IRSKÁ LOVESTORY - Osud Se Naplňuje

 

copyright©2025

Osud Se Naplňuje

Vypravila jsem se na dvoudenní cestu zpátky do minulosti. Z okna vlaku jsem sledovala ubíhající krajinu, která se každou další mílí proměňovala v cosi důvěrně známého. Pole a kopce se skládaly do obrazů mého starého, drahého Bagenalstownu. Nevěděla jsem, co přesně mě čeká, ani kam povedou mé kroky, jen jsem tiše doufala, že potkám pár známých tváří, které tu možná stále zůstaly. Snad Kena, snad Mikea… ale v hloubi duše jsem věděla, že jediný, koho chci znovu spatřit, je Jack.

Celý rok jsem snila o našem shledání. Noc co noc jsem si vybavovala jedinou scénu: vstupuji do Phelans, on stojí u baru, a když mě uvidí, na okamžik oněmí úžasem. A pak, stejně samozřejmě jako dřív, přeskočí mezi námi jiskra. Nedokázala jsem tu fantazii zaplašit, provázela mě jako stín, jako tiché zaklínadlo.

Na kraji Bagenalstownu jsem se ubytovala v malém penzionu. Už jen krok z vlaku na nádraží a první pohled na hlavní ulici mi rozbušily srdce. Celá jsem se chvěla, slzy radosti mi stékaly po tvářích, a já je v rozpacích stírala rukávem, aby je nikdo nespatřil. Netušila jsem, jak silně se mnou toto shledání po letech zatřese — a přitom jsem byla teprve na půli cesty. Rozhodla jsem se nechat průzkumy až na další den.

Večer jsem zamířila přímo na náměstí, kde jsem kdysi dávno pracovala u Paddyho. Čas tu stál. Slunce právě zapadalo a jeho měkké světlo se rozlévalo po kamenném plácku před bistrem. A tam, jako by ho ze vzpomínek vyvolal, stál Ger Donaghoe, místní taxikář. Usmál se na mě tak široce, že to vypadalo, jako by spatřil přízrak.

„Copak tě sem přivedlo, zlato? Kde ses tu vzala?“ zasmál se a pokynul, ať naskočím do auta.

Naklonila jsem se k němu, hlas jsem ztišila — městečko má přece uši všude. „Vrátila jsem se do Irska vyrovnat pár starých účtů,“ pousmála jsem se.

V jeho očích to vzplálo. „Ty ses vrátila kvůli němu?“

Jen jsem přikývla. „Kde ho teď najdu?“

Ger naklonil hlavu směrem k Phelans, odkud už se ozýval známý šum. „No jistě, kde jinde,“ řekl. Smáli jsme se spolu, ale v tu chvíli věděl, že mě nemá dál zdržovat. Popřál mi štěstí a nechal mě jít vstříc mému osudu.

Ten zvláštní pocit déja vu mě zasáhl hned ve dveřích. Před očima se mi odehrávalo přesně to, co jsem si tolikrát přehrávala ve snech. Jack stál u baru. Nejprve po mně jen letmo pohlédl, pak se znovu otočil, protože nemohl věřit vlastním očím. Úžas v jeho tváři byl nepopsatelný. Napětí, které se mezi námi rozhostilo, by se dalo krájet.

Beze slova ke mně přistoupil a vedl mě na zadní dvorek, stranou od zvědavých pohledů. Vysvětlovala jsem mu, že jsem tu jen na krátký výlet, že bydlím u kamaráda, a že jsem cítila, že se sem musím podívat. Stáli jsme v koutě, on opřený o zeď, já v jeho náručí.

„Přestal jsem doufat, že tě ještě někdy uvidím. Myslel jsem na tebe pořád,“ zašeptal a hlas se mu chvěl. V očích se mu zaleskly slzy, když mě přitiskl k sobě a políbil tak vášnivě, že čas i prostor zmizely. Bylo nám jedno, kdo se dívá, i že každou chvílí měl přijít Liam.

A skutečně, Liam se brzy objevil — a zřejmě nás zahlédl. Ale my s Jackem byli příliš pohlceni okamžikem, abychom si toho všímali.

„Rád bych tě znovu viděl,“ řekl Jack tiše. „Zůstaneš v Carlow?“

„Tady máš moje číslo,“ odpověděla jsem chvatně. „Určitě někde poblíž budu, jen ještě nevím přesně kde.“ Vroucně jsem ho políbila a pak zmizela zpátky do noci.

Liam už čekal v autě. Neptal se. Nemusel.

„Chci se vrátit do Carlow,“ pronesla jsem po cestě do Enniscorthy. „Zítra se poohlédnu po bydlení a začnu hledat práci.“ Souhlasil a slíbil, že mi pomůže se stěhováním.

Tím se naše krátká, pošetilá romance skončila dřív, než se vůbec stačila nadechnout. A přesto — oběma nám její konec přinesl zvláštní, tichou úlevu.