IRSKÁ LOVESTORY - Šílená Katherine
copyright©2025
Šílená Katherine
V samém srdci Carlow jsme si pronajali dvoupatrový městský dům. Jeho zdi byly unavené a okna pokrytá prachem, jako by čekal, až ho probudí jarní slunce a lidský dotek. Nebyli jsme tu sami – už tu bydlela parta Sunnyho kuchařů: Ringu, Asif, Adjit a Khán. V první chvíli jsem si připadala jako vetřelec na cizí půdě a chtěla utéct dřív, než se ta zvláštní sestava stačí usadit v mé paměti. Jenže brzy jsem zjistila, že tihle muži nejsou hrozbou, ale spíš něčím jako tichým společenstvím, které mě naučilo hledět na svět jinak.
Ze všech nejvíc mě okouzlil Adjit. Muž kolem čtyřicítky, s velkým bílým turbanem, pod nímž ukrýval dlouhé, stříbrně lesklé vlasy. Pečoval o ně s něhou, vtíral do nich olivový olej a v jeho očích byla mírnost, která připomínala dětskou nevinnost. Když mluvil, zněl jako chlapec, co se teprve učí hláskovat. Často sedával na zemi se zkříženýma nohama, ponořený do meditace, zatímco z malého rádia zněly indické mantry.
Žít po boku lidí z tak vzdáleného světa bylo jako otevřít knihu napsanou neznámým jazykem. Jedli rukama, pekli tenounké chapati a jejich kuchyní se linula vůně cizrny, kari a tisíce koření. Maso by se Adjit nikdy nedotkl – raději by hladověl. Přesto musel v bistru obracet mastné burgery, aby měl z čeho posílat peníze domů. A nebyl v tom sám. Každý z nich měl rodinu na druhém konci světa, která čekala na obálku s několika eury.
Většina z nich nepila a nekouřila, věrní svým tradicím. Jen Sunny se považoval za napůl Evropana. Ale i on občas vzpomínal na chudobu, která obklopovala jeho dětství, a jeho hlas při tom zněl měkce a smutně.
Místo hollywoodských trháků jsme sledovali barevný vír Bollywoodu – filmy plné tanců, sárí a písní, které zpočátku připomínaly halekání, ale pak se zarývaly pod kůži jako neviditelné kouzlo. Bylo třeba naladit se na jinou frekvenci, a když se to povedlo, celý člověk se rozechvěl pod zvláštní silou toho zpěvu.
O Vánocích jsem jim připravila českou večeři a přinesla stromeček. Seděli jsme všichni kolem stolu, jedli, smáli se – a oni mě brali jako paní domu, jako jedinou ženu, která do jejich světa vnesla jiný řád.
Se Sunnym jsme měli maličký pokojík v podkroví, s oknem do ulice. Tam jsme našli útočiště před zvědavými pohledy. Sunny byl pro ostatní víc než jen spolubydlící – byl jejich živitel a soudce v malých sporech. A mně se snažil plnit i ta nejmenší přání. Jednou jsme si pořídili pár kanárků.
„Jak jim budeme říkat?“ zeptala jsem se.
„Mithu a Mithi,“ odpověděl. „V sanskrtu to znamená miluju tě.“
Nevím, jestli to byla pravda, ale líbilo se mi to.
Moje směny v bistru byly hlavně noční. Spala jsem přes den, vylézala za tmy, a časem jsem připomínala spíš noční tvor než ženu. Chybělo mi slunce, chyběl mi svět. Ale protože Sunny platil bydlení, nestěžovala jsem si. Jen jsem čekala na povolení, které mi mělo dovolit zůstat. Sunny tvrdil, že už na úřadech zaplatil dost a že vše brzy vyřídí. Věřila jsem mu.
Náš vztah bych popsala jedním slovem – spokojenost. Nikoli štěstí, to jsem už dávno nepoznala. Ale cítila jsem bezpečí, úctu a zázemí. Jen někde uvnitř byla trhlina, prázdné místo, na které jsem nedokázala ukázat prstem.
A právě tehdy se vrátila ona. Katherine. Sunnyho bývalá, matka Jessieho. Vtrhla do našeho života jako bouře, která obrací střechy.
Poprvé se objevila jedné noci. Nevím, jak se dostala dovnitř. Ležela jsem v posteli, když jsem ucítila, jak se matrace pod někým prohnula. Tíha jejího těla, její ruce, které mnou zatřásly jako hadrovou panenkou – to všechno mě paralyzovalo strachem.
„Nedělej, že spíš,“ syčela nenávistně.
Mlčela jsem, strnule, jako paralyzovaná.
„Věděla jsem, že Evropanky za nic nestojí. Ale že jste coury – to jsem netušila,“ zašeptala mi do ucha.
Cítila jsem, jak mi do hlavy stoupá krev, jak se ve mně zvedá hněv tak prudký, že by ji jediná rána odmrštila přes zeď. Ale ovládla jsem se. Ležela jsem, zacpala si uši a nechala ji vychrlit všechen jed.
Pak odešla. A já v té tmě zahlédla její tvář – drobná Irka s bledou pletí, s očima, v nichž se skrývala šílenost. Byla nemocná, tím jsem si byla jistá.
Sunny, když jsem mu to vyprávěla, byl v šoku. Rozzuřený jako nikdy. Slíbil, že to s ní vyřídí. Tvrdil, že ji nejspíš někdo z chlapů pustil dovnitř, aniž by tušil, co provede. Prý už je všechny seřval a zaručil se, že ona už sem nikdy nevkročí.
Jenže Katherine se nevzdávala. Věděla, že Sunny je citlivý na Jessieho, a vydírala ho skrze něj. Chodila do bistra, brala si peníze z kasy a chovala se, jako by mu patřila. Já měla chuť ji rozsápat vlastníma rukama, ale držela jsem se zpátky.
Jednou dokonce propašovala Jessieho malým oknem dovnitř a nechala ho otevřít jí dveře. Když jsem se vrátila z práce, ležela na gauči, jako by byla doma. A pak jsem zjistila, že někdo rozpatlal mou kosmetiku, rozbil rtěnku, vysypal pudr. Nikdy jsem nebyla na věci háklivá, ale tohle byla hranice. Popadla jsem kabelku s tím, co zbylo, a šla za ní.
„Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“ zeptala jsem se ledově.
Podívala se na mě s hranou nevinností a řekla: „Jessie si s tím hrál. No a co.“
V té chvíli jsem ji chtěla roztrhat. Ale stála jsem, hleděla jí do očí a neuhnula ani o krok. Byla menší, ale vyzařovalo z ní cosi nebezpečného. Právě tehdy přišel Sunny. Začal s ní diskutovat, ale ona se jen rozkřičela.
„Ty mi nebudeš říkat, jak vychovávat syna, ty nulo!“ ječela mi do tváře.
„Nikdo ti nic neříká. Jen by ses měla zamyslet sama nad sebou,“ odpověděla jsem.
Rozběsnila se a začala mě tlačit ke schodům, bouchala mě do ramen, až mě chtěla srazit. A pak – blesk. Sunny ji chytil za ruku a srazil na zem.
„Běž nahoru a zamkni se,“ řekl mi přísně. Věděla jsem, že tohle už je za hranou.
Katherine vřískala, nadávala, práskla dveřmi tak silně, že se vysypalo celé sklo. Po stěnách nechala šmouhy vlastní krve, jako vzkaz. A já, zamčená v pokoji, slyšela, jak se ten dům otřásá jejím šílenstvím.
Byla jsem pyšná na Sunnyho, že se mě zastal. Ale věděla jsem, že jsme vkročili do války, z níž nikdo nemůže vyjít nezraněný. A někde uvnitř mě už klíčila myšlenka – že bude lepší se sbalit a utéct.
Komentáře
Okomentovat