IRSKÁ LOVESTORY - Provinilá

 

copyright©2025

Provinilá

Celý týden jsem se cítila neklidná. Tělo bylo těžké, nohy jako z olova a i sebemenší námaha mě vyčerpávala. Něco nebylo v pořádku, ale nedokázala jsem tomu dát jméno. Když se menstruace nedostavila, sevřela mě panika. Koupila jsem si test a když se na něm objevily dvě čárky, zatočil se se mnou svět. Pozitivní.

Nepřipadalo mi to skutečné. Ano, se Sunnym jsme nepoužívali ochranu, ale vždycky tvrdil, že si dává pozor. Tohle se prostě nemohlo stát. Jenže stalo. A první chladná, krutě jasná myšlenka byla: nechci to. Ne tady, ne teď. Možná vůbec ne s ním. Ale zpátky to vzít nešlo.

Sunny nebyl útěchou. Jeho šok odrážel můj vlastní, ale žádná slova naděje, žádný plán z něj nevypadl. Jen přiznal, že není připravený. Neměl peníze, neměl zázemí, neměl prostor pro dítě. Snad jednou, jindy, ale teď ne. A v té chvíli jsem pochopila, že ať už se rozhodnu jakkoli, zůstanu na to sama.

Mysl byla roztříštěná, myšlenky těkaly z jedné obavy na druhou. Ať jsem si představila jakoukoli cestu, všechny vedly do tmy. Sunnyho lehkomyslnost jen posílila mé odhodlání. Pokud bych zůstala v Irsku, neměla bych žádné možnosti – zákon přede mnou spustil těžkou mříž. Potrat byl zakázaný. Musela jsem proto domů a to rychle. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě mohu čekat.

Bloudila jsem ulicemi a snažila se umlčet pravdu: uvnitř mě už klíčil život, který jsem nemohla nechat vyrůst. Ta představa mě drásala – malé stvoření čekalo na svůj svět, a já mu ho měla vzít. Vina na mě padala jako olověné závaží. Napsala jsem mámě a sestře. Byly zděšené, ale neochvějné.

„Přijeď hned. Něco vymyslíme. Ale nezůstávej tam,“ prosila mě máma.

Ani jejich podpora nedokázala smýt mou hanbu. Věděla jsem, že jsem byla neopatrná – a že vina ležela na mně. V duchu jsem si malovala podobu dítěte: bylo by to děvčátko, nebo chlapec? Jednoho odpoledne jsem na chodníku zahlédla maličkou červenou botičku. V hrudi mi prudce škublo, jako by mi někdo připomněl, co ztrácím.
‚Takže ty bys byla moje dcera,‘ pomyslela jsem si a oči se mi zalily slzami.

Den před odjezdem jsem se vydala do Carlow pro letenku. Na ramenou jsem nesla jen dvě břemena: rozhodnutí, které mě čekalo, a Jacka. Touha zahlédnout ho ještě naposledy ve mně tepala jako modlitba, která se odmítala utišit. Věděla jsem, že návrat už nebude – a právě proto jsem si přála jedinou věc: spatřit jeho tvář, aspoň na okamžik.

Byla jsem ztracená v myšlenkách, když jsem vkročila do ulice – hlava skloněná, krok těžký. A pak jsem ho spatřila. Jako by zhmotnil mé nevyslovené volání, kráčel přímo proti mně. Na okamžik se mi zastavil dech a ze rtů se mi vydral smích – nejistý, rozechvělý, nevěřícný. Připadala jsem si, jako by moje touha měla moc přivést ho ke mně. Košile pokrytá prachem ze stavby, tvář unavená a překvapená, oči, které mě najednou sevřely svou blízkostí. A když jsem mu s chvějícím se hlasem řekla, že zítra odlétám, jeho vlastní hlas se zlomil, zadrhnul, jako by i on hledal slova, která neexistovala.

„Počkej tady chvíli – jen musím do banky. Nebo víš co, radši si sedni do hospody naproti. Hned jsem zpátky,“ vyhrkl a už mizel, než jsem stihla cokoli říct.

Pobavila mě jeho roztržitost a sotva jsem dosedla k baru, vrátil se zadýchaný a usedl vedle mě.

„Jaká náhoda,“ zasmála jsem se nevěřícně. „Ještě před chvílí jsem si přála, abych tě naposledy viděla – a najednou stojíš přede mnou.“

„opravdu?“ pousmál se a zakroutil hlavou, ale v očích mu problesklo cosi vážného. Chvíli mě jen tiše pozoroval, jako by hledal, co se ve mně skrývá. „Tak proč odjíždíš?“

„Nechci…“ hrdlo se mi sevřelo, „ale musím. Jsem těhotná.“ Slova mi vyklouzla téměř šeptem a tváře mi okamžitě zalila hanba.

Jackovi ztuhly rysy, pohled se mu zostřil. „Jsi si jistá?“

„Jsem,“ přikývla jsem.

Na okamžik zaváhal, sklopil zrak, jako by potřeboval nadechnout, a pak znovu vzhlédl. „A neuvažovala jsi o tom, že byste si to nechali?"

Slzy se mi nahrnuly do očí. „Ne. Sunny… chce, abych odjela domů. Tvrdí, že je to tak nejlepší.“

Jack sevřel čelist, oči mu potemněly. „Idiot,“ procedil tiše, ale s razancí, která nešla přeslechnout.

Pak se odmlčel. Mezi námi viselo těžké ticho, přerušované jen lomozem hospody kolem. Cítila jsem, jak se mě jeho pohled dotýká – pevný, soucitný, ale zároveň bezmocný. Neodvrátil se. A já také ne. Jen jsme tam seděli, dýchali stejný vzduch a ve mně narůstala bolestná touha, aby ta chvíle nikdy neskončila.

Dlouho jsme spolu mluvili. Od těžkých témat jsme se odkláněli k vzpomínkám, k drobným historkám, smíchu. Na chvíli mě unesl jinam, pryč od bolesti. S ním jsem se cítila silnější, téměř připravená čelit tomu, co mě čekalo. Chápal mě. Přiznal, že někdy přemýšlel, co by se stalo, kdyby si Alice nenechala Juliana. A pak dodal, že je rád, že k tomu nikdy nedošlo – protože teď má syna, kterého miluje nade vše.

Večer jsme se rozloučili jako přátelé. Jeho objetí bylo tiché, neokázalé, ale neslo v sobě víc, než dovedla slova říct.

Doma, mezi rozházenými věcmi a otevřeným kufrem, na mě padl těžký smutek. Takhle jsem odejít nemohla. Musela jsem mu říct, co ve mně celou dobu bylo. Vzala jsem telefon a napsala:
„Myslela jsem na tebe celou dobu. Každý den.“

Odpověděl hned:
„Přijď za mnou.“

Zadržela jsem dech, ale síla mi nestačila. Napsala jsem jen:
„Nemůžu. Ale pořád tě miluju.“

Jeho odpověď byla jediná věta.
„Já tebe taky.“