IRSKÁ LOVESTORY - Jak Plynul Čas

 

copyright©2025

Jak čas plynul

Bylo to jarní ráno — snad někdy v dubnu — když mě Jack znovu vzal k sobě domů. Tentokrát s námi jel i Julian. Jack si ho jednou týdně vyzvedával od své bývalé přítelkyně. O ní jsem nevěděla téměř nic a nikdy jsem se neodvážila ptát. Jen jsem čekala, mlčky a trpělivě, až se o ní jednou rozhodne mluvit sám.

Den byl jako malovaný pro pouštění draka. Na sousední zahradě pobíhal jejich pes Eddie — malý, ušmudlaný kříženec s energií, která neznala konce — a míhal se sem a tam jako střela. Připravili jsme papírového draka, Julian a já svírali provázek, zatímco Jack stál opodál a čekal na ten jediný, správný okamžik. Poradil nám, ať držíme pevně, a pak se rozběhl přes zahradu, aby draka vynesl k nebi. A opravdu — drak se zvedl a zamával křídly z barevného papíru proti obloze.

Julian a já jsme stáli u domu a sledovali, jak Jack běží celou silou, až na konci klopýtl a zmizel v náruči vysoké trávy. Vyprskli jsme smíchem. Z trávy trčel jen rozcuchaný chomáček vlasů. To byl Jack ve své nejryzejší podobě. Když se konečně zvedl a setřásal z oděvu zelená stébla, nasadil přehnaně nakvašený výraz — jako by mu naše záchvaty smíchu vadily, ale ve skutečnosti si je vychutnával.

Jednou nás vzal na pláž nedaleko Wexfordu. Byla dechberoucí. Cesta trvala skoro hodinu a půl, ale odměnou byl nekonečný pás písku, sevřený strmými útesy a trsy suché trávy. Nad hlavami nám kroužili racci a pravidelný příboj dával chvíli zvláštní klid. Julian a já jsme začali stavět hrad z písku. Slunce svítilo, ale vítr měl ostří. Jack jemně natřel synovi tváře opalovacím krémem, nasadil mu čepici a odešel směrem k moři.

Ještě jsme ani nedostavěli základy, když se vrátil a rozhodně prohlásil, že je čas k odchodu.

„Ale proč? Vždyť jsme teprve přišli,“ protestovala jsem.

„V takovém větru by neměl být moc dlouho. Už je dost zima,“ odvětil krátce.

Pokoušel se Juliana odvést, ale ten se znovu posadil a dál hrabal v písku, jako by neslyšel. Jack přitvrzoval tón, Julian zase svou tvrdohlavost.

„Ale já chci stavět hrad s Teri!“ vyhrkl chlapec.

Jackovi ztuhly rysy. Nechtěla jsem být příčinou sváru, a tak jsem se sklonila k Julianovi a zašeptala:

„Víš co? Pojďme k babičce a dědovi. Postavíme si tam jiný hrad. Co ty na to?“

Podíval se na mě, jako by hledal jistotu. Pak se usmál, vzal mě za ruku a potichu řekl: „Dobře.“

Cestou zpět kráčel tiše, krotký jako jehně.

Odpoledne jsme hráli fotbal na zahradě — Jack, Sean, Julian, já a samozřejmě Eddie, který nám s rošťáckým nadšením bral míč přímo od nohou. Běželi jsme, dokud jsme se nezřítili do trávy, zadýchaní a v smíchu. Ale když Jack přihrál míč synovi, přišla nečekaná odpověď:

„Ne, nechci hrát s tebou, tati!“ prohlásil Julian a otočil se ke mně.

„A s kým tedy chceš hrát?“ zeptal se Jack.

„S Teri!“

A zase. Nevěděla jsem proč, ale Julian si mě z nějakého důvodu zamiloval. Možná mi tím chtěl něco říct. Bylo mi Jacka líto. Mlčel, ale muselo to zabolet. Ten prostý, dětský výrok ve mně zanechal ozvěnu, která nechtěla zmizet.

S časem jsem si zvykla na irský rytmus života. Potkávala jsem úžasné lidi a zamilovala si Bagenalstown — vesnici jako z pohlednice, kde se všichni znali jménem. Jakmile si vás někdo zapamatoval, druhý den vás pozdravil. Tak odlišné od velkoměsta, kde vás mine i pes bez zájmu.

Místní obchod se stal denní zastávkou. Byl tu řezník, malá banka, pár butiků a trafika. Pizzerie, útulná kavárna, malá knihovna. Ale nejvíc mě k sobě poutala stezka podél řeky. Hodiny jsem tam sedávala, sledovala klidný proud a měnící se barvy oblohy na hladině. Voda se třpytila jako roztavené stříbro, stromy se skláněly a nabízely stín, pod nímž sedávaly rodiny.

Tráva tu měla snad deset odstínů zelené.

Vesnicí projížděl vlak — denně odvážel cestující do Carlow, Dublinu či Kilkenny. Tyto jízdy jsem milovala. Z okna ubíhaly pastviny s koňmi, kravami a ovcemi. Krajina se měnila: rozlehlá pole se střídala s obrysy hor Mount Leinster a Blackstairs. Irský vzduch byl jiný — chladný, vlhký, přitom svěží. Občas nesl stopu moře, jako by sem zabloudil od pobřeží. Déšť tu byl vlahý, voňavý po lučních květech. A po dešti se svět vždycky znovu nadechl.

Bagenalstown se mi nenápadně, ale pevně usadil v srdci. Měla jsem pocit, že tu žiju odjakživa. Letní západy slunce byly ohnivou malbou — oranž, zlato a slonovinové mraky plující tiše po obzoru. Po bouřce se často objevila duha, někdy dvojitá. Brala jsem to jako znamení dvojitého štěstí.

Na řece se líně kolébala hejna kachen a labutí. Celý obraz byl téměř pohádkový — pokud jste se na něj dívali očima dítěte. A já je v sobě pořád měla.

Zamilovala jsem si irskou kulturu: keltské báje, nezdolného ducha, lásku k hudbě a pevné pouto k zemi. Milovala jsem Irsko. Moje práce byla těžká a špatně placená, ale děkovala jsem za každý den tady.

Markéta zůstávala odtažitá, necitelná k tomu všemu. Mrzelo mě to, ale přijala jsem, že je prostě jiná. Možná Irsko nikdy necítila.

Já jsem chodila do Lawlor’s na tradiční hudební sešlosti. Starší muži hráli s radostí, a nejživější z nich, osmdesátiletý Mike Byrne, ovládal píšťalku s lehkostí mladíka. Učil hrát místní děti i Jacka. Já to také zkusila, ale z mé píšťalky se ozývalo jen zoufalé pískání, a tak jsem to vzdala.

Někdy jsem zašla i k panu Longovi. Vždy mě přivítal s úsměvem a občas si přisedl k mému stolu. Patřila mu celá hospoda, a jeho zájem byl pro mě ctí. Když měl moc práce, vzala jsem jeho obrovskou ovčandu Sheebu na procházku — a ona mě táhla jako větrovku naplněnou větrem.

Víkendy byly hlučné. Mládež zaplnila Phelan’s tak, že se tam nedalo dýchat, zvlášť když hrála kapela. Jiní mířili za zábavou do Carlow.

Ale viděla jsem i drsnější tvář Irska — časté bitky a zbytečné rvačky končící krví. Irové mají boj v krvi. Sama jsem se nejednou ocitla mezi údery, snažíc se lidi od sebe odtrhnout. Marně. Jednou jsem se pokusila zastavit bitku deseti mužů, a lidé kolem mě prosili, ať odejdu. Báli se o mě.

A ano, bála jsem se také. Ale vždycky mi připadalo lepší jednat než jen stát opodál a dívat se, jak se lidé ničí navzájem.

Takový byl Bagenalstown. Někdy bolestně krásný. Jindy nezkrotně drsný.