IRSKÁ LOVESTORY - Nové Začátky

 

copyright©2025

Nové začátky

Jen o pár dní později jsem měla nad hlavou střechu — aspoň prozatím. Oslovila jsem dávného přítele, kterého jsem znala ještě z časů, kdy jsme s Tomášem přežívali v noclehárně bok po boku s dvacítkou polských dělníků. Martin mě přivítal s otevřenou náručí. Ten den mě Liam vysadil z dodávky a vtiskl mi do dlaně pár drobných, abych měla z čeho žít, než se postavím na vlastní nohy.

Martin mě bez váhání vzal k sobě — do svého malého dvoupokojového bytu v Carlow. Byl to staromládenecký příbytek, trochu strohý, ale přesto útulný. Vydechla jsem s úlevou: byla jsem zpátky ve městě, které tak důvěrně znám, a po mém boku stál někdo, kdo si mě pamatoval z dávných dob.

Martin byl takový laskavý, zavalitý skřítek, jehož největší radostí byl irský bahroán. Přátel měl nespočet, a přesto žil léta sám — samota do něj vepsala hluboké stopy. Teď byl šťastný, že má s kým sdílet své dny. Staral se o mě s opravdovou péčí: vařil hutné irské guláše, radil mi s Jackem a byl mi oporou jako starý dobrý druh. Časem jsem ale začala cítit, jak se mi pomalu vkrádá do prostoru, který jsem chtěla mít jen pro sebe. Začal mě žádat, abych mu masírovala záda, a někdy v noci se nepozorovaně přitulil pod moji deku — jen aby vedle sebe cítil živou bytost. Bylo to zvláštní, až znepokojivé. Pokaždé, když jsem přecházela přes chodbu do malé koupelny, svíral mě podivný pocit, že mě někdo sleduje.

Našla jsem si práci ve Foundry, velkém hotelu s nočním klubem, kde hudba duněla dlouho do noci. Mým úkolem bylo odnášet sklenice, které po sobě zanechali hosté. Nebyla to práce, o níž bych snila — spíš krátká zastávka, dokud nenajdu něco lepšího. Martin mě stále pobízel k tomu, abych odešla; tvrdil, že má o mě strach.

Jednoho večera zazvonil telefon. Na displeji se objevilo Jackovo jméno. Uchoval si číslo, které jsem mu kdysi napsala. Ruce se mi roztřásly a znenadání mě zaplavil stud i obava — jako bych s ním mluvila poprvé, jako bychom teprve domlouvali své první rande. Uplynulo tolik let, a přece se mi chvěl hlas, hrdlo vysychalo a já se náhle cítila znovu jako nesmělá, po uši zamilovaná školačka.

Martin mě tiše povzbudil, abych hovor přijala, a sám se stáhl do vedlejší místnosti, aby mi dopřál soukromí. Velkoryse mi dokonce nabídl svůj byt k setkání. Když pak odcházel na večerní hudební sešlost, usmál se na mě tak, že mu kolem očí vykvetly vějířky vrásek. Jeho hnědé oči zářily laskavostí. Kdyby nebyl tak dotěrný, cenila bych si té jeho dobroty nade vše.

Ale já už byla šťastím bez sebe — měla jsem se znovu setkat s Jackem. A on skutečně přišel. Dokonce včas, což u něj nebylo právě zvykem.

Martinův byt nebyl moderní, ale pro první schůzku nám postačil. Jack vypadal úžasně, jako vždy. Posadil se ke mně na starý gauč a my začali navazovat nit, kterou jsme kdysi dávno přetrhli. Byl pozorný, galantní… a přece se neubránil — naklonil se ke mně, políbil mě vroucně a zašeptal, jak jsem krásná. Smála jsem se, protože jsem tomu nemohla uvěřit, a přitom se mi chtělo brečet štěstím.

Jeho vůně mě provázela celá léta, jako by byla součástí mé vlastní bytosti. Chybělo mi jeho tělo, jeho teplo. Po tolik let byl jen vzpomínkou, obrazem, touhou — a teď, když jsem se ho znovu mohla dotknout, bylo to téměř k neunesení. Vlna emocí mě zasáhla tak prudce, že jsem měla chuť plakat blahem. Bylo to, jako vrátit se domů. Přesto večer skončil cudně, přesně jak jsem Martinovi slíbila.

Postupem času jsem si však uvědomila, že u Martina zůstat nemohu. Jeho potřeba doteků, blízkosti a stálé pozornosti na mě doléhala příliš. Svěřila jsem se Jackovi a ten okamžitě trval na tom, abych odešla. Představa, že by mě měl objímat někdo jiný, ho děsila. Byla jsem Martinovi vděčná, ale jeho neustálý nátlak překročil hranici, kterou jsem snesla.

A tak jsem se stěhovala znovu — tentokrát k Patricii, Martinově známé, která hledala podnájemníka. Bydlela jen pár ulic odsud a vlastnila masážní salon. Naivně jsem si představovala, že její byt bude alespoň trochu útulný a upravený.

Jenže byl ukrytý v temném dvorku za salonem. Zpočátku působil příjemně, ale brzy se ukázalo, jaký ve skutečnosti je: dveře od mrazáku se uvolňovaly, pračka při každém praní vyhazovala pojistky a ze zdí na chodbě se linul těžký zápach vlhka a hniloby. Po pár měsících byly všechny mé šaty nasáklé zatuchlinou, kterou jsem sama přestala vnímat.

Jack za mnou jezdil, když mohl — alespoň dvakrát týdně, většinou jen přespat cestou. Já pracovala ve francouzském butiku s dětským oblečením v obchodním centru, deset minut pěšky od domova. Jack mě občas vzal k rodičům, kteří mě přijali s otevřenou náručí a byli šťastní, že nás znovu vidí spolu. Vánoce jsem tehdy strávila právě u nich, v jejich rodinném kruhu.

A tehdy ve mně uzrála myšlenka: co kdybychom spolu začali bydlet? Navrhla jsem, že si pronajmeme byt společně a rozdělíme se o nájem. Toužila jsem udělat ten další krok, mít konečně něco skutečného a hmatatelného. Pro mě to znamenalo všechno. On nejprve odmítal — chtěl si uchovat svobodu — ale nakonec ustoupil.

Začali jsme hledat. Nechala jsem to hlavně na něm, znal město lépe než já. Brzy objevil novostavbu na okraji města, stále ještě v docházkové vzdálenosti. Malý komplex bytů a pro nás zcela nový přízemní byt. Patricii jsem dala výpověď a poslední nájem odmítla zaplatit — mé stížnosti přece nikdy nikdo neřešil. Rozlícená za mnou přišla do práce, ale majitel butiku ji bez milosti vyprovodil.

A tak jsme se nastěhovali do našeho malého hnízdečka. Sen, který jsem v sobě nosila roky, konečně dostal podobu. Toužila jsem být s Jackem stále, starat se o něj, vařit mu, dívat se s ním na televizi, sdílet s ním radosti i starosti — prostě žít jako obyčejný pár. Byla jsem konečně tam, kde jsem patřila. Byla jsem šťastná. Přemýšlela jsem, jaký upeču koláč, co připravím k večeři. Milovala jsem tu novou roli. A Jack? Ten si ji očividně začal užívat také — možná o něj dosud nikdo takto nepečoval.