IRSKÁ LOVESTORY - Oslík

 

copyright©2025

Oslík

Odpoledne bylo tiché a šedé. Světlo se rozlévalo po místnosti klidně, bez spěchu. V kuchyni si konvice na sporáku tiše bublala a vůně kávy byla všude kolem. Právě jsem připravila talíř sušenek, když na dveře zaklepali známým, pravidelným klepáním.

Katka a Filip vstoupili a s nimi přišla vůně venku — seno, vlhká hlína, jemný nádech stáje. Byli to mladí Češi, které jsme potkali jen před pár týdny v Roosters. Tehdy trochu chvíli tápali v jídelním lístku, ale když si nakonec objednávali hranolky svou kostrbatou angličtinou, rozesmálo to nás všechny.

Pracovali nedaleko u jezdeckých koní pana Mullinse, a když měli čas, malovali. Vždy koně, s pečlivostí, která jejich kresbám dávala život. Nosili je v deskách, už trochu ohmataných od častého používání.

Seděli jsme u stolu a listovali stránkami, když na dveře někdo zaklepal. Tentokrát nečekaně.

Otevřela jsem a tam stál Jack.

„Ahoj… co ty tady?“ vyhrkla jsem s neskrývaným překvapením, jako by mě náhlý pohled na něj vytrhl z klidného odpoledne.

„Můžu dál?“ zeptal se. Jeho hlas byl vyrovnaný, ale v očích se zalesklo něco, co jsem neuměla pojmenovat.

„Jistě. Jen… máme hosty.“ Slova jsem nechala viset mezi námi, jemné varování, o kterém jsem doufala, že ho zachytí.

Vstoupil beze spěchu, jako by mu ten prostor patřil. Podal jim ruku, řekl své jméno — a pak už nic. Jen stál, mírně pootočený k nim, a pozoroval. Jeho ticho mělo váhu, která začala tlačit i na ostatní. Hovor ztratil lehkost. Smích se rozpadl do jednotlivých útržků, až nakonec utichl úplně.

„Holky, my už půjdeme,“ řekla Katka a její hlas se snažil znít odlehčeně, ale koutky rtů se jí napjaly. „Je pozdě a musíme ještě něco zařídit.“ Zavřela desky s měkkým klapnutím, jako by tím uzavřela i zbytek rozhovoru. Filip jí beze slova následoval a za chvíli byli pryč.

Později mi řekla:
„To byl tvůj přítel, ten Ir?“ řekla opatrně, jako by zkoušela vodu.

„Ano. Proč?“

„Díval se na nás, jako by mu vadilo, že tam vůbec jsme. Jako by nás nesnášel"

„To se ti jen zdá. Ani vás nezná.“ „Pousmála jsem se tomu, ale myšlenky mi ztěžkly pochybností. „Takhle se dívá na všechny“, dodala jsem rychle, abych zakamuflovala své znepokojení. 

Když jsem zůstala sama, ta scéna se mi vracela. Její hlas, její oči — a on, mlčící v jejich přítomnosti. Myšlenka, že by chtěl mé přátele odehnat, se usadila v hlavě jako studený stín. Pokusila jsem se ji odsunout stranou, ale zůstala někde v pozadí, neodbytná.

Plán na výlet do jeskyní v Kilkenny jsme vymýšleli celé měsíce. A jako tolik jiných — rozpadl se mezi prsty. Práce. Počasí. Rozmary nálad.

Jednoho odpoledne mi zvonil telefon. Pak znovu. A znovu. Nechala jsem ho vyzvánět do prázdna. Měla jsem náladu pod psa, hlavu zamlženou. Nemluvila jsem s nikým. Ani s Markétou.

Když se ulice ponořila do sametového večera, Jack se objevil přede dveřmi.

„Proč jsi mi to nebrala?“ Hlas klidný, ale pod hladinou ostří, které jsem dobře znala.

„Nevím. Neměla jsem náladu mluvit, promiň", ohradila jsem se bez pocitu výčitek. 

„Přišla jsi o skvělý den. Vzal jsem Juliana do jeskyní.“ Usmál se. Ten úsměv měl dvě vrstvy — nahoře lehkost, pod ní jasný vzkaz.

Předstírala jsem překvapení. Ale uvnitř jsem věděla, že Julian nikde nebyl. Bylo to jen divadlo — trest, jen jinak zabalený. Jeho taktiky jsem znala do posledního gesta. Slíbila jsem si: odteď zvednu každý hovor. Bez ohledu na náladu.

Hádky se množily. Nejdřív byly drobné, skoro bezvýznamné, ale vždy se rozrostly do stejného scénáře: prudká slova, odchod, ticho… a nakonec návrat. Většinou jsem ustoupila já — a on to věděl. Uměl z toho těžit s chladnou jistotou hráče, který má v ruce všechny trumfy.

Jednou jsme se pohádali jen napůl. Spíš taková přestřelka — podráždění jen na oko.

Pohádali jsme se už cestou autem — pár krátkých, ostrých vět, a pak ticho, které se usadilo mezi námi jako těžká deka. Když zastavil před mým domem, nevydržela jsem to. Vyskočila jsem, kabát se mi v poryvech větru otvíral jako křídla. Rychle jsem vyběhla po schodech k bytu, zatímco za mnou duněly jeho kroky — rychlé, těžké, neústupné.

Klíče už jsem svírala v ruce, srdce mi bušilo. Ve chvíli, kdy byl téměř u mě, jsem vklouzla dovnitř a dveře přibouchla o zlomek vteřiny dřív, než k nim došel. 

Tlumená rána, pak pobavené „Au!“. Pootevřela jsem dveře na škvíru. Stál tam, dlaň přitisknutou k čelu, koutky úst mu cukaly.

„To byla rána přímo mezi oči,“ utrousil s hraným ukřivděním. „Budu mít bouli.“

„To máš za to,“ vyhrkla jsem, a hned nato mě přemohl smích.

V kuchyni si bez pozvání vzal led z mrazáku, zabalil ho do utěrky a přitiskl na čelo. Led roztával rychle. Tenké potůčky vody mu stékaly po spánku, po krku, po košili… až látka přilnula k jeho pažím a obrys svalů se rýsoval pod bleděmodrým mokrým plátnem.

„Máš žehličku? Je to moje pracovní košile,“ pronesl tónem, jako by na čele neměl čerstvý otisk dveří.

Bez ostychu košili stáhl. Zůstal v bílém, tenkém nátělníku, který se mu na zádech trochu přilepil. Světlo ze střešního okna na něj padalo shora, ostře mu vykreslilo klíční kosti a dlouhé prameny vlasů v copu, které se dotýkaly ramen. Chvíli jsem jen stála a dívala se, jak se sklání nad prknem, ruce pevné, ale trochu neohrabané, jak se snaží uhladit záhyby.

„Ty oslíku — už mi nezabouchávej dveře,“ řekl hravě, s něžností v hlase. 

Bez přemýšlení jsem k němu přistoupila, ruku mu položila na bok a objala ho kolem pasu. Přitiskla jsem rty na jeho čelo, přesně na to místo, kde se mu pod kůží začínala dělat boule.

„Ať je to lepší,“ řekla jsem tiše.

Zůstali jsme stát v objetí, klidném a jistém, jako by nás na okamžik oddělilo od všeho, co nás tížilo. Za okny se den chýlil ke konci a město se koupalo v teplém světle západu. Sluneční paprsky na nás dopadaly shora, hladily nám tváře a kreslily zlaté linky po našich ramenou.

Ticho mezi námi mělo svou vlastní tíhu i jemnost. V té záři se naše hádky zdály vzdálené, ztracené kdesi za obzorem.

A já si pomyslela: kdyby dokázal žít jen v takových okamžicích, možná je ještě naděje.

Tenkrát jsem netušila, kolik prostoru v mém životě jednou zaplní — světlem i stínem.