Irská Lovestory - PARANOIA

 

PARANOIA 

Mohl být rok 2006, když jsme se ocitli na Leighlin road, v rezidenci Loch Abhainn. V irštině to slovo znamená něco jako jezerní řeka. Pokud voda odpovídá v elementární řeči emocím, pak zde se naše emoce začaly projevovat podobně jako vypuštěná přehrada, která pozvolna povoluje pod trhlinou, až nakonec vede k totální destrukci všeho živého v okolí. Nejenže se k nám do domu nastěhovali černí tlustí pavouci a z těch jsem vždy měla děsivý strach, ale Jackovo chování vůči mně se začalo prudce měnit a jeho láska, pokud v něm kdy jaká byla, vyprchávat. Vždy, když jsem ale měla pochybnosti o nás dvou, přesvědčil mě o tom, jak moc mě miluje. Po fyzické stránce jsme byli oba jako oheň, touha mezi námi nikdy nevyprchala a hádky nás naopak sbližovaly. Nemohla jsem si stěžovat po této stránce, byl velice sexuální bytostí a ve své podstatě nás toto pouto sbližovalo asi nejvíc.

Jack se začal více vídat se svými kamarády z kapely, včetně Niamh, která mi ležela dlouhou dobu v žaludku. Byla vyznavačkou goth stylu a grunge, v nose měla piercingy a chodila v kožené bundě s minisukní, aby lascívně dala na odiv svou přitažlivou postavu. Neměla žádné vzdělání, chovala se jako chlap a nepochybuji o tom, že si občas i jako chlap odplivla. Její manýry se mi nelíbily a ani ona mi nesedla jako člověk, o to víc, že jsem tušila, jak ji Jack obdivuje. Měla jsem pocit, že miloval představu divoké ženské vedle sebe, nespoutané a sexuálně nevytříbené. Pokaždé, když byl s ní jsem tiše počítala minuty a raději si nepředstavovala žádné scénáře. Věřila jsem, že s takovou špindírou by si nic nezačal. Niamh se netajila svou bláznivou povahou ani láskou k jednomu potetovanému motorkáři, kterého neustále uháněla. To z části mé obavy a chmury zahánělo. Jenže Jack mi nikdy neodkryl karty, a tak jsem žila v divných představách, že spolu něco mají.

Jednou se mi svěřil, že Niamh zachránil život, když měla sebevražedné chování a on ji náhodně našel u ní doma na podlaze. Prý ji křísil a rozmluvil jí to. Dost možná se něčím předávkovala. Když mi to vyprávěl, zněl jako hrdina. Zatímco ale cítil lítost k cizí ženě, tu svou, kterou měl ochraňovat a milovat, ignoroval. Byly to dvě neslučitelné věci, které mi prostě nedávaly smysl. Chtěl si hrát na hrdinu, ale ve skutečnosti byl pravým opakem.

Jeho láska k bubnování se mi ale líbila. Jednou jsem navštívila menší koncert v místní hospodě. Již dlouho nehrál na veřejnosti. Když si za bubny sedl, odlítly pod intenzitou jeho úderů o půl metru dál, až jsem měla husí kůži. Za bubny působila jeho agrese sexy.

V té době jsem měla sen, který mě strašil ještě pár týdnů. V něm si ho brala Niamh za muže. Byla oděná do krásných svatebních šatů. Když jsem mu sen vyprávěla, smál se. Také se mi zdál sen, v němž mě s kudlou v ruce proháněl po ulicích Carlow. O něm jsem se ale už nezmínila ze strachu, že bych ho mohla inspirovat. Mé podvědomí vždy rezonovalo s událostmi v mém životě. A právě tento sen s nožem a pokusu o vraždu mě měl od nynějška pronásledovat v reálném životě.

                                                                       

V letních měsících bylo v Irsku opravdu příjemně. Milovala jsem toulky městem a podél řeky, kudy jsem chodívala do práce. Tato část Carlow byla poklidnější. Vycházela jsem z našeho domu a přešla malý most přes řeku Barrow a sledovala labutě na vodě, nebo splav nedaleko. Občas prošel kolem nějaký známý, tak jsem na něj zamávala. Občas nešel nikdo a já byla zcela sama. Ruch velkoměsta mi nechyběl ani trochu. Jack tou dobou dělal ramena před Olivií a chtěl splnit Gerardovi všechno, co mu na očích viděl, a tak netrvalo dlouho, když přišel s tím, že koupil štěně samojeda. Cena se pohybovala ve stovkách eur. Ani jsem se radši nepídila po tom, kde na to vzal. Olivia si psa vzala a k němu pořídila malého Jacka Rusella. Ice byl nádherný miláček s povahou anděla. Měl bílou hřívu jako polární medvěd. Lola byla maličká a o to víc zlobivá. Spolu ale tvořili nerozlučnou dvojici. Olivia se ale obou psů do pár týdnů zbavila a zůstali na starost nám. Sice jsem netušila, kde na jejich žrádlo a potřeby budeme brát finance, ale bylo to Jackovo rozhodnutí, tak jsem veškerou starost o ně nechala na něm. V předešlém domě choval rybičky, o kterých nevěděl naprosto nic a tak se stávalo, že mu několikrát po sobě hromadně odešly. Rád si pořizoval zvířata, o které se pak nestaral. Stačilo mu, že je vlastní.

V Loch Abhainn jsme tedy na zadním dvorku měli dva psy, kteří nesměli do domu, jelikož Ice línal a zanechával za sebou tuny bílých chuchvalců. Jako útočiště jim posloužil zahradní domeček a když jim přestal stačit, oba se vrhli na vyhrabávání díry v rohu dvorku, až se téměř prohrabali k sousedům. Většinu času jsem se jim ani nedivila, nikdo z nás na ně neměl čas a psi tam sami strádali. Když jsme mohli, šli jsme je vyvenčit podél řeky na dlouhou procházku, ale tím veškerá péče končila.

S Gerardem jsme se již jakž takž spřátelili, jezdíval k nám každý druhý víkend, anebo jsme ho brali k babičce. Když měl jednou záchvat pláče, protože u nás spal poprvé, ukonejšila jsem ho v jeho postýlce a do pěti minut usnul. Jack mi mou schopnost rozumět dětem záviděl, sám na tyhle věci nebyl nikterak zdatný.

Ten rok jsme se rozhodli k radikálnímu kroku. Chtěli jsme letět do Prahy na dovolenou. Ještě nikdy jsme spolu nikde nebyli. Bylo to někdy v létě a vyhradili jsme si na to celý týden. Spolu s námi měl jet Pat a Joe, Jackovy kamarádi.

Jenže tou dobou už se u nás začaly dít zvláštní věci. V Jackově hlavě propukla jakási žárlivá nemoc. Na email mi totiž začal psát jeden fanoušek Jima Huttona, milence Freddieho Mercuryho, který v Carlow bydlel a kterého jsem osobně znala. Chtěl po mě zjistit co nejvíce detailů. Měli jsme doma starý počítač a přes něj jsem s ním vedla diskuse. Nechtěla jsem mu ale informace předat a on začal být jízlivý a zavalil mě nadávkami. Jackovi jsem o něm vyprávěla, jelikož jsem netušila, jaký to spustí sled událostí. Okamžitě začal tajně slídit a pak přišel s tím, že si všechny emaily přečte s pomocí kamaráda, který se umí do počítačů snadno dostat. Jeho nedůvěra a paranoia začínaly právě propukat.

                                                           

Vzpomněla jsem si na slova Pata, který mi tehdy řekl, jak moc paranoidní Jack kdysi býval. Pochopila jsem souvislosti, protože až dosud jsem neměla to štěstí ho z této stránky poznat. Ujišťování o nevinných emailech rozhodně nestačila. Pak jsme ale odjeli do Prahy, takže jsme na všechny tyto události zapomněli a já si oddychla, že je dál nebudeme řešit.

Pobyt v Praze pro mě nebyl ničím zvláštním. Byla jsem spíš průvodcem městem a zařizovala jsem program. Šli jsme spolu ve čtyřech do centra a bylo vtipné, jak se Jack absolutně neorientoval a na eskalátorech v metru zakopl při první jízdě. Oba jsme se tomu museli smát. S mou sestrou jsme vymyslely plán a kluky jsme vzaly lodí s živou hudbou po Vltavě. Večer jsme šli všichni na diskotéku a jednou jsem se dokonce obětovala jít s Jackem do nočního klubu na striptýz, abych ukázala, jak moc jsem nad věcí. Tanečnice mi ale nevadila, i když se před Jackem svíjela kolem tyče jako liána. Věděla jsem, že domů si ji nevezme. Většinu večerů ale kluci trávili v lobby hotelu, kde pili whisky a hráli karty. Jack všechny peníze co měl, stihl ale prohrát v kartách.

Uprostřed pobytu však začal vytahovat na světlo znovu mé konverzace s oním záhadným fanouškem, v nichž jsem se mu údajně měla svěřovat se svým vztahem. Bylo dost možné, že zprvu jsme se natolik spřátelili, že jsem občas zmínila něco ze svého soukromí. Nebyla jsem si ale přesně jistá, co jsem vše vyslepičila, a proto mě pojala hrůza, když na mě vytasil kus papíru a mával mi s ním před obličejem.

„Tady je vaše konverzace. Tohle nemám zapotřebí. Balím to tady a jedu domů. Už tě nechci v životě vidět“, dořekl lhostejně Jack a mě vyrazila jeho rezolutnost dech.

„Ale Jacku, já ti přece milionkrát už řekla, že mezi námi nic není a nebylo. Je to jen nějaký pomatený šašek, který si hrál na kamaráda, když chtěl zjistit informace, ale když jsem ho odmítla, začal mi nadávat, tak jsem ho odstřihla. Nic o tobě jsme si nepsali“, vyhrkla jsem v slzách a měla jsem pocit, jako by se pode mnou otevřela zem. Netušila jsem, co stojí na cancu papíru, kterým Jack mával před očima, ale to nebylo podstatné. Zdálo se, že díky tomu náš vztah opravdu skončí a já nevěděla, jak tomu zabránit.

„Nejezdi pryč“, brečela jsem. Vybavila se mi stejná situace, která se stala mezi námi v době, kdy jsme spolu chodili poprvé. Dal mi najevo, že se mnou nebude a já pak trpěla jako zvíře několik týdnů, dokud se nade mnou laskavě neslitoval. Opakoval se tu jistý vzorec chování, a ačkoliv jsem si tu spojitost uvědomovala, bojovala jsem o to, aby se mnou zůstal. Možná jsem mu měla říct: Tak si jeď ….a všechno by rázem vzal zpátky. Ale riskovat jsem to nehodlala.

Nakonec jsem ho svým brekem a prosbami uchlácholila a neodjel. Měla jsem pocit malého vítězství, které však nebylo skutečné. Vrhala jsem se do čím dál tím větší propasti, ze které bylo obtížnější se dostat ven. Měl mě v hrsti a o to mu celou dobu nejspíš šlo. Ten canc papíru, který v nestřeženém momentě nechal na posteli, jsem sebrala a v rychlosti si ho pročetla. Nebylo tam nic špatného, kvůli čemu by měl náš vztah skončit. Ale můj strach viděl nyní nepravost i v každém nevinném prohlášení a už jen fakt, že jsem si dovolila mluvit s jiným mužským ve mně po této zkušenosti vyvolával pocity, jako bych byla opravdu tou nejhorší osobou na světě. Prostě jsem začala věřit tomu, co mi předhazoval. Z Prahy jsem si vzala i své tři deníky z dob, kdy jsem žila v Irsku, a kam jsem si tehdy zapisovala své zážitky. Chtěla jsem mu dokázat, jak moc jsem ho milovala, když neustále hledal jen důkazy. Byla jsem na sebe pyšná, že mu konečně dokážu všechno, co on neustále popíral.

„Nemiluješ mě. Nikdy jsi mě nemilovala. Přijela jsi sem s jiným chlapem a taky jsem nebyl tvůj první“, opakoval Jack neustále. A na mě bylo, abych mu to stále vyvracela. Už jsem byla unavená z toho věčného zpochybňování mé lásky k němu, protože jsem posledních pár let nedělala nic jiného. Největším důkazem, že jsem ho milovala, pro mě byl fakt, že s ním stále jsem, i přes všechny ty zvraty a odloučení. Vždycky jsem k němu našla cestu zpátky a pokaždé jsem o něho bojovala jako eskymácký pes. On ale chtěl víc a víc důkazů, víc a víc lásky.

Byli jsme zpět v Irsku a naše životy se opět vrátily do staré rutiny. Já začala chodit do práce. Doma jsme měli naše černé pavouky, které jsme každý večer zabíjeli botami. Už se mi o nich v noci i zdálo. Zpocená jsem jednou vyskočila v posteli, protože mi přišlo, že mi černý pavouk visí nad hlavou. Byl to ale jen sen.