IRSKÁ LOVESTORY - Jako Jízda na tobogánu

 

copyright©2025

Jako jízda na tobogánu

Jack, Pete a já jsme vyrazili na noční tah do Kilkenny. Jack řídil svůj otřískaný starý vůz, jehož dveře vrzaly a držely se karoserie spíš silou vzpomínek než šroubů. Cestou jsme zpívali z plných plic, slova se rozléhala do tmy jako roje šumivých bublin, házeli po sobě žerty a smáli se tak, že nás bolely tváře. Jack kličkoval mezi auty s lehkomyslností hazardéra; já mu mezi smíchem šeptala varování, napůl pobavená, napůl vyděšená, že skončíme v příkopu. Noc byla ale omámená svobodou a chutnala po něčem zakázaném. A zázrakem jsme dorazili bez škrábnutí.

V klubu mě udeřila vlna horka, pot a parfém se mísily do sladké, těžké vůně. Hudba pulzovala tak silně, že jsem ji cítila v hrudníku. Jack se na mě krátce podíval a pak, bez slova, natáhl ruku a sevřel tu mou. Jeho prsty byly horké, stisk pevný, vlastnický. Bylo to jiné než obvykle — na veřejnosti se mě dotýkal jen zřídka, a teď si mě přitahoval k sobě, jako by chtěl všem ukázat, že patřím k němu.

Na parketu tančil neohrabaně, ale v té těžkopádnosti bylo cosi podmanivého. Nemohla jsem se přestat smát, dokud mě během pomalé písně nepřitáhl k sobě. Jeho paže mě objaly a pak se jeho rty dotkly mých. Jeho polibek byl horký a nečekaně něžný. Neuhnula jsem. Poprvé spustil své obranné valy, a v tom okamžiku se ve mně tiše probudila naděje.

Pete, který nás pozoroval, se ke mě později u baru naklonil a nabídl mi drink.
„Ne, díky,“ pousmála jsem se s potutelným nádechem. „Jack mi už nejspíš něco objednal.“

Pokývl, napil se a řekl: „To mezi vámi je jen vášeň. Vyprchá. Nezůstane nic.“

Jeho slova mě zasáhla, studená a cizí, ale sklouzla po mně, jako by neměla kde ulpět.

O pár týdnů později mi Jack zavolal, že se se mnou asi nestihne sejít. Uvízl prý ve Waterfordu, má naléhavou záležitost. Zrušila jsem proto plány a jela s Paddym – chtěl mě i Markétu zaregistrovat na sociálním úřadě. Údajně rychlovka na deset minut.

Projížděli jsme Bagenalstownem, když se Paddy s lišáckým úsměvem ohlédl:
„Neříkala jsi, že je Jack ve Waterfordu?“

„Říkala… proč?“ nechápala jsem.

„Právě nás minul,“ řekl klidně.

Otočila jsem se, ale Jackovo auto už mizelo za zatáčkou. 

Když jsme dorazili k Paddymu domů, Jack zavolal. Nechtěla jsem to brát – zlost mi hořela v žilách. Z Waterfordu, hodinu cesty, nemohl být za pět minut tady. Držela jsem telefon v ruce.

„Dej to sem,“ natáhl se Paddy s výrazem mazaného kocoura. Podala jsem mu svůj telefon.

„Haló?“ řekl do sluchátka lehce, zatímco já si nervózně kousala ret.

„Počkej, zrovna si odskočila do koupelny,“ dodal s hranou bezelstností, a pak naslouchal Jackovu tichému, naléhavému tónu. Krátká, napjatá výměna a bylo po hovoru.

„Vsadím se, že u tebe bude za pár minut,“ zazubil se.

Probodla jsem ho unaveným pohledem. „Díky,“ odsekla jsem. „A co vlastně řekl?“

„Nic moc. Hlavně když jsem zmínil tu koupelnu,“ uchechtl se Paddy.

Kruté? Možná. Ale věděl přesně proč to dělá.

Když jsme zastavili před domem, Jack seděl v autě jako bouře těsně před výbuchem, rty stažené a pohled tvrdý. Přešla jsem k němu a sklonila se k otevřenému oknu, cítíc napětí visící ve vzduchu.

„Ahoj,“ řekla jsem nevinně. „Co tady děláš?“

Mlčel. Jen vystoupil a zamířil rovnou k mému bytu. Šla jsem za ním. Jakmile jsme zmizeli z dohledu, promluvil.

„Kdo byl ten chlap u telefonu?“ Ostře, chladně – jako by čekal, že se sesypu.

Ale já se rozesmála – náhle, s úlevou i nevěřícností.

„Ty jsi blázen,“ pousmála jsem se. „To byl Paddy. Vzal mi telefon a dělal, že je můj milenec, aby tě poškádlil.“

Jack mě propaloval pohledem, ruce zkřížené na prsou, výraz nedůvěry.

„To nebyl Paddy,“ řekl tiše a jistě.

„Jak to myslíš?“ vyjela jsem. „Kdo jiný by to byl? Poznalo by ho i dítě.“

Zatvrzele mlčel, pohled upřený někam skrz mě, jako by se snažil vymazat celý rozhovor z paměti. A o Waterfordu už nikdy nepadlo jediné slovo — visel mezi námi jako neotevřený dopis, který se nikdo neodvážil roztrhnout.

Časem jsem si kolem sebe vytvořila malý kruh známých. Nejvýraznější z nich byla Joy – živel v lidské podobě, s ostře střiženým účesem po vzoru Grace Jones a smíchem, který se dokázal zavrtat pod kůži, až vás donutil smát se s ní. Lidé ji milovali pro tu nespoutanou energii, která z ní vyzařovala. Její blízká přítelkyně Camilla byla pravým opakem – tichá, zdrženlivá, s pohledem, který spíše pozoroval a hodnotil, než aby se zapojoval. Čas od času jsme se ve třech sešly na drinku ve Phelans, zhruba jednou za měsíc. Shodou okolností byla Joy sestrou Mika, jednoho z Jackových nejbližších přátel.

Jednoho podvečera jsme se rozhodli – Joy, Camilla, Jonathan a já – na chvíli uniknout každodenní šedi a udělat si piknik u řeky. Přinesla jsem z práce zbytek pečeného kuřete, holky přihodily pár vychlazených piv, nenápadně „půjčených“ z Phelans. Pod šumícími větvemi stromů jsme prostřeli naši skromnou hostinu a nechali se obejmout pomalým rytmem letního večera.

V Irsku bylo pití na veřejnosti zakázané, a tak jsme čas od času s obavou pohlédli k silnici, zda se neblíží modré světlo policejních majáků. Smáli jsme se, zpívali tiše, povalovali se v chladivé trávě – malá soukromá vzpoura proti pravidlům, která dusí, místo aby chránila.

Pak se na hladině toho klidného okamžiku objevila první vlna – poblíž zastavilo auto. Vystoupil z něj Gary, známá tvář. Nebyl sám. A pak… i Jack.

V tu chvíli se mi žaludek sevřel a horko mi vystoupalo k tváři, jako kdyby se mé tělo instinktivně snažilo reagovat na jeho přítomnost, ještě než jsem se stihla nadechnout.

Proč byl s nimi? Proč mi o tom neřekl? Kolik víkendů takhle mizel, zatímco já seděla doma a čekala s obavou v srdci?

Jeho pohled mě přeskočil, jako bych byla vzduch. Ani stín úsměvu, žádný náznak, že mě vidí. A pak už jen dveře auta zaklaply. Gary pronesl něco o tom, že veze ostatní domů. Já zůstala stát, oči rozmazané slzami, zatímco dívky se smály dál. Jejich hlasy se ke mně nedostávaly – byla jsem už v jiné rovině, někde, kde se všechen život z mého těla vytratil a nechal jen dutý obal. Chtěla jsem se zabalit do deky a zmizet.

Život s Jackem byl jako divoká jízda na tobogánu – chvíli se vznášíte na vrcholu světa, vzduch pálí v plicích a srdce buší radostí, a pak se zničehonic řítíte do pustiny, vyprahlí po jediné kapce úlevy. Snažila jsem se předstírat lhostejnost, ale ta ke mně nikdy nepřišla. Byla jsem jen hračka pro jeho osamělé hodiny? Někdy mi naslouchal, někdy mi dokonce rozuměl… a přesto se nic nezměnilo.

„Bolí to,“ přiznala jsem mu jednou tiše, „když mě jeden den svíráš v náruči, jako by v ní byl celý tvůj svět, a druhý mě míjíš pohledem, jako bych neexistovala.“

Položil mi ruce na ramena, jemně mě přitáhl k sobě a pátral mi v očích, jako by hledal odpověď, ale já v nich viděla jen svůj vlastní prázdný odraz.

„Teri,“ zašeptal, „říkal jsem ti, jak to je. Vím, že někdy jsem krutý – jako žralok kroužící kolem kořisti. Ale to je jen kvůli tomu, čím jsem si prošel. Nechci ti ublížit. Zažil jsem bolest na vlastní kůži, vím, jaké to je. Prosím… měj se mnou trpělivost.“

Jeho slova visela mezi námi – křehká jako doznání vyřčené na vrcholu Everestu… nebo jako ozvěna z hlubin černé díry, odkud není návratu.