IRSKÁ LOVESTORY - Doznání

 

copyright©2025

Doznání

S Jackem jsem se vídala už několik měsíců. Většinou jsem byla spokojená, a přece ve vzduchu mezi námi visel neviditelný závěs jeho mlčení. Býval uzavřený, tajnůstkářský – a někdy mě to dohánělo k zoufalství. Když jsem se ptala, co mu běží hlavou, odpověděl prostě: „Nic.“ Když jsem poznamenala, že je tichý, jen pokrčil rameny: „Vždycky jsem byl takový.“ Ale nebyla to pravda. Mezi přáteli se proměňoval – jeho oči se rozzářily, hlas získal barvu, smích mu vibroval v hrudi.

Seznámil mě se svými třemi nejbližšími kamarády.
První byl Peter – rusovlasý, hlučný, neustále ovládající tok rozhovoru. Jeho smích se rozléhal jako hrom, slova padala jedno za druhým. Měl humor ostrý jako sklo a rád trousil domnělou moudrost.

Druhý byl Stan – ramenatý, vysoký, s postavou medvěda. Bez Peterovy přehrávky, ale o nic přívětivější. Potkali jsme se ve Phelan’s, když přišel se svou přítelkyní. Jakmile se dozvěděl, že chodím s Jackem, pronesl bezbarvě:
„Jsi na něj moc dobrá.“
„Co tím myslíš?“
„Jen žertuji – ale vážně, nezaslouží si tě.“
A pak, téměř šeptem:
„Je to mistr v manipulaci. Poznáš to časem.“

S Jackem se mi těžko mluvilo tváří v tvář, proto jsem volila papír. Do řádků dopisů jsem nalévala obavy, touhy, nevyřčená slova. Nejvíc mě tížilo, jak málo jsme se vídali – jednou týdně. Přicházel, když byla Markéta v práci, beze slova zamířil do ložnice, natáhl se a čekal, až se k němu přitulím. Zpočátku roztomilé gesto se postupně proměnilo v tichý signál, že možná touží jen po teple mého těla.

Pak přišly zdánlivě nevinné prosby – pár drobných na cigarety. Zprvu jsem mávla rukou, netušíc, že tím otevírám dveře očekávání, které se stane zvykem.

Jednoho večera jsme leželi v mé ložnici. Řekl, že si potřebuje promluvit. Položila jsem bradu na jeho hruď a dívala se mu do očí.
„Pamatuješ, co jsem ti říkal o Alice, Julianově matce?“
„Ano.“
Vyprávěl pak o letech soudů, o výživném, o práci v masokombinátu – porážel kozy, krávy, ovce, cokoliv, aby zaplatil právníky. O tom, jak spolu s Alicí byli sotva tři měsíce, jak jí řekl, že ji miluje, aniž věděl, že už nosí dítě. Jak přestala brát prášky a mlčela. Jak ji rodina odvedla pryč, jak listovala brožurami pro svobodné matky, jak ho odřízla od syna.

„Teď chápeš, proč jsem takový? Ty jsi první po letech, s kým jsem se odvážil začít něco vážného. Pořád jsem rozhozený. Možná proto působím odtažitě – ale není to proto, že by mi na tobě nezáleželo. Julian je na prvním místě.“

Podala jsem mu dopis. Četl pomalu, řádek po řádku. Když vzhlédl, oči se mu leskly, úsměv mu na okamžik proťal tvář.
„To je krásné. Opravdu jsi to napsala ty?“
„Ano.“
„Jsi výjimečná... ale nechci, abys byla na mně závislá. Chci, abys byla svobodná.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi znovu vzdaluje. V břiše se mi sevřelo cosi ostrého. Byl pro mě jen chvilkou tepla, než se stáhne zpět do vlastní tmy?

Pak přišlo tiché přiznání:
„Nevím, co mám dělat, Teri. Mám strach – protože čím víc tě poznávám, tím víc tě miluju.“

Ta slova se ve mně rozlila jako světlo.
„Lásce se nedá odolat,“ zašeptala jsem.

Ale jeho pohled zůstal zčásti ve stínu.
„Budeš tady jen rok. Až odejdeš, zničí mě to.“
„Třeba neodjedu,“ bránila jsem se. Ale věděla jsem, že má pravdu. Moje vízum mě jednou odtrhne.

„Já žiju přítomností,“ řekla jsem. „Teď jsme šťastní.“ A přesto se ve mně usadila melancholie – touha slyšet slib, že všechno přečkáme.

Večer co večer jsem četla knihy o vztazích, listovala horoskopy, psala deníky. Hledala jsem cestu k němu. Byl středem mého vesmíru. Chtěla jsem ho přivést zpět z temnoty, naplnit ho láskou, která by ho uzdravila. Ale pokaždé, když jsem si myslela, že ho držím, proklouzl mi mezi prsty. Byl jako stín – chladný, nepolapitelný.

A tak se vracím k tomu prvnímu okamžiku, kdy jsem ho spatřila. Nad jeho hlavou visel tmavý mrak. Myslela jsem, že se zapletl do něčeho nečistého. Ale ne – ta tíha nebyla vypůjčená. Patřila k němu. Byla jeho součástí.