IRSKÁ LOVESTORY - Náhody neexistují

 

copyright©2025

Náhody neexistují

Jedno klidné odpoledne jsem se toulala ulicemi Thomastownu, jen kousek od našeho domu. Myšlenky jsem měla daleko, hlavu někde v oblacích, když vtom jsem zaslechla, že někdo volá mé jméno.

Otočila jsem se jednou. Podruhé. Nikde nikdo.

Jen přes ulici stálo cizí auto, jeho zatmavená okna se leskla v odpoledním světle. A přesto – tvář za volantem ve mně cosi probudila. Známý pocit, ale vzpomínka se ne a ne vynořit.

Zaměřila jsem se. Čepice. Oči. Ne – to si musím jen něco namlouvat. Nemohlo to být…

„Ahoj, Teri. Co tu děláš?“

Ten hlas mě zasáhl jako prudký náraz větru. Srdce mi vyskočilo tak silně, až jsem měla pocit, že skončí na chodníku. Jack. Můj Jack. Jack, kterého jsem ztratila.

Zmohla jsem se jen na úsměv, tak široký, až to skoro bolelo.

„Co tu dělám já? A co tu děláš ty?“ vykoktala jsem.

„Jezdím sem za Julianem – Alice tu bydlí,“ řekl a pousmál se, jako bychom právě narazili na něco zvláštního, skoro kouzelného. Vypadal stejně ohromeně jako já.

Tolik let jsem si ten okamžik představovala, a přesto jsem nikdy nevěřila, že skutečně přijde. A už vůbec ne takhle, uprostřed všedního dne. Bylo to jako sen – jen skutečnější a krásnější.

Rychle jsme si vyměnili čísla a já mu prozradila, že bydlím nedaleko. Když jsme se rozloučili s příslibem, že zůstaneme v kontaktu, kráčela jsem ulicí jako v polospánku. Tolik bezesných nocí, tolik dní naplněných tichem – a najednou tu znovu byl. Skoro jako by ho ke mně přivedl osud.

To setkání jsem si nechala pro sebe. Nikdo – ani Sunny, ani přátelé – by to nepochopili. Jack se pro mě stal malým, tajným pokladem. Večer jsem sedávala na posteli s mobilem v ruce a dívala se na jeho číslo, jako by mi mohlo prozradit smysl té podivné náhody.

Napsali jsme si párkrát. Jeho slova byla tak důvěrně známá, až to bolelo. Ale já byla se Sunnym. A brzy se Jack vytratil – možná ztratil telefon, možná za tím bylo něco jiného. Můj život mezitím pokračoval jinudy a já se snažila držet krok.

O pár měsíců později jsem šla stejnou cestou – tehdy už mojí denní trasou do práce. Místo, kde jsem kdysi potkala Jacka, zůstalo prázdné. Přecházela jsem ulici, když jsem zahlédla mladou ženu s těžkými taškami. Něco mi našeptávalo, že to je Alice. Nikdy předtím jsem ji neviděla.

Chtěla jsem tu myšlenku zapudit – dokud se zpoza její postavy nevynořil chlapec se sklopenou hlavou a pomalými kroky. Julian.

Bylo to, jako by se mnou osud hrál hru na schovávanou. Tak tedy tohle byla Alice – obyčejná dívka. Nečekala na něj, aby ji dohnal, jen netrpělivě zavolala: „Pojď, Juliane!“

Poskočil za ní jako unavený králíček. Věděla jsem, že kdyby vzhlédl, poznal by mě. Ale možná bylo lepší, že ne.

Netrvalo dlouho a přestěhovala jsem se k Sunnymu. Našel pro nás a pár svých zaměstnanců malý dům právě v Thomastownu – náhodou přímo na té samé ulici, kde jsem tehdy znovu potkala Jacka.

Dům byl studený a nevlídný, ale snažila jsem se z našeho pokoje udělat aspoň kousek útočiště – hedvábné povlečení, drobné ozdoby na toaletce, jako by se pohodlí dalo vyčarovat z látky a skla. Sunny byl laskavý, vždy jemný ve slovech. Postupně jsem si na ten život zvykla, i když byl jiný, než jaký jsem si kdysi vysnila.

Jednoho dne jsem se od známých dozvěděla, že náš dům kdysi patřil Alici. Musela jsem se smát – jaká je to pravděpodobnost? Tolik vláken najednou spletených na jednom místě.

V modrém pokojíku, kde teď bydlel Ahmed, jsem se zastavila ve dveřích a představila si, že tu kdysi byl Julian. Jeho smích. Jeho kroky. Bezpečí, které tu možná cítil. Bylo to sladkobolné. Toužila jsem znovu patřit do světa jeho a Jacka. Alespoň teď jsem, zvláštním způsobem, zaujímala kout jejich minulosti.

Sunnyho bistro se začalo potýkat s problémy, a tak rozhodl, že se přestěhujeme do Carlow. Říkal, že nám to usnadní život, a zároveň mi nabídl práci v jeho podniku. Souhlasila jsem – lákala mě představa změny a také jsem chtěla uniknout nekonečné vlhkosti a chladu domu v Thomastownu. Tam jsme celé dny seděli navlečení ve svetrech, schoulení u malého přímotopu, zatímco se nám od úst srážela pára. Někdy jsem napůl v žertu říkala, že snad jednou zapálím oheň přímo v obýváku, jen abychom se konečně zahřáli.

Do nového života s námi vstoupil i Jessie – Sunnyho syn. Dítě tak náročné, že by dokázalo vyčerpat i světce.

Jednoho dne ho Sunny nechal na starost mně. Sotva zůstal sám, začal křičet: „Mám hlad!“ a pobíhal po pokoji jako nezkrotný vítr. Udělala jsem mu tedy sendvič.

„To nechci! Fůj!“ zařval a roztrhal ho na kusy, které skončily máslem dolů na podlaze.

„A co bys chtěl?“ zeptala jsem se a v duchu pomalu počítala do deseti.

V tu chvíli se mi vybavil Julian. Tak klidný, tak nenáročný. Nikdy si nestěžoval, nikdy neodmítl jídlo, které dostal. Jessie byl pravý opak – divoký a nezvladatelný. Sunny na něj byl příliš měkký a Jessie toho uměl využít. Ani otec ho nedokázal zkrotit. Když dostal sladkosti, pečlivě je vyskládal do řady a propadl zuřivosti, pokud se kdokoli pokusil vzít mu byť jediný kousek.

Snažila jsem se být trpělivá a vlídná, ale kdykoli byl Jessie v péči otce, cítila jsem upřímnou úlevu.