IRSKÁ LOVESTORY - Návrat Ztracené Čecho-Irky

 

copyright©2025

Návrat Ztracené Čecho-Irky

Nikdy jsem se nedokázala úplně znovu usadit v životě v České republice. Od prvního dne po návratu jsem cítila vtíravou touhu po Irsku. Samozřejmě jsem byla ráda, že jsem doma s rodinou, ale skutečnost, do které jsem se musela začlenit, mi připadala podivně cizí. Nejednou jsem se přistihla, že na prodavačky mluvím anglicky, nebo mám chuť zdravit cizí lidi na ulici — zvyk, který jsem si přivezla z Bagenalstownu, kde vás všichni znali a popřáli vám hezký den. Tady nikdo ani nezvedl oči od chodníku; lidé kolem sebe procházeli jako stíny.

Nejhorší návaly melancholie mě přepadaly v pražském metru. Lidé tam působili jako šedý příliv, beztvará masa vlečící se odnikud nikam. Celé město se hnalo v horečném tempu — fronty na eskalátory, fronty na jízdenky, fronty na vlaky, fronty na autobusy. Těsný dav a neúprosný rytmus mě zanechávaly s pocitem, že jsem ztracená. Věděla jsem, že si musím najít práci; bylo na čase postarat se sama o sebe. Moji kamarádi z dětství už dávno zmizeli, takže můj společenský život se točil jen kolem lidí, které jsem potkávala v práci.

Tak jsem se spřátelila s lidmi jako Barbora. Pracovaly jsme spolu v kavárně na Václavském náměstí a naše společná zkušenost z Irska vytvořila okamžité pouto. Později jsem získala práci asistentky ve farmaceutické firmě a nakonec jsem skončila na recepci amerických novin The Prague Post. Každou práci jsem brala záměrně jen na krátkou dobu; nechtěla jsem se připoutat, vždy nechávala otevřená vrátka k návratu do Irska. Ten rok jsem bydlela s mámou v malé garsonce, spala na tvrdé podlaze a sotva měla místo se natáhnout.

Čas od času jsem se scházela se skupinou lidí z internetové seznamky. Kolegyně mě tam jednou přitáhla a i když jsem si nedokázala přesně vysvětlit, proč tam jdu, věděla jsem, že je to zvídavost… a osamělost. Tak jsem poznala Tomáše, mladého kluka asi mého věku. Snadno se s ním mluvilo a cítila jsem se v jeho společnosti uvolněně.

Tomáš mě občas navštívil v práci a pak jsme spolu někam vyrazili. Zpočátku mi pozornost lichotila; bylo příjemné, že se o mě někdo stará. Brzy mě ale jeho zájem začal tížit. Kam jsem šla, tam byl i on. Jeho oddanost hraničila se sebeobětováním — jako by mi dal i poslední kousek sebe, kdybych o to požádala. Plánoval výlety mimo město a vždy dorazil přesně na čas. Chvíli jsem si říkala, že je to vítané rozptýlení, přemíra náklonnosti, které se mi dlouho nedostávalo. Ale novota se rychle vytratila. Kolegové se smáli, když se jeho obličej objevil na kameře u vchodu do budovy. Jeho stálá péče se stala dusivou. Po letech žízně po něze mě ten proud náklonnosti málem utopil.

Pak přišel den, kdy jsem se pohádala s mámou, a ta mi bez obalu řekla, ať si sbalím věci a najdu vlastní bydlení. Krátce jsem přespávala u kamarádky, pak u kolegyně, cítila jsem se jako tulák bez domova. A z té nouze se zrodila spásná myšlenka: nic mě tu už nedrží. Proč neodjet — a to hned?

Když jsem Tomášovi řekla o svém plánu, chytil se toho s nadšením a prohlásil, že pojede se mnou.

„Nechci, abys jel jen kvůli mně,“ řekla jsem opatrně. „Mám tam přátele… život tam. Když jsem tam, jsem jiný člověk.“ Chtěla jsem ho varovat, držet si odstup. Pravda byla, že jsem s ním být nechtěla; city tam prostě nebyly. Ale on se nenechal odradit.

„Nejel bych jen kvůli tobě,“ řekl vesele. „Chci se naučit anglicky — je to pro mě výzva.“

„Co se týče nás dvou,“ odpověděla jsem, „neslibuju ti nic. Nechci, abys toho litoval.“

„Neboj,“ usmál se. „Nejsem dítě. Zvládnu to.“

Tak jsme si každý koupili vlastní letenku a připravovali se na odjezd. Tehdy byly pracovní povolení technicky stále potřeba, ale existoval způsob, jak to obejít — mohli jste přijet jako turista na tři měsíce, zcela legálně. Nakonec se mi i trochu ulevilo, že pojede se mnou; cesta byla náročná a riskantní pro někoho, kdo neměl tušení, co ho čeká. Jediné, co jsem měla předem domluvené, bylo ubytování v Carlow — nejlevnější hostel, jaký jsem našla.

Jakmile jsem vstoupila na letiště v Dublinu, zaplavil mě ten známý, až v duši zakořeněný pocit, že jsem doma. Byla jsem mezi svými lidmi. Měla jsem chuť obejmout každého Ira, kterého jsem uviděla. Mluvila jsem s lehkostí někoho, kdo tu žil roky, a pohybovala se s jistotou tažného ptáka, který našel cestu zpět. Nevím, jaká neviditelná nit mě táhla zpátky, ale cítila jsem ji — nezlomnou, viditelnou jen pro mě.

První dny jsme bydleli na okraji Carlow ve špinavé, zatuchlé noclehárně. Jediným světlým bodem tam byl Martin, malý, kulatý muž s permanentně přilepeným úsměvem na tváři. Náš pokoj nebyl o nic lepší než vyhořelý karavan. Vydrželi jsme tam sotva dva dny. V noci nás budila parta starších polských dělníků z nedaleké továrny, kteří nejenže dělali strašný rámus, ale také nám kradli jídlo ze společné lednice. Dost bylo dost.

Rozhodli jsme se s Tomášem pohnout dál — cílem neznámým. Navrhla jsem Thomastown u Kilkenny, kde stál luxusní hotel Mount Juliet na rozlehlém pozemku s upravenými golfovými hřišti. Jednou jsem se tam ucházela o práci pokojské. Už jen cesta od brány k samotnému hotelu trvala půl hodiny. Byl to resort pro bohaté.

Práci jsme tam nenašli, takže jsme se vrátili zpátky do Thomastownu a přemýšleli, kde tu noc složíme hlavu. Byl to krok do neznáma, ale neměli jsme co ztratit. Vždycky jsem byla fatalistka, věřila jsem, že mě osud zavede tam, kam mám jít, ať už udělám jakékoli kroky.

Šli jsme po venkovské cestě lemované pasoucími se kravami, když se proti nám blížil mladý pár. Už z dálky mě napadlo, že by mohli být Češi — měla jsem na to šestý smysl. Když jsme se míjeli, zaslechla jsem jejich hlas. Čeština. Šťouchla jsem do Tomáše, který byl myšlenkami jinde.

„Češi,“ zašeptala jsem s úsměvem nad absurdností té náhody.

Museli nás zaslechnout, protože se zastavili a překvapeně na nás pohlédli. Ještě ten den jsme měli střechu nad hlavou — a to na celý měsíc. Ukázalo se, že Věra a Toník pronajímají domek na kopci ve městě a hledají slušné nájemníky. Osud nás zavedl přesně tam, kam měl.

Jejich domovem byl příjemný přízemní domek se zasklenou verandou a malou předzahrádkou, dohromady se čtyřmi místnostmi. Když jsme dorazili, Věra zrovna vařila oběd pro Tondu a vzduchem se linula vůně hovězího na smetaně. Dohodli jsme se, že s Tomášem budeme sdílet pokoj a dělit se o nájem. Už zbývalo jen najít práci — v tak malém městečku ale velká výzva. Neotálela jsem a hned jsem obešla všechny obchody a hotely, ale většina viděla jen problémy se zařizováním povolení. Znovu a znovu z toho nic nebylo.