IRSKÁ LOVESTORY - Zaslepená Láskou
copyright©2025
Jakmile se naskytla příležitost, získala jsem Jackovo číslo pod falešnou záminkou – Pat mi ho nevědomky dal. Musela jsem s ním mluvit. Cítila jsem, že on je jediný, kdo mi porozumí, jediný, kdo mě dokáže ochránit. Kdo jiný mě přece znal líp než on?
Sešli jsme se hned druhý večer v Din Rí. Do zprávy jsem jen naznačila, že s ním zoufale potřebuji mluvit. Čekal na mě nahoře u baru. Jakmile jsem ho spatřila, zaplavila mě úleva a pocit vděčnosti, který mi prostoupil celé tělo.
„Ahoj,“ pronesli jsme oba zároveň.
Objednal mi drink, zatímco já se snažila rozmotat spleť myšlenek v hlavě.
„Tak povídej. Co se děje?“ zeptal se trpělivě.
„Ten kluk, se kterým teď jsem… jeho bývalá úplně zešílela. Terorizuje mě ve dne v noci, vkrádá se do našeho domu, a naposledy udělala takovou scénu, že jsem se vážně bála o život,“ vyhrkla jsem. Chvíli jsem na něj sypala všechno, co se stalo. Jack mlčel a poslouchal, zatímco si v duchu skládal vlastní obraz.
„Tak od něj odejdi,“ řekl starostlivě. „Ta holka je pořádný průšvih.“
Nečekala jsem, že Jack vyřeší můj problém za mě. Potřebovala jsem jen někoho, komu se můžu svěřit. Cítila jsem se tak zoufale sama. Tu noc se nic nevyřešilo, ale stačilo mi vědomí, že Jack mé trápení neodmítl. V té beznaději pro mě ta útěcha znamenala všechno.
V mém nitru znovu vzplál oheň lásky – plamen, který vždy jen na chvíli doutná, aby se pokaždé, kdy jsme spolu, rozhořel ještě silněji. Mezi námi existovalo něco, co nevyžadovalo slova. Nevyřčená dohoda. Ze všech lidí na světě to byl právě on, kdo mě znal nejlépe, a jemu jedinému jsem mohla svěřit ty nejhlubší city. Toho večera jsem šla domů beze strachu. Dokud stál Jack po mém boku, cítila jsem odvahu čelit všemu, co mi osud postaví do cesty. V mém nitru znovu plála naděje, která mi šeptala, že kráčím po správné cestě.
O pár týdnů později jsme se domluvili na setkání v Lennon’s, útulném baru laděném do stylu londýnského klubu. Červené stěny, tmavě lakované stoly a hloučky mladých lidí proudící dovnitř. Seděla jsem tam se svou kamarádkou Sylvií z Jessie’s a netrpělivě čekala na Jacka. Jako vždy měl zpoždění.
Pak se dveře rozletěly a vešli tři širokoramenní muži v tmavých oblecích. Mafie? Málem jsem se rozesmála, když jsem mezi nimi poznala Jacka. Ženy se nenápadně otáčely a pokradmu na ty samozvané donchuany pohlížely. Promiňte dámy, pomyslela jsem si, ten nejhezčí už patří mně. Připojili se k nám ke stolu a Sylvia i já jsme byly představeny Jackovým společníkům, Benovi a Tomovi.
Ben byl podsaditý, plešatící muž s pronikavým pohledem, ale přívětivým úsměvem, velmi přátelský. Tom byl pravý opak – obrovitý, jeho ramena se rozpínala snad dva metry do šířky. Přesto působil zdrženlivě. Ale já je vlastně ani nevnímala. Moje oči patřily jen muži po mém boku – tmavé vlasy nedbale sčesané dozadu, elegantní oblek dokonale padnoucí. Elton John a Blue zpívali Sorry Seems to Be the Hardest Word a mně připadalo, že ta píseň byla napsána jen pro nás dva. Zdálo se, že spojitost cítím jen já.
Jack navrhl, abychom jeli do nedalekého města, kde pracovali jako ostraha v nočním klubu. Nechápala jsem přesně, co myslí „ostrahou“, ale už tehdy jsem věděla, že pojedu.
Najednou se u našeho stolu objevil Sunny, naklonil se mezi mě a Jacka. Prosil mě, abych mu šla pomoci do bistra – nemohl sehnat náhradu. Jack ho jen mlčky sledoval. Já také mlčela, pracovat se mi v tu chvíli nechtělo. Ale Sylvia nabídla, že směnu vezme, potřebovala si přivydělat. Byla jsem jí nesmírně vděčná. Sunny odešel, očividně ho nijak nevzrušovalo, že sedím se svým bývalým.
Chlapi se nasoukali do malého auta určeného pro dva. Jack a já jsme se vmáčkli dozadu, zatímco Tomovo obrovské tělo vpředu zabíralo tolik místa, že si nikdo nemohl pohodlně sednout. Jack, se svými nekonečně dlouhými nohami, se sotva poskládal kolem řadicí páky. Když jsme se konečně rozjeli, připadalo mi to jako jízda smrti – při každém Tomově brzdění se celé auto otřáslo, jako by se podlaha měla propadnout.
Nakonec jsme dorazili k potemnělé budově, kde se měl konat večírek. U baru postávalo jen pár lidí, místo jen stěží dýchalo životem. Usadila jsem se do kouta s drinkem.
Mezitím se Tom, Ben a Jack postavili k vchodu s vysílačkami. Tehdy mi došlo, co vlastně dělají. Od kdy je Jack vyhazovač? divila jsem se. Jednou byl obchodník, pak realitní makléř, potom dealer mobilních tarifů… jeho zaměstnání se měnila jako roční období. Už jsem byla beznadějně zmatená.
Za celý večer jsem Jacka viděla jen dvakrát – když přišel zjistit, jestli se nenudím. A nudila jsem se strašlivě. Zato Ben mi věnoval víc pozornosti, povídal si se mnou, nosil mi pití. Nechápala jsem, proč se Jack drží stranou, když tak trval na tom, abych jela. Přesto jsem mlčela, trpělivě čekala, až večer skončí, abych s ním mohla mluvit. Ale nestalo se. Diskotéku zrušili kvůli slabé účasti. Byla jsem ráda, že pojedu domů.
Když se rozsvítila světla a barmani sklízeli sklenice, Jacka náhle obklopila skupinka puberťaček. „Jacku! Jacku!“ pištěla jedna a vrhla se mu kolem krku, aby ho políbila. Odvrátila jsem se k Benovi, který to sledoval s pobaveným úšklebkem.
„Vypadá to, že Jack o ženskou pozornost nemá nouzi,“ řekla jsem ironicky.
„Jen hloupé osmnáctky, co se ho nechtějí pustit,“ zamumlal Ben.
Znovu jsme se nasoukali do auta, kluci si otevřeli plechovky piva. Já si vzala taky jednu. Mezi mnou a Jackem panovalo zvláštní ticho. Cítila jsem žár jeho těla vedle sebe, toužila se k němu přiblížit, ale hrdost mě držela na místě. Žaludek se mi svíral; tak dlouho jsem po něm toužila, snila o něm bez ustání. Teď byl přímo tady – a já se nedokázala pohnout.
Pak se zničehonic něco teplého dotklo mé ruky. Jeho dlaň, hledající mě ve tmě. Nejprve ji držel jen lehce, aniž by se rozhlížel. Celá jsem se zachvěla, a pak pomalu otočila dlaň a sevřela jeho prsty pevněji. On stisk opětoval. Ten dotek byl nepopsatelný – tak něžný a zároveň drtivě silný. Oči se mi zalily slzami a odvrátila jsem se k oknu, aby neviděl, co to pro mě znamená. Bylo to, jako bych se po dlouhém bloudění konečně vrátila domů, když už člověk skoro přestane věřit, že cestu vůbec najde. Srdce mi bušilo tak divoce, že mohlo každou chvíli vyskočit z hrudi. Uvnitř jsem si šeptala: Zapamatuj si tenhle okamžik. Možná už se nikdy nebude opakovat.
Když auto zastavilo před mým domem, rozloučili jsme se. Jack se naklonil a políbil mě na rty. Pak jsem vyskočila ven do temné noci, cítila jsem se jako osamělý hvězdář, který každou noc pozoruje tisíce hvězd, ale žádná nikdy nezazářila jasněji než tahle jediná.
Doma na mě čekal Sunny. Nebyl naštvaný, neptal se, nevrtal se v tom. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na Jacka – jeho polibek mi stále hořel na rtech. Přesto mě hlodalo svědomí, a tak jsem mu všechno řekla. Vyslechl mě mlčky a pak pronesl něco, co mě zasáhlo víc, než jsem čekala.
„Já vím, že ho pořád miluješ. Mě nemiluješ a nikdy jsi nemilovala. Poznám to.“
Ležela jsem k němu zády, jeho slova nade mnou svítila jako neonový nápis. Pokusila jsem se to popřít, přít se s jeho teorií, ale má slova byla prázdná, jako by herec sám nevěřil své roli. A tak jsem ten neon nechala svítit v temné noci, kde už nebylo místo pro žádnou jinou hvězdu – jen pro tu jedinou.
Komentáře
Okomentovat