IRSKÁ LOVESTORY - Noční Kovbojka

 

copyright©2025

Noční kovbojka

Během léta jsme na jediný den utekli k pobřeží ve Waterfordu, k místu, kde Jackovy tety měly svůj skromný mobilní domek. Ve skutečnosti to byl jen karavan, napůl zapadlý v písku, ale uvnitř měl vlastní mikrosvět — teplo, úkryt, pár křesel, malou lednici a televizi, která v koutě tiše šeptala. Měli jsme s sebou Juliana.

Podstoupila jsem obřadné setkání s tetami — úsměvy, pomalé zdvořilé fráze, jemná hra společenské nutnosti — zatímco jedna z nich nenápadně stahovala Jacka do proudu otázek o jeho životě. Představil mě bez okolků: „Tohle je moje přítelkyně.“ Julian seděl u stolu, nehybný, vážný, jeho drobné tělo napjaté, pohled starší, než by měl znát.

Když Jack zcela uvízl v jejich hovoru, obrátila jsem se k Julianovi. V ruce jsem stále držela balónek z plážové poutě, kde jsme byli předtím. Bez lepšího plánu jsem mu ho lehce pinkla na hlavu — a v tu chvíli se něco změnilo. Vzduch mezi námi se rozzářil, naplnil se energií. Julian vybuchl v rošťácký smích, jasný a jiskřivý jako střepy světla na vodní hladině. Zasmála jsem se s ním, překvapená, jak tak drobný, směšný podnět dokázal otevřít bránu jeho radosti. Na druhé straně místnosti si Jack a jeho teta vyměnili tichý pohled, jako by i oni věděli, že jsme právě byli svědky něčeho vzácného. Všechno ostatní toho dne se mi rozmazalo — i obraz pláže vybledl jako přeexponovaná fotografie — ale ten smích zůstal, živý, neporušený.

Později si mě Julian našel znovu. Seděli jsme u stolu Jackových rodičů, když se ke mně naklonil a nabídl mi obrovské jablko, jehož slupku už poznamenaly drobné otisky zubů.
„Chceš?“ zeptal se tiše, s očima doširoka otevřenýma, plnýma bezpodmínečné náklonnosti.

Z kuchyně se otočil Jack:
„Dáš jí svoje jablko? A tátovi taky dáš kousek?“

Julianova tvář se stáhla, jeho výraz se sevřel.
„Ne!“ vyhrkl a znovu se zakousl, šťáva mu stékala po tvářích, lepkavá a nevinná.

Jedné noci mě Jack opět přivedl k sobě domů, tiše, jako by mě ukrýval před světem. Seděli jsme a sledovali hudební videa, šeptali si, abychom nevzbudili ostatní. Vyprávěl mi o dopise, který mi píše — o věcech, jež nikdy neřekl nahlas — ale ještě nebyl hotový. Řekl, že mi ho dá druhý den.

Potom mě vedl do svého pokoje s výrazem, jako by chystal malé spiknutí. Tiše mě požádal, abych byla potichu a zůstala schovaná. Byla jsem zmatená, jeho rodina mě přece znala.
„Hned se vrátím,“ řekl a odešel na cigaretu. Nechal rozsvíceno.

Za chvíli se ke dveřím přiblížily kroky. Srdce mi prudce zabušilo. Bez rozmyslu jsem se schoulila pod deku a přetáhla ji přes hlavu.

Slyšela jsem Loraine, jak volá Jacka. Dveře se pootevřely, ruka sáhla dovnitř a zhasla světlo. Tma mě pohltila. Nevím, zda se opravdu podívala, ale jestli ano, musela vidět pramen mých vlasů, který vyklouzl zpod přikrývky. Z domu se ozýval Jackův klidný hlas, bez známky znepokojení — jako by takové skrývání bylo jeho každodenní hrou.

Ráno jsem byla vyčerpaná. Jack mě probudil novými pokyny. Měla jsem zmizet jako uprchlík za ranního šera.
„vyběhni z domu a běž k silnici,“ řekl. „Zastavím ti o kousek dál. Nezastavuj.“

A tak jsem běžela — jako vyplašený pták, který se náhle zvedl z křoví — aniž bych se odvážila ohlédnout. U brány jsem koutkem oka zahlédla Jackovu matku. Stála ve dveřích, dívala se na mě, její tvář zastřená matným ranním světlem. Bože, pomyslela jsem si, to je konec.

O pár sekund později se vedle mě zastavilo Jackovo auto. Otevřela jsem dveře a vklouzla dovnitř, srdce mi bušilo.
„Viděla mě, Jacku!“ vyhrkla jsem.
„Nepoznala tě,“ odpověděl klidně, s chladnou jistotou v hlase.

Zírala jsem na něj, neschopná uvěřit. Bylo to jako probuzení do snu, ze kterého se nedá uniknout — muž přesvědčený o své nedotknutelnosti, jistý, že pravidla se ohýbají podle něj. Nebezpečné přesvědčení. Takové, které tiše sídlí v mnoha psychopatech.