IRSKÁ LOVESTORY - Snaha Zapomenout

 

Snaha Zapomenout

Nebylo to dlouho poté, co konec začal nabírat zřetelnější obrysy — ačkoli tehdy jsem je ještě neviděla — když se objevil v mém zaměstnání, aby si půjčil peníze. Dobře věděl, jak těžce vydělávám každou libru, jak každá mince nese váhu hodin dřiny. Ale ta vědomost mu v ničem nebránila. To odpoledne se mnou byla na směně Sandra. Z protější strany místnosti tiše sledovala, jak se mezi námi odehrává krátká výměna, její tvář zůstávala nečitelná.

Teprve když odešel, přistoupila ke mně. 

 „Teri, co po tobě chtěl?“ zeptala se jemně, s nenápadnou zvědavostí.

„Nic… jen peníze,“ odpověděla jsem příliš snadno. V hlase mi zněla rezignace. Ani mi nepřišlo na mysl, že mluvím se Sandrou, která dovede i šepot přetavit v nůž. Ale slova už byla vypuštěna do éteru a nebylo cesty zpět.

Druhého dne se malé město rozdrnčelo soukolím klepů. K Jackovi se nakonec doneslo, že Sandřin přítel vyprávěl po městě, jak si půjčuje peníze. Jeho odveta byla rychlá — slova ostrá jako kameny na mě dopadala jedno po druhém. Zuřil, chodil po místnosti jako šelma v kleci. Ale já už se nenechala zastrašit. Nenáviděla jsem jeho posedlost utajováním, tu jeho největší hrůzu z toho, že by ho někdo spatřil bez masky — zvlášť jeho rodiče nebo přátelé. Stačilo, abych o něm řekla slovo někomu dalšímu, a už to pro něj byla zrada. Možná měl důvod bát se.

Tentokrát jsem se nebránila. Vlastně jsem cítila tichou úlevu. Nebylo snad pravdou, že si ode mě neustále půjčoval? Dokázala jsem snést hodně, ale pokrytectví nikdy.

Naše poslední hádka přišla ve Phelan’s, když hospoda hučela hlasy a smíchem, stoly byly obsazené a u baru se mačkali lidé s půllitry v rukou.

„Jak to, že Sandra věděla, že jsem si něco půjčil? Řekla jsi jí to, viď?“ Jeho hlas byl temný, tichý, hrozivý.

„Jacku,“ řekla jsem, zadržujíc hněv, „Sandra není tak hloupá, aby nepoznala, proč jsi přišel. Viděla tě, jak si bereš peníze. A vůbec — všichni, koho znám, to vědí už dávno.“

Jeho vztek vzplál. Poznala jsem ten starý manévr — výhružku rozchodem, kterou používal jako zbraň. Ale tentokrát jsem byla rychlejší. Bylo mi v tu chvíli jedno, kdo nás slyší. Zvedla jsem hlas a řekla mu, že je konec, že mě už nikdy neuvidí. Nechala jsem nedopité pivo stát na stole a bez dalšího pohledu odešla. Dveře se za mnou zavřely a do tváře se mi opřel chladný noční vzduch. Bylo to jako nadechnout se po dlouhém ponoru — a já věděla, že už se do té hloubky nechci vracet.

Když jsme se rozešli, věřila jsem — snad naivně — že je to definitivní. Myslela jsem, že jsem našla cestu zpět k sobě, ke svobodě. Jenže od začátku jsem šla špatným směrem. První krok jsem udělala s jediným cílem — oplatit mu bolest stejnou mincí. A to se nikdy nevyplácí.

Jednoho večera ve Phelan’s si k našemu stolu přisedl Gary, Jackův přítel. Když navrhl, abychom spolu odjeli do klubu v Carlow, souhlasila jsem téměř okamžitě. Ne proto, že bych po něm toužila, ale protože jsem v sobě cítila prudkou potřebu všechno Jackovi vrátit. Chtěla jsem, aby věděl, že už nade mnou nemá moc. Na zadním sedadle taxi jsme se celou cestu líbali dychtivě, jako bychom doháněli ztracený čas. Nebyla v tom něha, spíš záměrná demonstrace — jako když se dotkneš jizvy, jen abys zjistila, jestli stále bolí. Nepřestali jsme ani v klubu, kde se pod mihotavými světly a v zaplněném prostoru naše pohyby zdály přehnané, skoro teatrální. 

A tehdy jsem ho spatřila.

Na balkónu nad námi stál Jack, napůl ve stínu. Srdce mi vyskočilo až do krku. Odtrhla jsem se od Garyho a zamířila nahoru za Jackem, s jasným úmyslem říct mu, že mě sleduje. Předstíral lhostejnost, mluvil o náhodě. Ale když jsem zahlédla spiklenecký úsměv mezi ním a Garym, pochopila jsem — že jsem byla figurkou v jejich hře. Odešla jsem beze slova. V hrdle jsem cítila trpkost — ne jen z toho, že mě ponížili oni dva, ale i z toho, že jsem se k tomu nechala použít. Jack prostě musel být vždy o krok napřed. 

Krátce nato se do všeho vložil Stan. Jednou mě vzal do hospody na kraji města. Uvnitř se rozléhal rachot kulečníkového turnaje. Moje smůla, zdá se, trvala — Jack stál u baru. Stan s ním krátce promluvil a pak navrhl, že se přemístíme do Royal Oak, avšak bez Jacka - jen my dva. 

Seděli jsme tam spolu dvě hodiny, povídali si, smáli se a já cítila, jak ze mě mizí tíha. Na velké obrazovce před námi se proháněly motokáry a kluci svírali joysticky s napjatou soustředěností.

Stan, s tím svým stálým náznakem úsměvu, pořád tvrdil, že Jack je někde poblíž a sleduje nás.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptala jsem se.

„Protože ho znám,“ řekl prostě, jako by nebylo třeba dalšího vysvětlování.

A měl pravdu. Později jsem zjistila, že Jack stál celou dobu u okna a šmíroval.

Nikdy jsem nenašla správný způsob, jak se odtrhnout od někoho, koho jsem kdysi milovala. Čím víc jsem se snažila zapomenout, tím bezhlavěji jsem se vrhala do vztahů bez citu. Neuměla jsem být sama. Ať už jsem hleděla do jakékoli tváře, vždycky tam byl stín Jacka.

Pak přišel Patrick — kluk, s nímž jsem byla jen proto, abych umlčela vzpomínky na Jacka. Měla jsem ho ráda, ale věděla jsem, že to nebude mít trvání. 

Jednou, v hospodě v Carlow, jsem zahlédla Jacka u baru s tmavovlasou ženou, jejíž krása mě zasáhla ostře a nečekaně, jako střep. Instinktivně jsem se přikrčila za skleněnou přepážkou a zatajila dech. Patrick si všiml, že se schovávám, a když jsem mu pošeptala proč, jen se pousmál — s Jackem chodili kdysi do školy. Jack byl všude. A to nemluvím o zjištění, že Patrick byl bratrem Sary, se kterou mě Jack kdysi dávno podvedl. Nakonec náš krátký, ale přátelský vztah vyšuměl, stejně jako všechny ostatní, které následovaly. 

Stan to na mě také zkusil, ale dala jsem mu jasně najevo, že s ním nikdy nic mít nebudu.
Jednoho večera, když jsme jeli autem, se zeptal, jestli bych nechtěla něco víc.
Okamžitě jsem odmítla — smutek převážil překvapení.
Mám snad napsáno na čele: Vezmi si mě, nepatřím nikomu?
Místo aby mi to lichotilo, uráželo mě to.

Zastavili jsme u řeky, kde v přítmí stály opuštěné lavice.
Stan nechal dveře auta dokořán, hudba Queen se rozlévala do noci a mísila se s jemným šuměním vody.
Seděli jsme a povídali si o věcech, které nikam nevedly, ale v tu chvíli působily důležitě.
Nakonec mi dal jeden rychlý polibek.
„Bude to dobré,“ řekl.
A tehdy jsem se rozhodla věřit, i kdyby jen na chvíli, že svět může být tak jednoduchý, jak to znělo.