IRSKÁ LOVESTORY - Trable se Sandrou

 

copyright©2025

Trable se Sandrou 

Sandra byla už dlouho trnem v mém boku—jako drobný úlomek skla, co se vryje pod kůži a připomíná se při každém pohybu. Nemohla jsem setřást pocit, že její chlad pramení ze žárlivosti—možná proto, že pár pohlednějších chlapů se mnou občas prohodilo pár slov a úsměvů. Jednoho tichého dne si mě Paddy nenápadně zavolal stranou a sdělil mi, že se cosi šušká—že prý si někdo stěžuje, že flákám práci.

Zůstala jsem na něj zírat, jako by mi právě oznámil, že se země otočila opačným směrem. Netušila jsem, odkud by takové obvinění mohlo vzejít. Každý zákazník odcházel spokojený, nikdo nikdy nepozvedl hlas ke stížnosti. Makala jsem jako mezek—od mrazivého svítání na dvoře, kde jsem drhla stroj na brambory, přes tahání těžkých krabic a porcování kuřete jako zdatný řezník, až po smažení, pečení a doplňování zásob—v nekonečném proudu pohybů, zpocená a unavená, ale bez jediné stížnosti.

Sandra mezitím trávila většinu směny pohodlně opřená o fritézu, oči napůl přivřené, jako by svět kolem byl jen nepříjemný šum. Lenost z ní stoupala jako líný dým z nedopálené cigarety. Když jsem to zmínila Jackovi, jeho tvář potemněla jako obloha těsně před úderem hromu.

„Chceš mi říct, že to byla Sandra? Ta líná kráva, co ani neotevře pusu, když bere objednávku, a stojí přilepená u grilu celý den?“ vykulil oči.

„Jo, jsem si tím skoro jistá,“ odpověděla jsem sklesle, hlas se mi chvěl, oči pálily.

„Neboj se,“ řekl pevně. „Promluvím s Paddym. Není fér, aby se k tobě takhle chovali.“

„A popravdě—neplatí ti dost na to, aby sis nechávala líbit takovýhle svinstvo,“ dodal, tváře mu zrudly vztekem.

Cítila jsem se jako veřejný nepřítel číslo jedna. Co víc mám udělat, abych lidem byla po chuti? Co vlastně ode mě chtějí?

„Pokaždý, když tě vidím, jsi jediná, kdo tam opravdu maká,“ zakroutil hlavou Jack.

V tu chvíli se mi ulevilo—pocit, že stojí při mně, byl jako tlustý vlněný plášť hozený přes ramena uprostřed lednové vánice. I kdyby se proti mně obrátil celý svět, bylo mi to jedno—dokud budu vědět, že Jack mi věří. Dodalo mi to sílu.

Jenže pak zazvonil telefon. Z české agentury se mnou chtěl mluvit zástupce—osobně, o „tom problému“. Schůzka s Paddym a agentem byla domluvená v restauraci v Leighlinbridge.

Řekla jsem málo. Upřímně, ale s rozvahou. Přiznala jsem, že nechápu, proč tu vlastně sedím, ale jestli jim to pomůže, budu se snažit ještě víc a dávat si na práci větší pozor. A to bylo vše.

Celá tahle hysterie kvůli jediné stížnosti, říkala jsem si.

Dostala jsem ultimátum: jestli se můj výkon nezlepší, budu muset odejít—vrátit se domů. Ta slova mi sevřela hrdlo jako studená železná obruč. V hlavě se mi promítl obraz odjezdu s ostudou, bez rozloučení s Jackem, bez posledního pohledu na Bagenalstown. Začala jsem přemítat, jestli jsem někde přece jen nepolevila. Sama sobě jsem slíbila: odteď do toho dám úplně všechno. Nikdo mě odtud nevyžene. Ne bez boje.

Asi o týden později si mě Paddy zavolal dozadu do skladu. Žaludek se mi sevřel, jako by mi do něj někdo nalil olovo—byla jsem si jistá, že nadešla moje poslední hodina.

Ale někde v hloubi duše jsem věděla, že mě Paddy má rád. A že by tohle neudělal.

„Ohledně toho problému, co jsme řešili…“ začal tiše, jako by se bál, že nás zaslechne stěna. „Mluvil jsem se Sandrou,“ dodal s únavou v hlase.

Opřela jsem se o studený kov mrazáku, abych neztratila rovnováhu.

„Podívej, já vím, o co tady jde. Nevím, co přesně se mezi váma stalo, ale vím, že lhala. Nakonec to přiznala. Od začátku jsem to tušil, ale musel jsem dodržet oficiální postup. Chápeš? Kdyby si lidi mysleli, že jsem vyhodil Irku s malým dítětem, neobhájil bych to.“

Skvělé, pomyslela jsem si hořce. Všechno byla jen vykonstruovaná historka od zatrpklé, nejisté holky—a já si to musela odnést.

„Domů tě neposílám, Teri. Vím, kdo jsi, a vím, že to byly jen lži. Ale chci, abyste si spolu našly způsob, jak to urovnat. Tahle práce je můj život—musím být přísný—ale vidím, jak tvrdě makáš. Nejsem slepý,“ řekl.

To už se mi slzy draly z očí a stékaly po tvářích jako teplá dešťová voda po skle.

Paddy mi poklepal na rameno, než odešel, a řekl mi, ať to nevzdávám.

Nevěděla jsem, proč jsem tím vším musela projít, ale věděla jsem jedno: Sandře to nehodlám nechat projít.

Od toho dne se však něco změnilo. Sandra byla jako vyměněná—mluvila tiše, skoro opatrně, když po mně něco chtěla. Držely jsme si odstup.

Do práce jsem se vrhla s novou, tvrdší vervou—každou směnu jsem odpracovala v rytmu, kdy se úkoly slévaly v nepřetržitý proud: brzké vstávání, těžké bedny, žár grilu, pach smaženého oleje a stálý shon, zatímco Sandra si chodila na svou padesátou cigaretu. Já zvládala všechno sama—bez slov a bez stížností.

Věděla jsem přesně, co je v sázce.