IRSKÁ LOVESTORY - Bez Vysvětlení

copyright©2025

Bez vysvětlení

Nedokážu říct, jak se to stalo, jen vím, že během týdne jsem se — byť jen na jeden večer — ocitla zpět ve stínu starých časů. Pete, Mike a Jack pro mě přijeli v Petově autě a jeli jsme do Royal Arms zahrát si poker. Moje znalosti pokeru by se daly srovnat s Eskymákovými znalostmi tropického ovoce, ale na tom sotva záleželo. On tam měl být, a nic jiného nemělo význam. Oblékla jsem si svou nejlepší krajkovou halenku, nalíčila se, jako bych se chystala na zářivé jeviště, a připravila se na setkání. Od chvíle, kdy jsem to ukončila, jsme spolu nemluvili.

Celý večer seděl vedle mě. Tichý jako vždy — to se nezměnilo — ale v jeho chování byla jiskra, jako by byl rád, že mě znovu vidí. K mému překvapení mi dokonce kupoval drinky. Ostatní hráli karty, a on jen pozoroval, kouřil a upíjel ze sklenky. Zdálo se — téměř nepostřehnutelně — že koketuje. Jeho laskavost byla nečekaná, tak neobvyklá, že jsem si v hlavě začala uspořádávat myšlenky. Mohl se změnit? Nechtěně jsem se nechala unést představou, že by se snad chtěl vrátit.

Kolem půlnoci nám barman řekl, ať odejdeme zadním vchodem. Venku prý zastavilo policejní auto — Úřady občas chodili na namátkové kontroly a pokutovali každého, koho chytili při hazardu. Odešli jsme rychle a vrátili se k Petovi domů. Otevřel láhev Jamesonu a každému nabídl sklenku. Jack odmítl sklenici, vzal si rovnou láhev a pil z ní. Pete si bezmyšlenkovitě brnkal na kytaru, Mike se bavil s nějakým známým, který se k nám přidal — ale moje oči stále těkaly k Jackovi a sledovaly, jak hladina whiskey mizí příliš rychle. Během hodiny byla láhev téměř prázdná. Byl opilý — hodně opilý — a když se postavil, potácel se.

Takže konec, pomyslela jsem si hořce. Zničil večer. Zničil chvíli, kdy jsme si mohli promluvit. Poslední šance byla pryč.

Když mu zazvonil telefon, všichni jsme vzhlédli. Zvedl hovor a beze slova odešel z místnosti. Přední dveře práskly. Jen Pete ho následoval. Seděla jsem jako zkamenělá a pohlédla na Mikea v němé otázce; jen pokrčil rameny. O chvíli později Pete vtrhl dovnitř, udýchaný.

„Je to blb — chce řídit. Vypil celou láhev. Zkoušel jsem ho zastavit, ale je mimo.“

To už jsem byla v půli cesty k Jackovu autu. Seděl uvnitř a ladil rádio. Nasedla jsem na místo spolujezdce.

„Jacku, kam jedeš?“ zeptala jsem se napjatým hlasem.

„Musím jet. Vrať se dovnitř,“ řekl bez emocí.

„Zbláznil ses? Víš, kolik jsi toho vypil? Chceš se zabít?“

Neodpověděl.

„Co se stalo, Jacku? Řekni mi to,“ prosila jsem.

„To nechtěj vědět.“

„A proč ne?“ naléhala jsem.

„Teri, prosím — nech mě jet. Vystup,“ řekl tónem tak ostrým, že mě to zarazilo. Vystoupila jsem a zůstala stát, zatímco odjel, štěrk od kol mi dopadl k nohám.

Když jsem se vrátila dovnitř, těžce jsem se posadila a začala tiše plakat. Pete a Mike si toho hned všimli a spěchali mě utěšit.

„Tak pojď, něco ti zahraju,“ řekl Pete nuceně vesele, na kytaru zahrál jakousi falešnou melodii a doprovodil ji zpěvem, který nebyl o nic lepší. Na chvíli mě rozesmál, ale smích se brzy zlomil v další vzlyky. Mike mi jen tiše položil ruku kolem ramen.

„Zapomeň na něj — je to blbec,“ řekl jemně.

„Jen nechápu, proč odešel. Proč mě tu nechal,“ vypravila jsem ze sebe mezi slzami. „Myslela jsem, že se změnil. Celý večer byl tak milý.“

O hodinu později zazvonil Petovi telefon.

„No?…“ vyštěkl do něj.

„Nemyslíš, že jsi na někoho zapomněl, ty idiote?“ odsekl, zamumlal něco pro sebe a zavěsil.

„Byl to on?“ zašeptala jsem. Místnost ztichla.

„Jo. Ten idiot,“ mávl nad tím Pete rukou.

Ten večer mi Pete nabídl svou postel, s tím, že on a Mike přespí na gauči v obýváku. Chovali se ke mně jako k ztracenému dítěti. Mike se přišel podívat, než jsem usnula, a popřál mi dobrou noc. Usnula jsem za zvuku vlastních tlumených vzlyků.

Ráno Mike řekl, že mě doprovodí domů. Od Peta to bylo dvacet minut do centra. Ulicemi se ještě vznášel lehký opar a město vypadalo, že spí. Společnost nám dělali jen ptáci. Byla mi zima až na kost a třásla jsem se; oči jsem měla opuchlé, ale už nezbyly žádné slzy. S Mikem jsem mohla mluvit jako s opravdovým přítelem — rozuměl mi lépe než kdokoliv jiný.

Bylo příliš brzy vrátit se domů a nechtěla jsem být sama. Mike nikam nespěchal a navrhl jediné místo, které bylo otevřené: kostel. Uvnitř se pár věřících scházelo na ranní mši. Seděli jsme spolu na úzkých schodech a tiše si povídali. Když na nás začala doléhat tichost kostela, vyšli jsme ven a posadili se na obrubník před Roosters, kde jsme pokračovali v hovoru. Ale byla jsem příliš unavená, jako omámená, bez sil na další slova. Mike mě na rozloučenou políbil na tvář a rozešli jsme se každý svou cestou.