Irská Lovestory - ADRIANA

 

ADRIANA

Už si nevybavuji, kde jsem k ní přišla, asi přes nějaké společné známé, ale zničehonic se zkrátka objevila v mém doposud „fádním“ životě. Jako kdybych neměla svých problémů dost, tato osoba mi jich přivodila později o dost více. Jmenovala se Adriana a byla to jedna taková drzá, sebevědomá Slovenka. Působila tvrdě a nekompromisně. Bavila jsem se s ní jednou či dvakrát a zašly jsme na kávu. Celou dobu se svěřovala se svými gynekologickými problémy, nebo s tím,  jak chce ulovit nějakého chlapa. Bylo jí jedno, jakého. Její přímočarost mě očarovala, ale jen na okamžik. Myslela jsem si, že bychom mohly být kamarádky, s trochou dobré vůle. Adriana hledala práci a posílala životopisy po celém Kilkenny. Když jsme jednou s Jackem měli cestu kolem a já měla nějaký kurz kousek od Kilkenny, rozhodli jsme se Adrianu svézt. Viděli se toho dne poprvé a musela jsem je seznamovat. Jack mě tehdy vysadil na místo určení a s ní pokračoval v krasojízdě. Tou dobou se scházela na příležitostný sex s Garym, o němž mi vyprávěla nadšeně celé hodiny. Z toho důvodu jsem se rozhodla jí důvěřovat a hodila jsem všechny myšlenky stranou.

Když mě ale Jack vezl zpátky domů, mlčel jako zarytý. Když sem se z něj snažila získat více informací, začal se chovat divně a mluvit o Adrianě v tom stylu, že se ho snažila sbalit a zkoušela to na něj v autě.

„Řekl jsem jí, že mám tebe a že o ní nestojím, ale zuřila. Nevím, co ti bude vyprávět, ale neposlouchej jí. Nechci abys s tou šílenou káčou mluvila, je fakt ujetá“, řekl nervózně. Neměla jsem důvod mu nedůvěřovat. Měla jsem chuť ji zabít. Jak jen mohla? Svádět mého kluka, o kterém jsem se jí navíc svěřovala. Od té chvíle jsem se s ní nebavila.

Jednou jsem ji pak zahlédla na vlakovém nádraží, zrovna když jsem se chystala jet do Kilkenny. Ona mě spatřila, ale otočila zrak a prchala co nejdál. Měla jsem chuť si s ní promluvit a zjistit, co se tehdy stalo. Zakázal jí se mnou mluvit? Bylo by mu to podobné. Neměla jsem nikdy zjistit od nikoho z nich, co se tehdy přihodilo na cestě do Kilkenny. 

Život šel dál a my dále žili celkem normální život, řekl by jeden, kdyby nás viděl spolu venku. Za dveřmi se ale občas děly věci, které mě děsily k smrti. Jejich četnost a pravidelnost byla nepředvídatelná a já si je vždy nějak omlouvala Jackovými problémy a dluhy.

„Až budu mít peníze a splatím tyhle dluhy, bude všechno v pohodě. Jsem teď pod hrozným tlakem. Ale slibuju, že všechno bude dobrý“, řekl mi vždycky. Bylo těžké ignorovat jeho volání o pomoc, které jsem si neuměla odůvodnit, ale probouzelo ve mně ochranitelské pudy.

„Neboj se, nenechám tě ve štychu. Pomůžu ti, budeme v tom přece spolu“, dušovala jsem se, kdykoliv jsem cítila, že je psychicky na dně. Chtěla jsem mu stále dokazovat, že nejsem ten typ ženské, která to zabalí při prvním problému. Myslela jsem si, že si mě začne víc vážit právě proto, že při něm stojím, ať padají hlavy či prší trakaře. Nikdo na světě pro mě neměl takovou cenu, jako on.

Pak přišla další rána v podobě vyhazovu z Abrakebabra. Sinead mi prostě jednoho rána zavolala, ať už nechodím. Důvod jsem se nedozvěděla. Nejspíš je však chamtivost donutila snížit pracovní stavy. Nechtěla jsem si ověřovat důvody. Stejně mě ta práce nebavila. V té době jsem začala mít chronické problémy s močovými cestami. Neustále jsem trpěla bolestí. Musela jsem každou minutu běhat na toaletu. Bylo to hotové utrpení. Na vyšetření jste se ale museli objednat ke specialistovi, který byl až v Dublinu. Na požádání jsem vždy ale dostala alespoň nějaké utišující prášky.

Jednoho večera, když jsme již téměř spali, se na mě Jack zničehonic obořil a začal mi mávat mým telefonem před nosem.

„Vysvětli mi tohle!“, zařval mi do tváře. „Máš tady zmeškaný hovor od Kena. Já to tušil!“

„Co to proboha meleš?“, řekla jsem ospale. S Kenem jsem nemluvila půl století a vůbec jsem nechápala, co se děje, nebo z čeho jsem osočovaná uprostřed noci. Jack mi vítězoslavně ukázal záznam na telefonu, kde se ukazovalo Kennethovo jméno. Vůbec už neřešil, proč drží můj telefon a důvod, proč se mi v něm hrabal.

„Já ti říkám, že jsem s Kenem nemluvila asi už dva roky. Jsi normální? Tak já mu zavolám, jestli chceš a zjistíme, co se stalo“, navrhla jsem nevěřícně. Jack souhlasil, tak jsem Kennethovi zavolala.

„Ahoj Kene, promiň, že tě teď v noci obtěžuji, ale mám od tebe zmeškaný hovor. Ty jsi mi něco chtěl?“, zeptala jsem se, a zároveň se současně propadala hanbou do země.

„Ne, nic se neděje. Já ti rozhodně nevolal, naopak mám zmeškaný hovor od tebe“, poznamenal Ken zmateně.

„Aha, tak to bude asi nějaký omyl, to se moc omlouvám“, řekla jsem a položila to. Vrhla jsem na Jacka pohled plný otazníků. Najednou se na jeho tváři rozhostilo světlo, jako by si zrovna na něco vzpomněl. Chytil se za hlavu.

„Panebože, já jsem vůl. To jsem byl já, kdo mu volal a pak jsem na to asi zapomněl. Promiň“, řekl a šel spát, jako by se nic vlastně nedělo.  

Mohl za to alkohol? Nebo snad drogy? Nemohla jsem přijít na to, co způsobovalo tahle eratická a zkratkovitá jednání, kdy měl totální zatmění mysli, nebo výpadky paměti, ale rozhodně to nebylo v pořádku. Všimla jsem si také, že od jisté doby, kdy začal mít problémy s dluhy, míval i časté stavy náměsíčnosti, kdy chodil po domě. V Anglers Walk se jednou vymočil doprostřed chodby na zem, podruhé na skříň vedle koupelny. Když jsem ho pokaždé ráno konfrontovala, nevěřil mi.