IRSKÁ LOVESTORY - Plané naděje

 

copyright©2025

PLANÉ NADĚJE

Opět jsem se ocitla cizinkou ve vlastní zemi – vyhnankyní – alespoň do chvíle, než jsem si znovu troufla snít o návratu do Irska, místa, o němž jsem uvěřila, že je vepsáno do mého osudu. V srdci jsem však stále nesla těžký stín něčeho nedořečeného, neuzavřeného – a to cosi se neodvratně pojilo s Jackem. Jako by se proti nám život pokaždé spikl, vždy když jsem se k němu chtěla přiblížit. A přece pouto mezi námi bylo silnější než všechno ostatní – silnější než strach, silnější než pud sebezáchovy.

Po potratu – kdy mi Sunny poslal peníze na zákrok a pak se z mého života prostě vytratil – jsem se snažila obrátit zpět k životu v Praze. Žila jsem u mámy a pracovala jako asistentka v advokátní kanceláři, která – shodou okolností – sídlila jen o patro výš než irské velvyslanectví. Tak tolik k zapomínání na Irsko. Bylo to nemožné; vzdala jsem se marného odporu. Mé sny mě stále znovu vodily zpět na známá místa, kde jsem kdysi zakusila chvíle štěstí. V hloubi duše jsem věděla, že jednou nadejde den, kdy se tam vrátím.

O rok později jsem se přes internet seznámila s pohledným Irem z Enniscorthy, který vlastnil architektonickou firmu. Vlastníma rukama postavil nádherný dům v srdci přírody, kde žil se psy a dalšími zvířaty, kde si pěstoval vlastní zeleninu. Velmi rychle si mě oblíbil natolik, že měl náš budoucí život nalinkovaný s větší jistotou, než jsem se odvážila doufat.

Na mé pozvání přijel krátce předtím i do Prahy, abychom se lépe poznali. Zpočátku jsem našemu vztahu dávala šanci – byl zábavný a jeho činorodý, dobrodružný přístup k životu mě přitahoval. Máma ho měla ráda a schválila mé rozhodnutí vydat se za ním do Irska. Bylo to nejspontánnější rozhodnutí, jaké jsem do té doby učinila, a modlila jsem se, abych ho brzy nelitovala. Má marná snaha přestat milovat Jacka mě často hnala do unáhlených rozhodnutí, a proto prozření bývalo vždy tak krutě studené.

Liam byl chytrý, samostatný a nesmírně schopný. Uměl vařit, postarat se o vše, co bylo třeba – a možná právě to se mi časem začalo zajídat. Nikdy mi nedovolil pomoci, ani v kuchyni, jako by mi nevěřil. Spávali jsme spolu v maličké ložnici jeho obrovského, prázdného domu, noc co noc mlčky uléhali vedle sebe, v tichém očekávání, že se stane zázrak. Ale žádný nepřišel.

S postupem času jsem začala cítit, že mezi námi cosi chybí – nevím, zda na mé straně, či na jeho. Chlad, který mezi námi vládl, se dal téměř krájet. A nakonec se mi každý okamžik po jeho boku stal nepříjemným. Jelikož se ani on nesnažil překlenout mlčení, usoudila jsem, že to vnímá stejně.

Zpočátku jsem se snažila najít práci poblíž Enniscorthy – v místě, které mi bylo cizí a k němuž jsem nedokázala přilnout. Nechtěla jsem na něm být finančně závislá, ale štěstí mi nepřálo. Každý den jsem hleděla do prázdného obzoru, na osamělý skleník, a nevěděla, co se sebou. Neměla jsem kam odejít a návrat do Čech by pro mě znamenal hořkou prohru. Nakonec jsem se mu svěřila, že bych chtěla odjet na pár dní do Bagenalstownu za přáteli. Potřebovala jsem uniknout, alespoň na chvíli. Z našeho vzájemného zklamání vzniklo prázdno, které nás oba pohlcovalo. Jemu bylo lhostejné, co udělám. A mně začalo být lhostejné, co cítí.