IRSKÁ LOVESTORY - Nesesmilníš
copyright©2025
Jack mě jednoho krásného večera vzal do Carlow. Gary se usadil na sedadle spolujezdce s výrazem samozvaného doprovodu, který přišel z vlastní vůle a byl přesvědčený, že k plánu neodmyslitelně patří. Silnice před námi se klikatila mezi poli, jejichž obrysy se ztrácely v měknoucím šeru. Jack jen neurčitě zmínil, že jedeme za jakousi přítelkyní Sarou – bez jediného dalšího vysvětlení.
Když jsme dorazili do města, ulice byly poloprázdné a světla lamp se začínala odrážet v oknech obchodů. Jack zaparkoval na hlavní ulici. Za čelním sklem se k nám nesl tlumený ruch – vzdálený smích, cinkání nádobí z okolních barů a ojedinělé kroky na dlažbě.
Její byt se krčil kousek odtud, v tichém stínu starého arkádového průchodu, kde se světlo lamp rozlévalo po kostkách jako roztavené zlato a vzduch voněl směsí vlhké omítky.
Když otevřela dveře, světlo z bytu se rozlilo do chodby a zalomilo se o mé oči, ještě zvyklé na venkovní šero. Byla vysoká, štíhlá, s vlasy temnými jako hladina studny o půlnoci a tváří, která by dokázala umlčet celou místnost. Krátká minisukně a přiléhavý top na ní seděly jako druhá kůže. V té první absurdní vteřině mě napadlo, jestli jsme si nepopletli adresu – jestli za těmi dveřmi náhodou není něco jiného než „přítelkyně“. Co je tohle za druh přátelství? problesklo mi hlavou.
Usadili jsme se s Jackem na úzkou pohovku, zatímco poslední zbytky dne mizely za oknem a v místnosti se usazovalo měkké, lampami zbarvené přítmí. Její energie k němu proudila jako teplý vzduch k ohni. Bylo to jako poslouchat je přes pevně zavřené dveře – hladký tok slov, do něhož jsem neměla přístup. Nevěděla jsem, kde se potkali, co je k sobě poutá, ale nepřehlédla jsem způsob, jakým se její úsměv formoval – jako gesto, které bylo nacvičeno před zrcadlem nesčetněkrát. Vedle ní jsem působila matně, zbavená i té nejmenší jiskry půvabu.
Nenáviděla jsem ten bodavý pocit závisti. A ještě víc jsem nenáviděla vlastní touhu zlomit její sebejistotu. Mezi nimi bylo cosi, co nepotřebovalo slova. Seděla jsem tam jako nechtěný čtvrtý účastník, přítomná spíš z povinnosti než z pozvání, a moje místo vedle něj se každou minutou zmenšovalo.
Když jsme odešli, obrazy jejich blízkosti mi zůstaly v hlavě a žaludek se mi stáhl, jako by se ve mně něco uzamklo.
O týden později mi Jack oznámil, že jeho tříletý syn měl doma nehodu a leží na pohotovosti v Dublinu. V jeho hlase byl třas, tvář měl bledou jako nepopsaný papír.
„Musím tam hned jet. Možná to nepřežije,“ řekl a v jeho hlase byla slyšet hrůza a nejistota.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se, srdce mi bušilo až v krku.
„Ta hloupá ženská ho nechala běhat po domě. Spadl ze schodů a narazil na kus dřeva – probodlo mu břicho. Budou ho operovat. Ozvu se, ale pravděpodobně tam budu muset být celý týden.“ Krátce mě políbil a zmizel ve dveřích, jako by se rozplynul do chladného vzduchu za nimi.
Sedm dní jsem hrála roli trpělivé, věrné přítelkyně. Večer volal, hlas měl vzdálený a zkreslený, jako by se ke mně prodíral přes kovovou bariéru. Utěšovala jsem ho, ale cítila, jak se mezi námi otevírá propast, hlubší než kilometry na mapě. Když se vrátil, čekala jsem úlevu, ale místo toho přišel někdo cizí – jeho tělo tu bylo, ale mysl stanovala někde jinde.
Pak utrousil, že Alice – matka jeho syna – tam byla každý den. Zabolelo to jako nečekané říznutí papírem. Chtěla jsem věřit, že šlo jen o dítě, ale v hlavě mi hlodal jiný hlas: Co když jsou zase spolu? Proti matce jeho syna se těžko obstojí.
Byl jiný. Dřív by mě stáhl do postele a držel celou noc. Teď vyšplhal na horní palandu a tvrdil, že je unavený. Ležel a zíral do stropu, jako by tam hledal odpovědi na otázky, které si netroufal vyslovit.
„Co bys udělala, kdybych ti řekl, že jsem byl s jinou?“ otočil se na mě náhle.
Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Byl jsi?“
„Ne. Jen mě to zajímalo.“
„Mrzelo by mě to,“ řekla jsem tiše. „Ale… zkusila bych to vyřešit.“
Byla to lež. Pravda – že bych odešla bez ohlédnutí – zůstala zamčená uvnitř. A moje mlčení mu dalo nepsané svolení k jeho tajemstvím. Oba jsme lhali a oba jsme to věděli.
O pár dní později jsem potkala Joy, která mezi řečí zmínila, že Mike bude večer v Goresbridge – s Jackem a Stanem. Naštvalo mě to, vzhledem k tomu, že jsme na večer plánovali se vidět. Nezvedal mi telefon celý den. Na displeji se hromadily zmeškané hovory jako malá připomenutí. Popadla jsem kabát, vyšla do ulice a tam si odchytla taxi. Řidič si mě přeměřil, když jsem mu oznámila, kam chci jet.
Jakmile jsem vešla do hospody, uviděla jsem ho. Stál tam vedle Stana s rukou na půllitru, oči přimrazené na mně. Prošla jsem kolem beze slova, cíleně pomalu. Cítila jsem jeho pohled, těžký a přimrazený na mně, a v hrudi se mi praly dva hlasy – jeden chtěl k němu přistoupit a sevřít ho za límec, druhý ho chtěl nechat stát, aby si uvědomil, že mě může ztratit. Srdce mi bušilo, ale tvář zůstala klidná, skoro lhostejná.
O pár vteřin později mě oslovil mladší, pohledný kluk – James. Jeho zájem byl náhlý, téměř vítaný. Nechala jsem se vtáhnout do hovoru, zčásti proto, že mě rozptyloval, a zčásti proto, že jsem věděla, jak každý můj pohyb Jack sleduje.
Po chvíli James navrhl, že půjdeme před hospodu. Venku se vzduch ochladil, ale stále voněl po teplém dni. Z otevřených dveří se linula hudba, mísila se se smíchem a hlasitým pokřikováním opilých Irů. Opřeli jsme se o zeď, mluvili tiše, a já se smála – možná víc, než bylo nutné. Přitom jsem koutkem ucha naslouchala, jestli z davu nezaslechnu Jacka. Znervózňovalo mě být mimo jeho dosah a nevidět, jak se tváří.
Když jsme se vrátili dovnitř, atmosféra se změnila.
Hudbu přehlušovaly výkřiky, stoly se odsouvaly a sklo cinkalo o podlahu. Vzduch byl těžký, prosycený pivem, potem a napětím, které se dalo krájet. Lidé se tlačili kolem skupinky zápasících mužů, tísnili se tak blízko, že mezi nimi nebyl ani kousek volného místa. A tam, uprostřed toho lidského chuchvalce, jsem zahlédla jeho. Byl sevřený mezi těly, ztrácel se v záplavě pěstí a napřažených paží. Záblesk – rána do obličeje. Další – jeho rameno mizí za cizí zády. Každý ten útržek mi projel tělem jako řezná rána.
Prudká, nezkrotná potřeba dostat se k němu mě hnala vpřed, zaplavila mě vlna horka a vzteku.
„Vy zkurvysynové, okamžitě ho nechte!“ zařvala jsem, až se mi hlas zlomil. Lekla jsem se té směsi vzteku a strachu, ale nezastavila se. Lokty jsem odrážela cizí těla a tlačila se do nahuštěného davu, dokud mě Mike nechytil za paži a nezatarasil mi cestu.
„Teri, do prdele, je to nebezpečné!“ křikl zoufale přes řev hospody.
„Seru na to!“ vyštěkla jsem a znovu se vrhla vpřed, prorážela rameny i lokty, odháněla ruce, které mě chtěly zadržet, jen abych se k němu dostala.
Než jsem se k němu dostala, rvačka již utichla. Našla jsem ho vzadu, v nízké, šeré místnosti, která napůl sloužila jako kuchyň a napůl jako skladiště. Nad obočím měl krvácející ránu. Přinesla jsem hrst ledu a přitiskla mu je na čelo. Říkal, že jen chtěl odtrhnout dva chlapy, ale někdo ho chytil za vlasy a vtáhl do boje. Objala jsem ho, cítila jeho horkou kůži a nepravidelný dech. Srdce mu bušilo jako poplašný signál. Milovala jsem ho hluboce, tak, jak se miluje jen jednou za život — bez podmínek, i přes bolest. A v té chvíli, kdy přede mnou seděl zranitelný a s očima, které hledaly oporu, se hněv rozplynul. Zbyla jen lítost a odpuštění.
Později, v domě jeho rodičů, kdy už jsme leželi vedle sebe v posteli, se nevinné přetahování o můj telefon jaksi zvrtlo – loktem jsem ho nechtěně udeřila do zraněného oka. V obličeji se mu mihla čirá zuřivost, popadl telefon a mrštil s ním o zem. Plakala jsem celou noc až do svítání, aniž by o tom věděl a ráno, když ještě spal, jsem posbírala střepiny z toho, co z něj zbylo.
O pár týdnů později, při obyčejném obědě s Joy, se stalo něco, co během jediné věty obrátilo celý můj svět naruby. Joy jen tak mimochodem utrousila, že jí Gary řekl, jak Jack měl něco se Sarou.
Tou Sarou, jejíž úsměv jsem kdysi odložila do paměti bez většího významu – drobný záblesk tváře, který jsem tehdy nechala vyšumět. A přesto si ji vybavím až mrazivě jasně: stála ve dveřích, rámovaná teplým světlem, zatímco za ní se chodba pomalu nořila do tmy.
První myšlenka byla ostrá a nekompromisní: Ne, to není pravda. Vědomí se bránilo, jako by odmítalo vpustit dovnitř něco tak jedovatého. Ale hned vzápětí se ve mně pohnul tichý, neúprosný stín – ten, který už dávno věděl. Vzpomněla jsem si na jeho podivné otázky, na pohledy, které sklouzávaly jinam, na ty dny, kdy se vytrácel s výmluvami, jež se zdály příliš křehké, aby unesly vlastní váhu.
Žaludek se mi sevřel, jako by se uvnitř stáhla studená pěst, dech se mi zadrhl v hrdle a dlaně se mi orosily. Místnost se nepatrně pootočila, jako když se loď zhoupne na vlně, o které jste nevěděli, že přijde. Všechny zvuky v pozadí – cinkání příborů, tlumený smích od vedlejšího stolu – se stáhly do dálky, zůstala jen ta věta a její tíha.
Tak proto se mě tehdy ptal, co bych dělala, kdyby byl s jinou. Už to nebyla hypotetická hra.
Druhý den jsem na něj udeřila bez oklik.
„Měl jsi něco se Sarou? Nelži – Joy mi všechno řekla.“
Vzhlédl od hrnku, a místo aby se zarazil, se mu rty zvedly do mírného, skoro pobaveného úsměvu, jako bych se ptala, jestli bude pršet.
„Joy,“ protáhl její jméno, „ta má vždycky plnou pusu řečí. Nevěř tomu.“
Ta slova sklouzla po povrchu, hladká a klidná, bez známky napětí. A přesto – v koutku jeho pohledu bylo cosi, co se rychle stáhlo do stínu, než jsem to stihla zachytit.
A stejně rychle, jako se ve mně včera zrodila jistota, se teď smrskla na drobnou, tichou pochybnost. Nevrátil se k tomu. A já – unavená z neustálého hloubání – jsem se nechala pohltit jeho odpovědí, jako by to byla kotva. Časem jsem na Saru přestala myslet, záměrně ji uzamkla ve vzdálené komnatě své mysli, kde se na ni prášilo.
Komentáře
Okomentovat