IRSKÁ LOVESTORY - Smrt v mrazáku

 

copyright©2025

Smrt v mrazáku 

 

Byly i krásné chvíle – okamžiky něhy a radosti, kdy byl tím, koho jsem milovala nejvíc. Jack, ten, do něhož jsem se kdysi zamilovala. Smál se potutelným smíchem, který obvykle mířil na cizí účet, a právě proto bylo vzácné a kouzelné vidět ho bezstarostného. Milovala jsem ho víc než vlastní život a snažila se to dávat najevo každý den. 

Přezdívky, které mi vymýšlel, se mě držely: „oslíku,“ někdy „blázínku“ nebo „potrhlo.“ Smál se mým přeřekům, neobratným vtipům, a já si vážila každého sdíleného záchvěvu smíchu. I v těžkých chvílích mě jeho humor chránil – křehký štít proti stínům, které se občas mihly v jeho očích. 

Pamatuju se na první skutečný konflikt kvůli Julianovi. Ukázala jsem mu své tarotové karty – jen obrázky, výklady jsem neznala.

„Alice si stěžovala, že jsi je ukázala Julianovi,“ řekl Jack o pár dní později. 

„Jen obrázky. Nic víc,“ hájila jsem se. 

O týden později mi oznámil, že nás Alice a její přítel Niall chtějí navštívit. Nervózně jsem čekala, co přijde, ale brzy jsem pochopila, že jsou to obyčejní, zvědaví lidé. Alice působila laskavě, úplně jinak, než jak ji Jack vylíčil, a Niall byl přátelský, snadno se s ním mluvilo. Ten večer jsme koukali na Fantoma opery, pili víno a já jim připravila chlebíčky, abych ukázala, jak hostíme v Čechách. 

Později nás Alice pozvala do Thomastownu. Přespali jsme u nich, bavili se, a dokonce nás vzala do hospody na diskotéku, kde se bezstarostně smála a tančila se svými přáteli. Nikdy se z nás nestaly nejlepší kamarádky, ale byla jsem vděčná, že mě přijala. 

Překvapilo mě, když mi Jack jednou přiznal, že se ho Alice v těžkém období s Niallem pokusila políbit a dokonce mu psala zprávy, aby ho zlákala zpět. Nežárlila jsem – spíš mi jí bylo líto. 

Práce v dětském butiku po boku s Irkami však byla čím dál náročnější. Kolegyně Jacinta si na mě vybíjela vlastní nejistoty. Jednou, těsně před zavírací dobou, jsem zákaznici prodala zboží, ale zapomněla odstranit bezpečnostní čip. Alarm spustil poplach. Jacinta se na mě vrhla bez slitování: 

„To si děláš legraci? Víš, co by se stalo, kdyby si myslela, že z ní děláme zlodějku? Šéf by tě poslal domů v rakvi!“ 

Mlčela jsem. Věděla jsem, že hádku nevyhraju. Zkušenosti z Roosters mě už naučily mlčet. Přesto se ve mně usadil chladný stín neklidu, který mě neopustil celé měsíce. 

Před Vánoci byl obchod zahlcen zákazníky a já se snažila zapomenout. Brzy mě postavili k pokladně. Poctivě jsem počítala a odevzdávala každý cent. Jednoho dne nás Lisa po směně zadržela. 

„Musíme zkontrolovat kamery, ztratily se peníze.“ 

Srdce mi vyletělo do krku – měla jsem jet k Jackovým rodičům na Vánoce. Když volal, vysvětlila jsem mu, co se děje. 

„Přijeď domů a nemluv s nimi. Nemají právo tě tam držet,“ řekl rozčileně. 

 Po hodině jsem to vzdala a odsekla jim: „Musím jít. Peníze jsem nevzala, nevím, co se stalo, ale odcházím.“ 

 Doma na mě čekal Jack. Sotva jsem usedla, vyhrkly mi slzy. 

„Řekni mi všechno,“ vybídl mě. „Myslí si, že jsem kradla z pokladny. Asi mě vyhodí!“ vzlykla jsem. 

Jack popadl kabát a vyrazil. „Neboj se. Nenechám nikoho, aby z tebe udělal zlodějku!“ 

Obvinění nakonec nikdy nepřišlo. Jack si to s Jacintou vyřídil sám a bylo jasné, že se tam už nevrátím. Ztráta práce byla nicotná v porovnání s jeho podporou. Přesto mi v žaludku zůstal malý uzlík strachu. 

Vánoce jsme strávili u jeho rodiny – dvanáct lidí namačkaných v domku na vsi. Julian chyběl, slavil s matkou. Atmosféra byla hlučná, živá, protkána výbuchy smíchu. Jack i já jsme se nechávali hřát jejich pohostinností. K večeři byla vařená šunka, růžičková kapusta, bramborová kaše, dušená mrkev a hutná omáčka. Jeho otec velel, my ostatní ochutnávali. Přijetí do jejich kruhu mě ujistilo, že jsem neudělala chybu. Pochybnosti se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Druhý den jsme si předali dárky. Pro každého jsem napsala malou básničku a Jackovu otci věnovala svou oblíbenou knihu, Andělin Popel. Strnul, když ji otevřel. Musela jsem mu vysvětlit děj. 

Jack se později smál: „Ty jsi mu dala knížku?“ 

„Ano, nelíbila se mu?“ 

„Líbila… svým způsobem. Jen jsem ti zapomněl říct – táta neumí číst.“ 

Byla jsem v šoku. Nikdy se to nenaučil – dřel v továrnách a na polích, spoléhal na manželku. A přesto byl chytrý a vynalézavý. Tím víc jsem si ho od té chvíle vážila. 

Jack pak usedl k pianu a párkrát zahrál. Bylo toho tolik, co jsem o něm ještě nevěděla. Byl to dobrý člověk, i když se v něm skrýval hněv. Chtěla jsem ho milovat, podepřít a vytáhnout z temnoty. Netušila jsem, co všechno na sebe beru. 

Věděla jsem, že si musím najít novou práci. Jack přiložil ruku k dílu jen zřídka, a když už, měl sotva na jeden společný nákup. Ale priority dvacetileté dívky se liší od priorit ženy, která hledá jistotu. Nevadilo mi o něj pečovat. Věřila jsem, že až pochopí, jak hluboce ho miluji, začne se ke mně chovat tak, jak by měl. 

Našla jsem si práci v Abrakebabra, ale od prvního dne jsem ji nenáviděla. Úmorné noční směny, vedro, výpary a stres. Nakonec jsem přes Jackovy známosti získala práci v tom samém bistru jako administrátorka. Hlídala jsem kamery, počítala hodiny, kontrolovala zásoby na druhé pobočce v Kilkenny. Někdy jsem musela k výdejnímu pultu – kde se zmítalo padesát opilých, hladových Irů, každý z nich po pěti objednávkách najednou. Občas mě Jack svezl domů a ušetřil mi dlouhou cestu vlakem, ale většinu času jsem cestovala z Carlow po svých. 

Jednoho rána, když jsem otvírala kilkennské bistro, zavřela jsem se omylem v obrovském mrazáku. Chlad byl nesnesitelný. Světlo prudce svítilo, vzduch byl nasáklý pachem zmraženého pečiva a masa. Panika mě sevřela, dech se zrychlil. Telefon zůstal venku. Kopala jsem do dveří, ječela, přesvědčená, že zemřu mezi hromadou zmrzlých housek. V posledním záchvěvu hysterie jsem kopla do červeného gumového výstupku – netušila jsem, že je to nouzový mechanismus. Dveře cvakly a povolily. Vypotácela jsem se ven, třesoucí se, s dechem, který se v teplém vzduchu proměnil v oblak páry. Chvíli jsem se smála úlevou, ale v hrudi zůstala hrůza – mrazivá připomínka, jak snadno se obyčejné místo může stát pastí. Později jsem zjistila, že kolega uvízl podobně – patnáct minut čekal, než ho vysvobodili. Ten mrazák nebyl jen kus zařízení. Byl to tichý nepřítel, trpělivý a vražedný.