IRSKÁ LOVESTORY - V rodinném kruhu

copyright©2025

V rodinném kruhu

Po čase mě vzal k sobě domů, aby mě představil všem svým blízkým. Jeli jsme do jejich bílého bungalovu u Bagenalstownu, který tiše odpočíval uprostřed zvlněných polí a živých plotů, jako by ho tam kdysi položila ruka samotného času. Cestou jsme míjeli osamělé domky a malé pastviny, kde se ovce a krávy klidně pásly v měkkém denním světle.

Dům byl skromný, jen se čtyřmi místnostmi. Nejmenší z nich – chladná, téměř prázdná komora – patřila jemu. Stála tam úzká postel, stará skříň a jediné malé okno, které vpouštělo střízlivé světlo. Bral mě tam až po setmění, když zbytek domu utichl. V šeru mi ukazoval fotografie svého syna. Tehdy jsem netušila, že hosty si sem vodí jen výjimečně – tu pravdu jsem se dozvěděla až později, a ne od něj.

Vyrůstal v katolickém prostředí, kde se nesezdaní měli držet oddělených ložnic, nebo alespoň postelí. Přesto mě té noci tiše zavedl do svého pokoje a ulehl vedle mě. Nemohla jsem usnout. Jen jsem se k němu tiskla, prsty mu přejížděla po vlasech a nechávala se uklidňovat jeho dechem. Znala jsem každý kousek jeho těla, jeho vůně se mi dávno zabydlela v paměti. Bylo v tom zvláštní teplo, jako bych ho v náručí držela před celým světem.

A přitom jsem si stále kladla otázku, kým doopravdy je. Byl jako stín – blízko, ale neuchopitelný. O sobě mluvil málo, a jeho mlčení ve mně budilo jen větší touhu proniknout k němu, až tam, kde končí slova.

Ráno mě probudily hlasy z kuchyně. Zůstala jsem nehnutě ležet a cítila, jak se mi v hrudi zvedá panika. Jak se odsud dostanu? Jack už byl pryč. Seděla jsem a čekala, až se vrátí.

Když vešel, sklonil se ke mně a tiše řekl: „Oblékni se a pojď.“

Rozespale jsem se posadila, vlasy mi padaly do obličeje, světlo za dveřmi mě oslepovalo. Nebyla jsem připravená čelit jeho rodině takhle – ale jinou možnost jsem neměla. S povzdechem jsem se oblékla a následovala ho, srdce mi tlouklo rychleji než kroky. Rodinná představování jsem vždycky nesnášela – chtěla jsem se ztratit v zemi.

V kuchyni seděla jeho matka u velkého stolu, obklopená dcerami a synem. Otec stál u sporáku, v zástěře, a míchal cosi ve velkém hrnci. Neuvědomila jsem si, že už je čas oběda. Zůstala jsem stát ve dveřích a nesměle pozdravila, cítíc na sobě jejich pohledy.

„Tohle je Teri,“ řekl Jack a posadil se, aniž by cokoli dodal. Podle jejich výrazů jsem poznala, že o mně předtím neslyšeli. Ticho se však postupně rozpouštělo.

„Ahoj, já jsem Caoimhe,“ usmála se na mě zrzka s pihami, přibližně mého věku.

„Ahoj, těší mě. Jsem Teri,“ odpověděla jsem a nervozita trochu povolila.

Caoimhe pokračovala: „Tohle je Loraine a tohle Sean.“

„A tohle jsou máma a táta,“ dodal Jack.

Fred, jeho otec, působil laskavě, oči mu hrály veselím a šediny mu dodávaly noblesu. V zástěře, která mu byla zjevně moc velká, připravoval – jak jsem se dozvěděla – nedělní oběd. Jeho žena seděla klidně u stolu, pevná v postoji i výrazu. Byla asi ve věku mé matky, ale čas se na jejím obličeji podepsal ostřeji. Vlasy měla krátké, černé jako uhel, a oči tmavé a neproniknutelné. Její tichá přítomnost mě znejistila.

Loraine byla nejupovídanější a s Caoimhe vedly živé dialogy, které mi připomínaly hbité, sluncem zahřáté ještěrky – rychlé a hravé.

„Tak odkud jsi?“ zeptal se Fred srdečně.

„Z České republiky,“ odpověděla jsem, snažíc se znít jistě.

„Aha… to nám musíš všechno vyprávět,“ usmál se, zatímco servíroval oběd – vařenou slaninu, brambory, dušené zelí a tmavou omáčku. Fascinovaně jsem hleděla na tu nezvyklou skladbu chutí.

Rozhovor se stočil k životu v Česku a k mé práci.

„U nás ve firmě pracuje hodně Poláků,“ poznamenal Fred. „Fajn lidi. Asi máte zvyky podobné. Máš sourozence?“

Zasypával mě otázkami, ale nebylo to tak svíravé, jak jsem se bála. Jackova rodina mě přijala vřele a brzy jsem se cítila téměř jako doma. Jen jeho matka zůstávala tichá – s lehkým, sotva patrným úsměvem, který nic neprozrazoval. Stejně nevyzpytatelná jako její syn.

Krátce nato jsem poznala malého Juliana. Jack ho přivedl do Manor House na oběd, abychom se seznámili. Byl to drobný chlapec s velkýma, zamyšlenýma očima – roztomilý, ale nezvykle vážný. Ani při mých legračních grimasách se neusmál, jako by mu smích byl cizí.

Přesto jsme si porozuměli téměř okamžitě. Zapamatoval si moje jméno a Jack mi později řekl, že ho doma občas opakoval, jako by mě tím chtěl přivolat. A to mi stačilo – věděla jsem, že jsem v něm probudila ozvěnu.