IRSKÁ LOVESTORY - Nevěřím

copyright©2025

Nevěřím

Paddy, náš šéf, a jeho žena Ursula se rozhodli, že nás vytáhnou na celodenní výlet po Irsku. „Jaká milá odměna,“ problesklo mi hlavou, a už jsem si představovala, jak se nechám hýčkat krásou krajiny. Paddy si právě koupil nového Mercedesa – hladkého, blyštivého, jako by sjel z katalogu – a celá vesnice na něj házela závistivé pohledy, které se tvářily, že se dívají jinam.

Vyjeli jsme čtyři – my dvě, Paddy a Ursula – z Bagenalstownu, serpentýnami přes hebké hřebeny Wicklow Mountains, až k vodopádům Powerscourt. Tam se ke mně konečně přikradl čerstvý horský vánek, něžně se mi opřel o tváře a já měla chuť ho chytit do dlaní.

Hory se táhly v nekonečných pruzích, jejich úpatí se ztrácela v šedozeleném oparu, a člověk se mezi tou kamennou mohutností cítil křehký jako sněhová vločka na horké dlani. Stráně se právě halily do fialového sametu kvetoucího vřesu, a dole v údolí se líně vinula křišťálová řeka, stříbřitá jako rozlitá rtuť. U samotných vodopádů – těch, co se s hukotem vrhají z útesu a probíjejí si cestu mezi balvany velikými jako chalupy – rostly keře tak zářivě žluté, že vypadaly, jako by z nich právě spadlo slunce. A když jste je rozemnuli mezi prsty, místo květinové vůně se z nich vyvalila sladká, mléčná vůně kokosu, která vás v jediném nadechnutí přenesla někam na Karibik. Takovou krásu jsem dosud neviděla.

Další zastávkou bylo Glendalough – staré mnišské město, kde polorozpadlé kláštery střežilo husté, nehybné ticho. Uprostřed rozlehlé louky se rozprostíral hřbitov s keltskými kříži a my čtyři jsme tam stáli jako uhranutí, pili sílu toho místa a ani nedutali. Před námi se skláněly hory, jejich hřbety se ztrácely v mlžném závoji – výhled, který bral dech i hrdost zároveň.

„Tady bych jednou chtěla být pohřbená,“ řekla jsem zasněně a nechala si ten čerstvý vzduch vtéct až do kostí.

„Pokud pro mě budeš dál pracovat, dočkáš se brzy,“ rozchechtal se Paddy, a jeho smích se rozběhl po hrobech jako neposedný vítr.

Sestoupili jsme úzkou stezkou podél lesa až k jezeru, kde stály lavičky jako tiché pozvání. Celý protější svah byl malován do fialova a žluta – ráj v přímém přenosu. Nemohla jsem se té nádhery nabažit, oči mi těkaly sem a tam jako hladové vlaštovky.

Pak nás Paddy pozval na oběd v hotelu. Byl ale tak rozechvělý, že když se pokusil osladit kávu, víčko cukřenky se vzdalo a vysypalo mu celý obsah do hrnku. Všechny tři jsme vyprskly smíchy. Paddy zrudl jako pivoňka, těkal očima po stole a horečně přemýšlel, jak tu sladkou katastrofu zachránit.

Další zastávkou byl Powerscourt House – zámek tak veliký a honosný, že by se ani Versailles nemusel stydět. Zahrady měly svou japonskou a italskou část… a my se jimi loudali jako děti pod vlivem kouzla. Den byl teplý a měkký, a na obzoru se tyčily dva vrcholy hor, dramaticky kontrastující s renesanční uhlazeností paláce. V jedné z částí zahrady jsme objevili dokonce zvířecí hřbitov. Na jednom náhrobku stálo: „Zde leží pes Ella“, o pár kroků dál: „Naše milovaná kráva Betty“. Nevěřícně jsme kroutili hlavami. A Paddy? Ten stál nad hrobem krávy, ruce v kapsách, a zjevně nad něčím velmi vážně dumal.

Pak jsme pokračovali do Bray – malého městečka s přímořskou promenádou, kde barevné domečky stály v řadě jako bonbóny v krabičce. Moře a pláž tu působily spíš jako na francouzském pobřeží než v Irsku. Paddy nám už dřív vyprávěl, že chová poštovní holuby. A tady na promenádě jich pár bylo. Když je spatřil, vyrazil za jedním párem, přesvědčený, že to jsou ti jeho uprchlíci z holubníku. Ten chlap byl zkrátka chodící komedie.

Sesbírali jsme pár mušlí a nechali se ovívat slaným větrem. Cítila jsem se tak svobodná, že kdybych měla křídla, nejspíš bych se nechala unést nad moře. Když jsme se vraceli domů podél pobřeží, slunce se právě nořilo za obzor. Ale Paddyho výprava ještě nekončila. Zastavili jsme v Carlow na drink, a pak ještě v hospůdce v Leighlinbridge, kde se narodil a dodnes žil.

Snažila jsem se nepít alkohol, ale Paddy byl neúprosný. „Teď nejsem tvůj šéf, ale kamarád,“ prohlásil a objednal víno pro všechny. Rozproudila se živá debata. Zjistila jsem s údivem, že Paddy i Ursula jsou stejné znamení jako já – berani. Najednou bylo jasné, proč byl Paddy tak roztěkaný a proč pokaždé, když se přiřítil do Roosters „pomáhat“, jen rozházel objednávky a způsobil zmatek. Bez něj jsme to zvládaly líp.

„Víte, co mi vrtá hlavou?“ zeptal se najednou, s výrazem, že přijde hlubokomyslná otázka.

„Jak se ta kráva vešla do hrobu?“ řekl vážně. Evidentně nad tím přemýšlel od chvíle, kdy jsme hřbitov opustili.

Podívaly jsme se na sebe s Markétou a Ursulou a pak jsme se rozesmály.

„Paddy, asi proto, že ji nejdřív rozsekali na kusy,“ ujistila jsem ho se smíchem.

Nevypadal uspokojeně a dál dumal, jak se tam chudinka mohla vměstnat.

„No a co ty a Jack?“ vyhrkl zničehonic. Připadala jsem si, jako by mě zasáhl blesk.

„Jo… dobrý,“ odpověděla jsem váhavě.

„Jak dobrý? Co s ním je?“ nedal se odbýt.

Paddy ho znal a už mi o něm něco málo říkal – prý měl u něj v bistru věčné dluhy, ale protože se znali, vždycky nad tím mávl rukou.

„Ještě si od tebe půjčuje peníze?“ zeptal se teď s nádechem obav. Řekla jsem mu o tom už dřív a on to tehdy nesl nelibě. Tvrdil, že chlap, co nemá stud půjčovat si od ženy, je hulvát. Dodal, že jestli to Jack udělá ještě jednou, tak ho osobně zabije.

„No… nepřestal,“ přiznala jsem tiše.

Paddy si poposednul, jako by seděl na žhavém uhlí, a zavrtěl hlavou. Připadala jsem si jako dítě, co nikdy nepochopí, že sahat na plotnu bolí.

V tu chvíli zazvonil můj telefon. Jack.

„To je on?“ zeptal se Paddy ostře.

„Jo,“ kývla jsem a už jsem chtěla hovor přijmout, ale Paddy mávl rukou.

„Neopovažuj se to zvednout,“ přikázal.

Zůstala jsem ztuhlá. Proč mi poroučí? Další člověk, co mi říká, co smím a nesmím. Štvalo mě to, ale nechala jsem telefon zvonit.

„Ty ho asi hodně miluješ, co?“ zeptal se a v očích měl stín lítosti.

„Jo, miluju,“ vydechla jsem.

„Vím, že ho máš ráda, ale nenapadlo tě, že si s tebou jen hraje? Já tě mám rád a nechci, aby ti ublížil,“ řekl už mírně. To mě odzbrojilo. Stála jsem jednou nohou u Jacka, druhou u lidí, kterým na mně záleželo – a nevěděla jsem, kdo mluví pravdu.

„Pořád ho bráníš,“ dodal jemně.

„Nebráním. Vím, jaký je. Někdy hrozný, ale jindy se ke mě chová hezky,“ bránila jsem se, ale i mně ta obrana zněla chatrně.

„Nezvedej mu hovory. Aspoň mu ukaž, že na něm nejsi závislá. Potrap ho. Vypni si mobil,“ řekl pevně. Markéta s Ursulou na mě tiše pohlédly. Po chvíli jsem telefon vypnula, jen aby byl klid.

Ale uvnitř jsem byla neklidná. Možná to byl strach… a možná taky ne.

Jackovi jsem samozřejmě vyprávěla o výletě, o všem, co jsme viděli. Pak jsem mu řekla i to, co si o něm myslí Paddy. Vadilo mi, jak o něm lidé mluví, a mrzelo mě, že ho neumím obhájit. Jen se usmál a řekl: „V malém městě se pomluvy šíří rychle. Nikdo mě doopravdy nezná. Neposlouchej je.“

V neděli jsem šla na oběd k panu Longovi. Stál za barem, a když mě uviděl, rozzářil se jako lampion.

„Tak co, kočko, jak je?“

„Dobře… a vy?“

„Jak vidíš – makám,“ uchechtl se.

Vyprávěla jsem mu o výletě a mezi řečí zmínila i přítele.

„A kdo to je?“ zeptal se zvědavě.

„Jack Kennedy, ale asi ho neznáte,“ odpověděla jsem rychle.

Pan Long přestal leštit sklenici a vzpřímil se. Na chvíli mezi námi viselo ticho.

„Jestli je to ten Kennedy, kterého znám – a já znám každého – tak si na něj dávej bacha,“ řekl nakonec.

„Proč, co udělal?“ ptala jsem se, ale v hlavě mi znělo Jackovo „Neposlouchej je“.

„Nevím, co udělal, ale má špatnou pověst. Nerad bych, aby ti ublížil,“ odvětil a vrátil se ke sklenicím.

Byla jsem v šoku. I on? Tahle vesnice je plná pomlouvačů. Chtějí mě přesvědčit, že Jack je bídák. Ne. Neposlouchám je. Poděkovala jsem a šla domů.