IRSKÁ LOVESTORY - Sbohem

 

copyright©2025

Sbohem 

Druhého dne jsem z práce mířila domů, ale moje srdce už bylo dávno ve Phelan´s. Těšila jsem se, že tam na mě bude čekat Jackův dopis — ten slíbený kus papíru, v němž mi měl konečně všechno vysvětlit.

Místo Jacka jsem však našla Petea, pohodlně opřeného o bar, s úsměvem, který mi připadal až příliš sebejistý. Řekl, že Jack zůstal doma, aby dohlédl na Juliana. Projelo mnou zklamání, ale zůstala jsem — protože jsem chtěla aspoň na chvíli cítit, že jsem někde blízko Jackova světa.

Pete měl tehdy hlavu plnou Markéty — i když to se mělo brzy změnit. Mluvil o ní s napůl chlapeckým nadšením, žádal mě o radu, jako by láska byla hlavolam, který lze vyřešit přátelským tipem. Když navrhl, že bychom mohli v rozhovoru pokračovat u mě doma u láhve vína, souhlasila jsem. Byl přece Jackův kamarád. Věřila jsem, že mi tam s ním nic nehrozí — nebo jsem si to aspoň namlouvala.

První půlhodinu bylo všechno nevinné: řeč se točila kolem toho, jak by mohl Markétu oslovit, jak by jí možná udělalo dobře trochu pozornosti. Odpovídala jsem mu lehce, bez osobního zaujetí. Ale pak se, pomalu a nenápadně, jako příliv mění směr, začalo mluvit o Jackovi — o Jackovi a mně.

„Nemůžu si pomoct,“ řekl Pete a jeho hlas zjemněl, jako by mluvil spíš pro sebe než pro mě. „Fascinuje mě, jak ho miluješ. Přál bych si mít někoho, jako jsi ty.“

Zaklonil se a zkoumal mě pohledem. „Miluje tě. Víc, než si myslíš.“

Podívala jsem se na něj pozorněji. „Proč to říkáš?“

„Protože už není stejný. Jack byl vždycky trochu stranou — nikam s námi nechodil, držel si odstup. Ale od té doby, co jsi přišla ty… se změnil. Myslím, že jsi ho změnila.“

Víno mu rozvázalo jazyk. Začaly se z něj sypat polohlasné, napůl nesouvislé historky o době, kdy Jack býval jen stínem sebe sama, podezíravý vůči všem, utápěl se v alkoholu a postupně od sebe odehnal všechny, kteří mu kdy stáli po boku.

Když jsem se zeptala, odkud se ta jeho podezřívavost vzala, Pete jen pokrčil rameny. „Problémy se na člověka nabalí… a někdy ho zlomí.“

Ve chvíli, kdy jsme dopili poslední kapku, se jeho slova stala těžkopádná a myšlenky se rozlévaly do prázdna. 

A pak se na tváři objevil úsměv — ten druh úsměvu, který víc varuje, než zve.

„Kdybys ho někdy opustila,“ řekl, „chtěl bych tě pro sebe. Líbíš se mi.“

„Zapomeň na to,“ řekla jsem s tónem, v němž bylo víc pobavení než hněvu.

V bytě bylo ticho, jen rádio v kuchyni tiše hrálo, zatímco Markéta už dávno spala. Pete se náhle zvedl a zakymácel, jako loutka, které někdo povolil provázky.

„Pojď,“ vybídl mě, „zatančíme si.“

To, co následovalo, bylo spíš fraškou než hrozbou — jeho pohyby byly těžkopádné, jako by se s vlastním tělem právě seznámil. Ustoupila jsem, postavila se za stůl. Potácel se ke dřezu, v poslední chvíli ztratil rovnováhu a přepadl do něj; prázdná láhev se skutálela na zem a s ostrým třeskem se rozprskla na desítky střepů.

A pak, bez varování, se na mě vrhl — jeho paže se mi omotaly kolem těla, jeho ústa se tiskla k mým v dlouhém, nechtěném polibku. Vytrhla jsem se, na rtech mě pálila pachuť laciného vína.

„Co to sakra děláš? Zbláznil ses?“

„Promiň… promiň,“ zamumlal a ten jeho úsměv se vrátil, jako by byl nějakým nezbavitelným reflexem.

Když se ke mně znovu naklonil, odstrčila jsem ho a hlas se mi zlomil, ale byl pevný: „Jsi Jackův kamarád. Ještě před chvílí jsme mluvili o tom, jak moc ho miluju. Jsi normální?“

Jen se ušklíbl. „Můžu tu dnes přespat?“

„A vypadni!“

Tlačila jsem ho vší silou ke dveřím; jeho tělo, poddajné jako guma, se mi pod rukama kroutilo a uhýbalo, až jsem ho nakonec protlačila ven do chladné noci.

„Slib mi, že Jackovi neřekneš ani slovo,“ řekla jsem ostře. „Zničilo by ho to.“

„Nic z toho se nestalo,“ zabručel, zvedl ruku k ústům a udělal teatrální gesto, jako by je zamykal na klíč. Pak se s tím samým úsměvem vytratil do tmy ulice.

Noc po sobě zanechala hořkou pachuť. Seděla jsem u stolu a snažila se pochopit, co se vlastně stalo. Jackův vlastní kamarád na mě sáhl. A co když Jack uslyší jinou verzi, než tu moji?

Spánek mi úlevu nepřinesl. Zdálo se mi, že Jack leží v rakvi, ačkoliv byl naživu. Prosila jsem lidi kolem, ať ji otevřou, ať se podívají, ale nikdo mě neposlouchal. Probudila jsem se s tváří vlhkou od slz.

Další den jsem v sobě sváděla tichou válku: přiznat se, nebo mlčet? Srdce jsem měla stažené úzkostí.

Tu noc se Roosters proměnilo v bitevní pole. Pět kluků zčistajasna napadlo mladý pár — pěstmi a kopy. Sandra na mě křičela, ať běžím pro policii, zatímco se marně snažila zapnout kameru, kterou měla vypnutou. Krev se hromadila na podlaze. Vyběhla jsem ven.

„Má někdo telefon? Zavolejte policii!“ křičela jsem do tmy. Pete stál opodál a jedl burger.

„Pete! Prosím, uvnitř je rvačka — napadli nevinný pár!“

Ani se nepohnul. „Ať si to vyřídí sami. Je to jejich volba.“

Zírala jsem na něj nevěřícně. „Ty hajzle.....Jackovi řeknu VŠECHNO!“, zařvala jsem na něj a vběhla zpět do bistra. 

Když policie dorazila, útočníci už byli pryč. Po jejich stopách zůstaly temné kaluže krve, která se lepila k podrážkám bot. Vzaly jsme hadry a kýbl s vodou, a s každým tahem přes podlahu se červená barva rozpíjela do růžových šmouh, dokud nezmizela — alespoň z povrchu. Ve vzduchu však pořád visel kovový pach, připomínka toho, co se tu stalo. A já věděla, že mlčet nedokážu.

Asi o hodinu později se v Roosters objevil Jack s dopisem v ruce. Jakmile jsem ho spatřila, měla jsem pocit, že mi hrdlo někdo obtočil neviditelným provazem.

„Vypadáš ustaraně,“ řekl a v obličeji se mu zračila starost.

„Byla tu rvačka… a taky ti musím říct něco důležitého,“ dostala jsem ze sebe, i když můj hlas zněl cize. Jack se jen tiše podíval a slíbil, že přijde druhý den, abychom si promluvili.

Když druhý den dorazil, sedli jsme si v mé kuchyni, kolena téměř na dosah. Chvíli jsem jen mlčela, sbírala odvahu, a pak se mi slova začala lámat mezi vzlyky. Řekla jsem mu všechno — co se stalo, jak Pete reagoval, když jsem ho prosila o pomoc tu noc. Nevynechala jsem jediný detail.

Jack poslouchal mlčky, oči zastřené. Když promluvil, bylo to pomalu, jako by každé slovo musel nejdřív zvážit. Přiznal, že chtěl věřit, že jsem pro něj ta pravá, ale teď si nebyl jistý, jestli náš vztah dokáže udržet. Potřeboval čas. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to nebyla má vina, že Pete na mě zaútočil a já ho vyhodila. Ale jeho výraz zůstal nehybný. Vstal a nechal mě samotnou, opakujíc jen to, co už řekl.

O pár dní později se vrátil, tentokrát v lehčí náladě. „Se Stanem jsme si Petea podali,“ řekl. „Potkali jsme ho ve Phelan’s. Vyřídili jsme si to s ním — za tebe, i za to, že tehdy odmítl pomoct.“ 

V srdci se mi zableskla naděje. Ale jeho hlas vzápětí potemněl. 

„Co se týče nás… nevím, jestli ti ještě dokážu otevřít srdce. Ublížila jsi mi.“

„Jacku, moc mě to mrzí… věř mi. Miluju tě,“ vzlykala jsem.

Vzal mou tvář do dlaní a zadíval se mi do očí. Ta bolest byla ostrá, oslepující – připomínala mi sen, ve kterém umíral, a já ho teď ztrácela doopravdy.

„Zvládneš to,“ řekl tiše.“ „Jednou se znovu zamiluješ.“

„Neodcházej, Jacku. Bez tebe nepřežiju,“ zašeptala jsem zoufale. Jen vstal, popřál mi, ať se držím, a slíbil, že se na mě přijde podívat. Když odešel, zhroutila jsem se nad stolem a proklínala se, že jsem mu řekla pravdu.

Dny, které následovaly, byly jen prázdné stíny. V práci jsem se vlekla, doma plakala, znovu a znovu si přehrávala naše poslední slova. Jednoho večera jsem vzala jeho fotografii s malým Julianem a začala kreslit. Každou čáru jsem vedla s pečlivostí, dokud portrét neožil. Zarámovala jsem ho jako svůj dar na rozloučenou.

Když přišel o pár dní později, seděli jsme vedle sebe. Nic jsem od něj už ale nečekala. Podala jsem mu portrét. Dlouho si ho prohlížel. „Je nádherný. Děkuju.“

„Chtěla jsem, abys měl něco, co ti mě připomene,“ řekla jsem a sklopila oči, aby neviděl slzy.

Vzaly mé ruce do svých a chvíli je držel. „To, že jsi mi řekla pravdu… to pro mě znamená hodně. Kdybys lhala, stejně bych se to dozvěděl. Jsem rád, že jsi byla upřímná.“

Odmlčel se. Zatajila jsem dech.

„Rozhodl jsem se ti dát druhou šanci.“

Nevšimla jsem si tehdy jemných tahů, jimiž si mě k sobě přitahoval, ani toho, jak si hrál s mými city. Byla jsem příliš zamilovaná, abych to viděla. Vrhla jsem se mu kolem krku, vděčná víc, než jsem dokázala říct. Láska se vrátila – jako voda k vyprahlé půdě, naděje k umírajícímu.

Od té chvíle jsem žila jen pro něj, zahrnovala ho péčí, jako by zítřek neměl přijít. Ale časem se ukázalo, že jsem byla oklamaná. On jen bral a bral – a já, zaslepená oddaností, stále dávala.