IRSKÁ LOVESTORY - Domů

 

Copyright©2025

Domů

Jack se mi nakonec ozval a velmi se omlouval, že odešel tak narychlo, bez jediného slova vysvětlení. V Irsku mi zbývalo jen pár týdnů, a tak jsem si řekla – co se stalo, stalo se.

Bylo už pozdě odpoledne, když pro mě přijel ve svém novém služebním autě. Ten elegantní, neznámý vůz byl jako malý symbol toho, jak se mezi námi mnohé změnilo. Řekl, že mě chce vzít do Carlow. Cestou, tím svým věcným tónem, který občas používal, když mluvil o osobních věcech, mi pověděl, že během měsíců, kdy jsme byli od sebe, chodil s dívkou jménem Mary Therese. V jeho hlase nebyla žádná hořkost, jen tichý fakt, že už je to pryč.

V Carlow mě vzal do svého bytu. Vysvětlil, že ho sdílí se svou osobní asistentkou Sinead a ještě s jedním mladým klukem. Šla jsem za ním prostornými místnostmi, všímala si pořádku, světla dopadajícího skrz vysoká okna a za nimi pomalu a klidně plynoucí řeky. Nedalo se přehlédnout, že se mu vede dobře. Teď pracoval jako realitní makléř pro Remax a něco na něm bylo jiné – působil jistěji, usazeněji – a přesto v něm zůstávala ta stejná zdrženlivá klidnost, kterou jsem vždy znala.

Po malé prohlídce mě odvezl zpátky domů. Cesta mezi Carlow a Bagenalstownem se tiše rozprostírala před námi a někde uprostřed jsme se začali smát. Ne tím zdvořilým smíchem, který nabízíte cizincům, ale tím náhlým, dech beroucím smíchem, který se rodí ze starých vtipů a sdílené minulosti – z věcí, které by nikomu jinému nic neříkaly. Ten smích byl mostem, krátkou připomínkou toho, jak snadné to mezi námi kdysi bylo. A v tu chvíli jsem věděla, že se do Irska vrátím. Nebylo o tom pochyb – milovala jsem ho příliš, než abych mohla odejít nadobro.

Den předtím, než jsem měla odletět do České republiky, jsem mu znovu napsala. Požádala jsem ho, aby se se mnou sešel ve Phelans, abychom se mohli pořádně rozloučit. Čekala jsem. A čekala. Ale minuty se natahovaly v hodiny a on nikdy nepřišel.

Druhý den ráno, ještě než se slunce úplně vyhouplo nad obzor, přijel Paddy před dům a nechal motor běžet. S Markétou jsme v tichosti naložily kufry. Všichni jsme byli zamlklí, jako by nám brzká hodina vysála z hlasů všechen vzduch. Seděla jsem na zadním sedadle a dívala se na známé ulice za oknem. Nechtěla jsem nikam jet. Za ty měsíce se pro mě tohle místo tiše stalo domovem. Našla jsem tu přátele. Našla jsem tu lásku.

Nad městem ležela hustá mlha, halila ho do jemné šedi, zatímco se začínaly proplétat první bledé nitky slunce mlhou nad střechami domů. Všude panoval klid, který působil téměř záměrně, jako by celé místo zadržovalo dech. Nastoupila jsem do auta s tichou rezignací. Nikdo se neobjevil na ulici, aby nás zadržel.

Část mě, nerozumná a zoufalá, si přála něco tak prostého, jako poruchu motoru – aby Paddyho auto prostě chcíplo a odmítlo se pohnout, aby se let nestihl a já mohla zůstat ještě o chvilku déle. Otočila jsem hlavu na poslední pohled a můj Bagenalstown už mizel v mlze, obrysy domů se rozpouštěly, dokud nezůstala jen vzpomínka. Oči se mi zalily slzami.

A tam, v tom jedoucím tichu auta, jsem si dala slib. Vrátím se. Nevěděla jsem kdy, ani za jakých okolností, ale vrátím se.