IRSKÁ LOVESTORY - Zlomové Okamžiky

 

copyright©2025

Zlomové okamžiky

Jednoho chladného večera jsme se s Jackem, jeho přítelem Stanem a jeho dívkou Judith vydali na okraj vesnice, do staré hospody Royal Oak. Už z dálky k nám doléhal šum hlasů a teplé světlo pronikající škvírami oken. Uvnitř nás ovanul vzduch těžký vůní piva, zatuchlého dřeva a nasládlého kouře. Kulečníkové stoly pod stínidly zářily jako zelené ostrovy v temném moři hluku a smíchu. Koule se po nich kutálely s uspokojujícím klapnutím, které mělo cosi hypnotického, a touha zahrát si byla téměř hmatatelná.

Usadili jsme se v úzké kóji, kde hluk zvenčí zněl tlumeně, jako vzdálené burácení v kostelní lodi. Sklenice chladila dlaně, smích se mísil s vůní piva, a na chvíli se svět scvrkl jen na náš malý stůl. Stan, věčný chvástal, se rozpovídal o cestách a hudbě, Jack mu s jiskrou v očích oponoval — bubeník s hrdostí obhajující své idoly. Judith, drobná tmavovlasá Irka, měla hlas měkký jako samet a oči, které se při smíchu leskly. Rychle jsme k sobě našly cestu, dvě ženy uprostřed mužské přestřelky slov.

Když Stan s Judith odešli, zůstali jsme s Jackem sami. Těšila jsem se na klidný okamžik jen pro nás — doufala jsem, že se přiblíží, obejme mě, že si budeme šeptat o věcech, které se říkají jen ve dvou. Ale Jack už byl myšlenkami jinde. Vstal, aby si zahrál jednu partii. Pak druhou. A další. Jeho ruce patřily tágu, oči zelenému plátnu a já zůstala v koutě, ztracená mezi cizími hlasy. Hodiny se plazily a já měla pocit, že mizím. Ostatní muži svým dívkám dolévali, dotýkali se jich, a mně se v srdci rozléval studený prázdný prostor.

Nakonec se Jack vrátil, objal mě a naklonil se pro polibek. Připravila jsem se na něhu, ale místo toho jsem uslyšela:

„Teri, půjčila bys mi dvě libry? Na poslední hru… mám šanci vyhrát. Prosím.“

V tu chvíli se mi krev proměnila v led. Jeho prosba byla kladívkem, které roztříštilo křehký okamžik. Mlčela jsem, zatímco on se skláněl, šeptal sliby a měkce mě prosil. Ale já už měla jasno. „Ne! Teď odcházíme!“ vyhrkla jsem.

Když nepolevil, hodila jsem minci na stůl — cinknutí se rozlétlo hospodou jako výkřik. Zvedla jsem se a odešla, jeho hlas za mnou zněl naléhavě: „Teri! Vrať se!“

Venku mě pohltila noc. Bloudila jsem mezi stíny stromů a pustou silnicí, zatímco ve mně se hromadily nadávky a hněv. Křičela jsem do prázdna, jako by mi tma mohla vrátit odpověď. Telefon vibroval v kapse, ale nezvedla jsem ho. „Polib si prdel!“ zařvala jsem do ticha, které mě obklopilo jako hustý samet.

Když hněv dohořel, vrátila jsem se k hospodě. Všechny vozy zmizely. I ten jeho. Royal Oak stála opuštěná a tmavá. Srdce se mi sevřelo. Volala jsem mu — marně. Panika měla chuť železa na jazyku.

Pak zazvonil telefon.

„Haló?“ můj hlas byl tichý, skoro rozechvělý.

„Co se děje?“ ozval se Jack, zmatený a znepokojený.

„Co se děje? Nechal jsi mě tady!“

„Ne. Jel jsem do Bagenalstownu, myslel jsem, že jsi šla domů.“

Stud mi zahořel v tvářích. Nechala jsem se pohltit hněvem, a přitom… se vracel pro mě. Najednou jsem chtěla jen cítit jeho paže kolem sebe. Bez něj jsem byla neúplná.

Jack ale málokdy ukazoval emoce. Když řídil, jeho profil byl klidný, ztuhlý — tvář z kamene, bez pohnutí rtů či obočí. Často jsem přemýšlela, zda pod tou maskou vůbec něco žije, nebo zda je skutečně vytesán z mramoru.

Jednou v noci, cestou z diskotéky v Carlow, jsem to už nevydržela. Ticho mezi námi bylo husté, dusivé. Z marného vzdoru jsem začala žvatlat, říkat nesmysly, zkoušet cokoliv, abych v něm probudila jiskru. Mlčel. A tak jsem sáhla po řadicí páce.

Auto náhle zaskřípalo pneumatikami a zastavilo uprostřed prázdné silnice. V Jackově tváři se konečně objevila prasklina — oči rozšířené, dech prudký.

„Co to sakra děláš?! Chceš nás zabít?!“ jeho hlas byl blesk rozrážející tmu.

Stáhla jsem se, roztřesená. Věděla jsem, že jsem překročila hranici. A přesto — v hloubi mysli — jsem cítila podivné zadostiučinění. Teď už vím, pomyslela jsem si. Jack cítí. Pod kamenem, hluboko uvnitř, je krev. A ta dnes poprvé vytryskla na povrch.