IRSKÁ LOVESTORY - Snílek

copyright©2025

Snílek

Naše společné soužití tehdy působilo téměř idylicky. On pracoval u stavební firmy a domů se vracel vyčerpaný, od hlavy k patě obalený prachem a špínou, v montérkách, které nesly stopy každého dne. Nikdy by mě nenapadlo, že má v sobě řemeslný talent – nestudoval přece žádné stavitelství, ale školu De La Salle. Přesto jsem byla vděčná, že našel práci, která ho naplňovala a dávala mu smysl. Nájem jsme odevzdávali každý týden, osobně do rukou majitele. Stejně jako se v Irsku vyplácela mzda po týdnu, tak se i týdně platil nájem – zvyklost, s níž jsem se nikdy úplně nesžila.

Každý den jsem putovala podél hlučné silnice k nákupnímu centru. Tam jsem ukládala zboží do polic, radila maminkám s dětmi a musela snášet neustálé jedovaté narážky své irské kolegyně Jacinty. Byla sarkastická, někdy až krutě nepřátelská, a já nikdy nevěděla, zda má spadeno přímo na mě, nebo prostě neměla v lásce nikoho, kdo přišel odjinud. Moji oporu představovala Lisa, vedoucí butiku. Vlastnili ho bratři Eamon a Andrew z Dublinu – ti nás bedlivě sledovali přes kamery, kontrolovali každý náš pohyb a hned nás kárali, kdykoliv jsme jen na chvíli postály bez práce. Působilo to nedůstojně, ponižujícím způsobem. V zimě nás dokonce nutili vyrážet ještě za tmy autobusem do Naas, kde nás jeden z nich naložil a odvezl na korbě pick-upu, jako bychom byly pouhý náklad. Stačila by jediná nehoda – a zůstaly by po nás jen tmavé skvrny na asfaltu.

Jednou mě Jack vyděsil téměř k smrti. V přízemním bytě jsem se večer sama necítila bezpečně. Zadní stěna měla jen okna a balkonové dveře, za nimiž se rozprostírala hutná tma – a já nikdy netušila, co z ní může vyskočit. Seděla jsem na gauči a dívala se na televizi, když se za mými zády ozvaly podivné zvuky. Otočila jsem se – a v temnotě za oknem stál Jack, s úsměvem rozpustilého kluka.

V té době jsem se přátelila s Martinou, Češkou, která v Carlow žila už několik let se svým přítelem. Ona byla generálem jejich domácnosti, ona určovala směr. David působil spíše tiše, podřízeně, odevzdaně. Většinou mluvila jen ona. Byla přímočará – někdy až příliš. Pamatuji si, jak jednou seděla u mě, v proutěném španělském křesle, daru od Martina. Působila v něm jako královna na trůně. S nohou elegantně přes nohu se mě zeptala:

„Nemáš pocit, že kolem něj až příliš poskakuješ? A co ta plíseň v koupelně – už jsi mu o ní řekla? Může ti vlézt do plic a už se jí nezbavíš.“

Plíseň jsem objevila už během prvních týdnů. Rozlézala se za skříněmi, po okenních rámech v koupelně, a já si všimla ekzému na zápěstí. Přisoudila jsem to právě jí. Nebylo to nic vážného, a tak jsem celý problém bagatelizovala.

„Měla by sis dupnout,“ dodala Martina, „a dát mu jasně najevo, že pokud nebude brát tvoje zdraví vážně, odejdeš od něj bez kompromisu.“

Když jsem večer její slova přetlumočila Jackovi, zlostně se vzepřel. Řekl mi, ať klidně odejdu hned, dokud je čas – že svůj život kvůli názorům cizí ženy měnit nebude. Tím debata skončila. V tu chvíli jsem měla pocit, že mu na mně vůbec nezáleží. Celou noc jsem to oplakala. Ale odejít jsem nedokázala, a tak všechno zůstalo při starém.

Jeho odpor k Martině už nikdy zcela nezmizel. Kvůli němu jsem náš kontakt postupně omezila téměř na nulu. Plíseň nás dál trápila, ale zvláštní spory s majitelem nakonec přinesly řešení. Jednoho večera Jack prostě oznámil, že se stěhujeme. Byla tma a já měla strach, že utíkáme načerno, ale neptala jsem se. Jen jsem cítila úlevu, že zajistil lepší bydlení – bez plísně – a přivřela oči nad jeho podivným chováním.

Nový dům v Anglers Walk byl pro mě jako nové nadechnutí. Do práce jsem to měla o patnáct minut blíž – luxus, který jsem si předtím ani neuměla představit. Stál tam nádherný, dvoupatrový, okrově natřený dvojdomek. V přízemí kuchyně s výhledem do ulice, toaleta a obývací pokoj se zahrádkou obehnanou zdí. V patře dva malé pokojíky a jedna prostorná ložnice – akorát pro nás dva. Nebylo si na co stěžovat. Práce byla dál jednotvárná, únavná a špatně placená, navíc mezi kolegyněmi, s nimiž jsem si nerozuměla, ale byly to peníze – a na přežití to stačilo. Nejhorší byly brzké ranní odjezdy do dublinského skladu, kde jsme za nelidských podmínek vybalovaly pytle s oblečením, značily starší kusy a celé hodiny je prodávaly zákazníkům, kteří přijížděli z každého koutu Irska.

Domů jsem se vracela pozdě, vyčerpaná a bez chuti do života. Právě tehdy se Jack vrhl do podnikání s firmou Melaleuca, do níž ho zasvětil jeho starší americký přítel Michael. Varovala jsem ho, že jde o podvodný systém, pyramidovou hru, která nás jen zatíží výrobky, jichž se nikdy nezbavíme. On však přísahal, že tentokrát jde o skutečnou příležitost – a že brzy uvidím, jak se mu začne dařit.

S Michaelem a jeho ženou jsem se později seznámila osobně. Jack podnikání věnoval nesmírné množství času a energie. Oslovil stovky lidí, aby vybudoval síť a mohl začít prodávat. Samotné produkty nebyly špatné – založené na australském tea tree oleji, kvalitní a poctivé. Jenže se málo prodávaly. Byly totiž koncentrované a jedné domácnosti vydržel třeba prací prášek i půl roku. Prosila jsem Jacka, aby od toho upustil. Ale on nechtěl. Byl snílek – velký snílek – a vždycky zůstával jen u snění. Uměl lidi nadchnout, ale chyběla mu vytrvalost dotáhnout věci do konce.

V Anglers Walk jsme žili prostě, ale byli jsme spolu – a to stačilo. Život se zdál krásný.

Jack se nikdy nevzdal své záliby strašit mě. Jednoho večera jsme sledovali horor Šestý smysl. Zastavil film právě ve chvíli, kdy se v kuchyni na plátně objeví duchové a všechny skříňky se rozletí dokořán. Odešel na toaletu a když se vrátil, postěžoval si, že si zapomněl vzít vodu. Požádal mě, abych mu ji donesla. Rozsvítila jsem v kuchyni – a málem se mi zastavilo srdce. Všechny skříňky zívaly dokořán. Jack se smál. Největší radost měl vždy, když mohl někoho vyděsit, spatřit jeho strach – a pak se tomu dlouho smát.