IRSKÁ LOVESTORY - Z Bláta Do Louže

 

copyright©2025

Z bláta do louže

Restaurace zářila v teplých tónech dřeva a zlata, působila slavnostně, jako by patřila jen těm, kdo si v Thomastownu skutečně žijí. Pracovala jsem tu bok po boku se Sylvií, mladou Polkou s jiskrou v očích, a Kate, drobnou Irkou se zlatými vlasy a břitkým humorem. Všude kolem nás se míhali Indové — v kuchyni i mezi stoly — jen v rohu stál Ahmed, nevrlý Pákistánec, jehož přítomnost byla jako těžký stín. Všichni ostatní působili vlídně, vítali nás mezi sebe.

Bylo to zhruba po týdnu, když se objevil on — mladý, výrazný Ind, který kráčel s lehkostí člověka, jenž je tu spíš hostem než personálem. Zaznamenala jsem ho, ale víc tomu nevěnovala pozornost. Další Ind v indické restauraci — nic neobvyklého. Po směně si nás Ahmed svolal.

„Tak, holky,“ pronesl svou drsnou angličtinou s širokým úsměvem, „tady máte nového šéfa. Buďte na něj hodné.“ Přátelsky mu poklepal na rameno.

Mladík se na okamžik zatvářil rozpačitě, jeho úsměv byl jemný, téměř zdrženlivý.

„Na šéfa je trochu mladý, nemyslíte?“ zašeptala později Kate, když jsme se v kuchyni tiskly k sobě nad miskami Tikka Masaly.
„To jo,“ přikývla Sylvie, „ale vypadá sympaticky.“
„Jen ať není horší než Ahmed,“ dodala jsem.

O chvíli později vešel do kuchyně a s úsměvem nás oslovil:
„Ahoj, holky. Jsem Surinder — ale můžete mi říkat Sunny.“

Měl oči jako leštěný mahagon a rysy jemné až křehké. Nevypadal jako typický majitel restaurace. Popravdě, byl to první Ind, který mě opravdu okouzlil — u těch předchozích mě od pohledu odrazovaly velké nosy a zuby nakřivo, takže jsem se u nich nezastavila pohledem víc než na okamžik.

Sunny se zajímal, jak se nám tu pracuje, zasvěcoval nás do tajů indické kuchyně a vyprávěl o svých plánech pro podnik. Vše jsme pak ještě probíraly s Ahmedem, jehož hrubé a podivně podlézavé chování nám bylo čím dál víc proti srsti.

Práce se najednou zdála lehčí. Dostávala jsem lepší plat a s holkama jsme našly rytmus — dvě na place, jedna u telefonu a drinků. Všechno běželo hladce. V práci. Doma se však začaly kupit mraky.

Jednoho dne za mnou přišel Tomáš. „Odjíždím domů,“ řekl.
„Cože? Proč? Vždyť jsi říkal, že chceš zůstat, zlepšit si angličtinu.“
„To bylo dřív. Teď je to jiné. Rozešla ses se mnou, tak nemám proč tu být.“
„Nemusíš… mohli bychom zůstat přátelé.“
„Ne, Teri. Možná mám práci v Anglii. Asi ji vezmu.“
„Kdy?“
„Zítra ráno. Autobus jede odsud přímo do Dublinu.“
„Je mi to líto,“ řekla jsem, aniž jsem věděla, jestli to myslím upřímně.

Pak už jsme o tom nemluvili. Úleva převážila nad jakýmkoli stínem viny.

Věra se objevila s úsměvem, který jí málem předbíhal.
„Nevěříš, co se stalo — Tomáš chtěl zavolat své ex. Slyšela jsem ho: říkal jí, že ji pořád miluje a chce se k ní vrátit.“

Nezachvělo to se mnou. Bylo mi to jedno.

Druhý den ráno jsem ho doprovodila jen ke dveřím. Popřála mu hodně štěstí, zavřela a cítila, jak se mi s tím cvaknutím ulevilo, jako by mi spadl z ramen celý svět. Řekla jsem si: už žádní muži.

Jenže Dicky, zdálo se, na naši dohodu zapomněl. Byl to jeho nápad, já se jen přidala. Teď se na mě díval jinak — s otázkami v očích, na které jsem nechtěla odpovídat. Přestěhovala jsem se do volného pokoje, zamkla srdce a klíč ztratila. Ano, šlapala jsem po srdcích jako po nedopalcích, ale tehdy mě to sotva pálilo. Všichni jsme se navzájem jen využívali.

Později jsem se doslechla, že to vzal zle. Přestal se mnou mluvit. Mrzelo mě jen to, že z toho nic nezbylo — ani přátelství. Ale už jsem byla na cestě, která mě z bláta nesla rovnou do louže.

A někdy — ani nevím kdy přesně — jsem se ocitla po boku Sunnyho. Zpočátku šlo jen o jiskru, kterou jsem se nesnažila uhasit. Přestala jsem si lámat hlavu, co si kdo pomyslí. Můj život, moje rozhodnutí. Věra jen mlčky kroutila hlavou. Jestli z toho předčasně šedivěla, nikdy mi to nevyčetla. Za to jsem jí byla vděčná.

Se Sunnym mi bylo zvláštně dobře. Indové byli jiní — v myšlení, v duchu, v držení těla. Měla jsem ho ráda víc, než jsem čekala. Byl ohleduplný, dával mi prostor, nesnažil se mě svazovat, i když jsme spolu trávili čím dál víc času. Žili jsme prostě, ze dne na den, brali, co nám láska přinesla.

Ale i jeho život měl stinné stránky. Vyprávěl mi o obchodě s oblečením v Carlow, který svěřil známému — a ten ho okradl. Zbytek peněz vložil do Jessie’s. Měl i malé bistro na hlavní ulici, ale vysoký nájem polykal téměř všechen zisk. Přeskakoval mezi všemi třemi podniky, aniž by měl jistotu, že je zvládá. A pak byla jeho bývalá přítelkyně, která prý přes jejich syna tahala za jeho city — příběh, který mi zněl až příliš povědomě. 

Když se rozneslo, že jsem Sunnyho přítelkyně, moje role v Jessie’s se změnila. Více respektu, méně pendlování s horkými talíři. Sunny chtěl, abych stála u pokladny a přijímala objednávky. Důvěřoval mi víc než komukoli jinému. Tu důvěru jsem nikdy nezklamala. Měla jsem i dohlížet na ostatní a hlásit mu, co se děje, když tam není — jeho osobní oči a uši.