IRSKÁ LOVESTORY - Nepokradeš

 

copyright©2025

Nepokradeš

Byl to večer, kdy se noc snášela na město pomalu, jako by si chtěla vychutnat každou skulinu, kterou pronikne dovnitř. Kuchyně byla potemnělá, jen obrysy nábytku se rýsovaly proti oknu. Studená dlažba pod našimi zády nás tiskla k zemi, až jsme oba dýchali mělce, jako bychom se báli probudit Markétu v pokoji vedle nás.

Leželi jsme vedle sebe — dva lidé zavření v úzkém prostoru, ale s nekonečným tichem mezi sebou. Venku vítr občas zatáhl za drát na prádlo, který s jemným cinknutím narážel do kovového rámu. Jackovy oči byly dvě temné studny, v nichž jsem se topila, a přesto se v nich zrcadlil klid. Chtěl slyšet můj příběh, ten beze zkratek, s všemi výkřiky i mezerami.

Vyprávěla jsem mu o svých vztazích — těch, které nikdy nepřekročily hranici doteku. Řekla jsem, že až do dvaceti jsem žila jako někdo, kdo se dobrovolně uzamkl mezi stránkami knih, a kdo se na svět díval zpoza papírového rámu deníků. A on? On se na mě díval, jako by se snažil tu představu přetáhnout přes tvář nějaké jiné dívky, kterou znal. Dívky, která by do jeho světa zapadala lépe.

Ráno, kdy už byl Jack dávno pryč, za mnou přišla Markéta. Kroky měla rychlé, hlas těžký. V očích se jí míhal neklid, který byl zčásti otázkou a zčásti už odpovědí.

„Teri, půjčila sis ode mě deset liber?“ řekla tiše, ale každé slovo bylo jako kapka, která padá na kov.

„Ne. Určitě ne. Proč?“

„Ta kabelka… visela přes noc na židli. Jsem si jistá, že peníze tam byly. Ráno jsem sáhla dovnitř — a byly pryč“

„Vážně? Přísahám, že jsem je nevzala.“

Slova byla prostá, ale uvnitř mě se začal svírat tuhý uzel. Když jsem zavřela oči, objevila se jediná tvář — Jackova. Věděla jsem, že si občas vzal drobné, ale slovo krást mě bodlo jako trn. Markéta mi věřila bez jediné otázky. Rovnice byla krutě jasná. Rozhodly jsme se vyčkat. Třeba se přizná.

O pár hodin později jsme seděly v malé hospodě v Leighlinbridge. Vzduch byl prosycený vůní smažené cibule a grilovaného masa. Dveře se otevřely a Jack vešel. Kabát měl lehce pomačkaný, vlasy rozcuchané, ale úsměv — ten byl jistý, skoro vítězný. Sedl si k baru, pozdravil, objednal si pivo, a když mu číšník donesl účet, bez váhání zaplatil i náš oběd. K tomu přidal pití k našemu stolu, jakoby nic.

Bylo to gesto tak hlasité, že přehlušilo všechny zvuky v hospodě. Nikdy nemíval víc než pár drobných. A nikdy nebyl tak štědrý. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v krku zvedá něco těžkého a horkého — směs hanby a hněvu.

„Myslím, že už vím, kdo ti ty peníze vzal. Ten mizera… nemá žádný stud?“ zašeptala jsem Markétě, přičemž jsem zaryla nehty do dlaně, abych necítila chuť mu vrazit facku.

„Mám za ním jít?“

„Ne. Nech to být,“ řekla pevně a přitom si pomalu míchala čaj, jako by se snažila v hnědé hladině utopit všechen hněv.

Jenže nechat to být znamenalo nechat to zahnívat. Myšlenka se mi v hlavě převalovala jako těžký kámen, který nešel odsunout. Bylo mi zle. Nechápala jsem, jak mohl nevidět, že tím svým okázalým gestem jen víc prozrazuje, co udělal.

Když jsem ho viděla příště, slova, která jsem chtěla říct, se mi přilepila k jazyku. Jen jsem mu vylíčila, co se stalo, a dodala, že ani já, ani Markéta jsme peníze nevzaly. A on — on byl jediný další, kdo tam byl. Jeho oči se zúžily a tělo se napjalo, jako by se připravovalo na úder.

„Takže si automaticky myslíš, že jsem to byl já! Obviňuješ mě z krádeže? Táhni k čertu!“ jeho hlas se odrazil od stěn, tvrdý a ostrý.

Věděla jsem, že to byl on. Ale mlčela jsem. Otočila jsem se, stáhla se do sebe a cítila, jak se mi tělo choulí do obranného klubíčka. Hanba mě přitlačila k zemi — těžká, lepkavá, neúprosná. Nebyla to jen hanba z krádeže samotné, ale z toho, že jsem mu kdysi věřila celým svým bytím, a on tu důvěru jediným šmahem rozdrtil na prach, bez zaváhání, bez stopy lítosti.