IRSKÁ LOVESTORY - Česká Bridget Jonesová

 

copyright©2025

Česká Bridget Jonesová

Ten večer mě Jack seznámil s dalším z kamarádů – s Garym. Patřil k lidem, kteří působí dojmem, že se ani nemusí snažit, a přesto na sebe strhnou pozornost. Krátce střižené vlasy, široký úsměv jak z reklamy na zubní pastu, a ta uvolněná, trochu rozháraná elegance, kterou dokáže nosit jen opravdový Ir. Modré oči mu pobaveně jiskřily, jako by si v duchu stále přehrával nějaký vlastní, tichý vtip.

Sešli jsme se v Manor House, kde karaoke večer běžel na plné obrátky. Stáli jsme u baru a sledovali odvážlivce na pódiu, kteří se bez ostychu vrhali vstříc potlesku i katastrofě. Gary to očividně miloval – a pak, v krátké pauze mezi písničkami, začal tiše zpívat. Jen pro nás dva, skoro šeptem.

Zastavila jsem se. Ten hlas – hluboký, měkký, plný barev – mě úplně zaskočil. Nečekala jsem, že mě tak vtáhne. Chtěla jsem, aby pokračoval, aby jeho hlas vyplnil celou místnost. Ale on rychle ustoupil, jako by se bál, že prozradil víc, než chtěl.

Ten večer se mi líbil. Nebylo to okaté flirtování, spíš mě strhl proud jeho energie a nenuceného šarmu. Oproti jiným Jackovým přátelům jsem ale Garyho vlastně vůbec neznala.

O pár dní později, ke konci mé směny, se oba objevili u pultu. Vyšla jsem z kuchyně s vědomím, že teď mám možnost udělat dojem.

„Tak co to bude?“ zeptala jsem se tónem, který se snažil znít jistěji, než jsem se cítila.
Objednali si, já se pustila do práce, pohyby naučenými do automatismu.

„Bez rajčat,“ zavolal Gary. „Rajčata nejím – nejsem přece králík!“ Zasmál se sám sobě, jako by právě řekl něco neodolatelného.

Dobře, bez rajčat. V klidu, Teri. Víš, co děláš.

Běžela jsem zpátky do kuchyně pro to, co mi chybělo, a v okamžiku se otočila zpět – tělo v pohybu, mysl už předbíhala děj. A pak to přišlo. Chodidlo se dotklo něčeho vlhkého a podivně chladného. Lesklá, zrádná vrstva tuku se pod mou váhou proměnila v kluziště. Srdce se mi zvedlo do krku, dech se zasekl, a najednou jsem letěla – ne s grácií tanečnice, ale s prudkostí vystřelené dělové koule, mířící přímo pod pokladnu. Tvrdý náraz mi rozmetal ruce i nohy do nepřirozeného tvaru, jako když někdo odhodí loutku z pódia.

Zůstala jsem ležet, napůl paralyzovaná šokem, napůl vlastním studem. V hlavě se mi pád přehrával v nekonečné smyčce – zpomalené záběry, dramatická hudba, všechno. Smála jsem se, ale jen uvnitř, protože v realitě jsem byla zabetonovaná k podlaze jako socha hanby. A nejhorší? Oni pořád stáli u pultu. Viděli celý ten trapas od začátku do konce. A ticho, které po něm nastalo, bylo tak husté, že by se z něj daly krájet plátky.

Elaine přiběhla, pomohla mi vstát. Jack a Gary stáli na místě, tváře nečitelné. Proč se nesmějí? 

Až po letech mi Jack řekl, že sotva vyšli ven, rozesmáli se tak, že nemohli popadnout dech až na konec ulice.

V těch dnech jsem se často cítila jako Bridget Jonesová – ovšem v hardcore režimu, kde se trapasy nejen násobí, ale i navzájem přebíjejí a vytvářejí bizarní koláže, které by nevymyslel ani surrealista po třetím pivu.

Tehdy jsem ještě nerozklíčovala všechny jemné zvláštnosti irského života. Netušila jsem třeba, že některé obchody si uprostřed dne klidně dopřejí siestu, jako by Bagenalstown ležel někde u Středozemního moře.

Jedno ospalé odpoledne jsem zahnula do malé prodejny s bytovými doplňky. Nepřišla jsem pro nic konkrétního – jen se podívat, možná si koupit hrnek, který by mi v novém bytě připomínal, že i exulant může mít svůj oblíbený ranní rituál.

Uvnitř vonělo po leštěném dřevu a nahořklém čaji, který zřejmě někdo dopíjel za pultem. Z reproduktorů se tiše linula hudba – cosi mezi jazzem a pozdním popem devadesátých let. Procházela jsem mezi regály, prsty přejížděla po sametově hladké keramice a nechávala oči klouzat po decentních pastelových odstínech. Hrnek s glazurou v barvě mořské pěny se mi okamžitě zalíbil. Přiložila jsem si ho k bradě a představila si, jak v něm ráno stoupá pára z čerstvé kávy.

A pak… ticho. Hudba umlkla, kroky utichly. Kolem sebe jsem neslyšela nic – jen vlastní dech. Najednou se místnost ponořila do přítmí, někdo zhasl. Zvedla jsem hlavu a srdce mi vynechalo úder. Prodejna byla prázdná. U dveří se blyštila stažená kovová mříž.

To jako… vážně?

Překvapeně jsem se rozhlédla, ale nikde nikdo. Udělala jsem pár kroků směrem k pokladně – a v tu chvíli se to stalo.

Alarm.

Ne nevinné „píp-píp“, ale ostrý, pronikavý skřek, který se mi zarýval do bubínků, vibroval v zubech a rozléhal se po místnosti jako rozzuřený roj sršňů. Okamžitě jsem ztuhla, hrnek stále sevřený v rukou.

Nad hlavou zaduněly kroky.

„Franku, někdo je dole!“ ozval se mužský hlas, trochu vyděšený, trochu zvědavý.

Mozek mi rychle nabízel katastrofické scénáře: policie, pouta, místní noviny s titulkem „Zadržená cizinka v Bagenalstownu“.

Na schodech se objevil majitel – vysoký, šedovlasý muž. Nejprve mě přeměřil pohledem, pak se mu koutky úst uvolnily do úlevného úsměvu. „Já… já jsem jen nakupovala,“ dostala jsem ze sebe, hlasem o oktávu výš, než bylo nutné.

Odemkl pokladnu, vzal mi hrnek z rukou, namarkoval ho a prsty zkušeně naklepal částku na malém displeji. Podala jsem mu bankovku, on ji s klidem přijal, hrnek zabalil do vrstvy bílého hedvábného papíru a vložil do tašky s logem obchodu, jako by se před chvílí nespustil poplach, který by probudil i sousední ulici.

Zasmál se a otevřel boční dveře. Vyšla jsem ven, ostré denní světlo mě na okamžik oslepilo a tichá ulice se tvářila, jako by se nic nestalo. Ale já měla pocit, že to na mně musí být vidět – že kolemjdoucí poznají viníka na sto metrů. S hrnkem v tašce jsem zamířila rovnou domů, snažila se jít pomalu a nenápadně, ale každé cinknutí porcelánu při kroku mi znělo jako siréna oznamující: tahle žena právě něco provedla.

Doma jsem tašku rozbalila – a zůstala stát s otevřenou pusou. Kromě hrnku v ní ležela i úhledně stočená rolička tapety, zřejmě omylem přihozená k nákupu. Skvělé. Kromě titulu „žena zamčená v obchodě“ teď mohu přidat i „žena, co si omylem odnesla lup“. Chyběl už jen pruhovaný svetr a maska přes oči.