IRSKÁ LOVESTORY - První Záchvěvy Zlosti

 

copyright©2025

První Záchvěvy Zlosti

Dál jsme s Jackem žili v našem společném hnízdě lásky, v úkrytu, který patřil jen nám. On se ponořil do svého světa s projektem Melaleuca, cestoval po prezentacích a občas mě bral s sebou – jednou i do luxusního Hotelu Seven Oaks. Nikdy nepoznal trému; lidem by prodal i vzduch, a jeho charisma bylo tak oslnivé, že se zdálo, že svět se mu poddá. Šarmantní, vtipný ve správný moment, pozorný, s přáteli, kteří mi neustále připomínali, jak úžasný je… Začínala jsem si všímat stínů jeho povahy, ale omlouvala jsem je jeho výbušným temperamentem. Nikdo ho neznal tak, jako já, za zavřenými dveřmi. 

Jednoho večera, když jsem se vracela od Martiny, kde jsme jako dvě ženy rozebíraly naši budoucnost, nastal okamžik, který všechno změnil. Ležela jsem vedle Jacka, tělo unavené, mysl připravená spát, když jsem mu zmínila:

„Martina a já jsme dnes mluvily o tom, že by bylo hezké, kdybychom my dva začali uvažovat o rodině. Ptala se, jak jsme na tom, a řekla, že ona už o rodině se svým klukem přemýšlí,“ řekla jsem pobaveně, s lehkým úsměvem. Ticho, které následovalo, by se dalo krájet. Pak se Jack v posteli posadil.

„To nemyslíš vážně! Ta čůza nám teď bude radit, jak žít náš život? O čem všem jste ještě mluvily?“ vybuchl, jako bych snad spáchala velezradu. Vlna emocí ve mně bouřila – překvapení, zmatení, odpor a touha oponovat se mísily dohromady. Vždy jsem chtěla vědět, kde stojíme, ale on o těchto věcech nikdy nemluvil.

„Nechci, aby ses s tou káčou stýkala. Strká nos do věcí, do kterých jí nic není. Ať se stará o sebe!“, řekl nasupeně a odebral se k spánku.

Nechtěla jsem své přátelství s Martinou bojkotovat, ale radši jsem jí další den řekla, co se stalo a že nereagoval nejlíp.

Brzy jsem si všimla, že občas vychází v noci s partou kamarádů, aniž by mě bral s sebou. Jedné noci jsem ho tiše sledovala do centra města a posadila se na lavičku, skrze stíny ulice čekajíc, až projde kolem. Viděla jsem ho s Tomem a Niamh, zpěvačkou, se kterou Jack hrál na bubny. V tu chvíli se ve mně vzedmula vlna žárlivosti a hněvu. Jak mě mohl takto přehlížet? Věděla jsem, že jeho svoboda je pro něj posvátná a nikdy ji nemohu omezit, a přesto jsem cítila tíhu, že bych měla být pro něj víc. Potlačovala jsem v sobě vztek, nechtěla jsem ho od sebe odtáhnout, a zároveň jsem se obviňovala z vlastní žárlivosti.

Jedna naše hádka, při níž jsem se urazila a začala balit kufr, vyústila v to, že Jack mé věci popadl a s neuvěřitelnou silou je hodil přes celou chodbu, až se rozletěly. Ale hádky přicházejí v každém vztahu, a já se tím nenechala rozhodit. Naopak, cítila jsem, že ho to trápí, že mě nechce ztratit – a to mi dávalo pocit, že jsem pro něj důležitá.

Jeho život byl spletitý, plný tajemství, dluhů a závazků, o kterých jsem neměla tušení. Postupně jsem začínala chápat, jak hluboko je uvězněn ve svém vlastním světě. Sám se k tomu vyjádřil jen tak, že za všechny dluhy vděčí Olivii, díky níž se dostal do začarovaného kruhu půjček, ze kterých se neuměl vymanit.

Jednoho dne se rozčílil, ale se mnou to nemělo nic společného. Mělo to co do činění s majitelem domu, ve kterém jsme žili. Měl problém s placením nájemného a byl pár plateb pozadu. Netušila jsem, jak je situace závažná, ale když majitel domu po konfrontaci s Jackem odešel, viděla jsem, jak jen nervózně chodí v kruzích po obýváku. Najednou s něčím mrskl o zeď. Byl to hrnek s kávou, která se rozlila po zdech a po stropě. Přihlížela jsem nehnutě a bála se cokoliv komentovat. Sršela z něj zlost a vztek, který jsem nechtěla rozdmýchávat. Nakonec musel zdi sám vymalovat, když jsme se opět stěhovali pryč. 

Nejhorší na tom bylo, že já vždy poctivě přispívala svou polovinou nájmu, a přesto jsme se opakovaně stěhovali. V Carlow nás už musela znát polovina města. Byli jsme jako dva kočovníci na věčném tahu. Už mě nebavilo měnit domovy, o to spíše, když jsme z lepšího domu museli jít do mnohem horšího, jak tomu bylo v tomto případě.