mezi námi nic není. Jsme jen přátelé,“ řekla jsem na rovinu.

Já si to myslela od začátku,“ pousmála se. „Nevypadali jste jako pár.“

„Skvělé,“ utrousila jsem suše, „jsem ráda, že je to tak očividné.“

„Nedivím se ti,“ svěřila se. „Kdybych měla vedle sebe takového chvástala, dělala bych to samé.“

Byla jsem vděčná za její solidaritu. Tomáš byl v jádru hodný, ale jeho bezbřehé sebevědomí bylo únavné. U ohně, se sklenkou vína v ruce, se vždycky ujal slova a předháněl se v historkách, které nikdy ničím nepodložil.

O pár dní později přišel Tonda do kuchyně, viditelně rozladěný:

„Věro, já už to s ním nedám,“ vyhrkl a pohlédl na mě. „Dneska jsme zvedali těžké sloupy — všichni jsme se málem zabili — a víš, co dělal on? Stál se založenýma rukama a mudroval, jaký nástroj by to ulehčil. Nakonec jsme to udělali bez něj. Musím říct šéfovi, že je úplně k ničemu.“

V noci jsem nemohla spát. Instinktivně jsem se k Tomášovi obracela zády — ne ze zlomyslnosti, ale protože se ve mně něco fyzicky bránilo jeho blízkosti. Vinu jsem svedla na únavu a doufala, že mu to dojde. Nedošlo.

Slova padla až jednou u silnice, v dešti, když naše stopařské cedule na Kilkenny těžkly vlhkostí:

„Tomáši?“

„No?“

„Už o tom nějakou dobu přemýšlím… Mám tě ráda, ale jen jako kamaráda. Už nechci tenhle vztah.“

Kopl do štěrku, mlčel několik minut, pak vzhlédl a usmál se, jako by se nic nestalo.

„To přejde,“ řekl prostě.

Tu noc se mě v posteli znovu dotkl, jako by k žádnému rozhovoru nedošlo. Odstrčila jsem mu ruku a usnula.

Nakonec to byl Dicky O’Hara — vysoký, hubený Ir s koňským obličejem a vykulenýma očima  — kdo mi podal záchranné lano. Právě se nastěhoval do volného pokoje. Byl to neškodný klaun, který místo zbraní tasil plech s voňavými scones, rozkrojil je, mazal máslem a štědře poléval jahodovým džemem. Mezitím spustil svůj komický monolog a mračil se, kulil oči či předváděl bizarní postavy. S Věrou jsme se smály tak, že jsme sotva popadaly dech.

„Přestěhuj se ke mně do pokoje,“ navrhl, „ať si myslí, že spolu něco máme. Přestane tě otravovat.“

Bylo to absurdní, ale souhlasila jsem. Od té noci jsme s Dickym sdíleli pokoj jako sourozenci.

Tomáš se naposledy pokusil o „přepadovku“, když vtrhl dovnitř a našel mě sedět na Dickyho posteli, zatímco mi spravoval náhrdelník. Ztuhl, omluvil se a vycouval.

Dicky byl milou kulisou mých dní, spolehlivý jako teplé světlo v okně, ale moje mysl bloudila daleko od něj. Pořád hledala Jacka — kdesi v širém Irsku, ukrytého mezi kopci a mlhou jako jehla v kupce sena.

Každé ráno šel Dicky do místní hospody a já stopovala do Kilkenny. Nakonec mě každodenní cestování vyčerpalo. Jedna Češka z nedaleké vesnice mi řekla o Eddiem Brennanovi — bratrovi Enyi — který sháněl chůvu. Práce ale bylo málo, takže jsem zůstala v restauraci… dokud se ke mně nedonesly zvěsti o nové indické restauraci, která měla otevřít přímo v Thomastownu.

Ten den jsem v Kilkenny podala výpověď. Moje nová práce byla pět minut chůze od domova. Nemohlo to být dokonalejší.