Irská Lovestory - EXEKUCE

 

EXEKUCE

A to byl přesně moment, kdy jsem Jackovy opět vše odpustila a hodlala se za něj prát, i přesto, že mi téměř zničil život. Věděl, jak na mě. Pozvala jsem ho k sobě domů, abychom probrali všechny okolnosti a já mu prozradila, jak se se mnou John v tajnosti scházel a chtěl znát detaily mé výpovědi, dokonce i jak mi opravil větu, kterou jsem trénovala, že policii řeknu.                                                  

„Chtěla jsem říct, že se na tebe vrhl a protlačil tě dveřmi, ale on mě opravil a dodal –„ne, to neříkej! Řekneš, že jsem přišel a strčil ho, ale ne že jsem se na něj vrhl“, vzpomínala jsem nahlas.

Jack tiše poslouchal.

„Chci, abys šla na policii a změnila svou výpověď“, řekl zcela vážně.

„No, tak na to zapomeň. To neudělám. Za křivé svědectví můžu mít problém hlavně já“, řekla jsem mu. „A takový rozdíl v tom, co jsem jim řekla, nebyl.“

Jack na mě nijak netlačil, tak jsme to nechali u ledu. Jenže to nebylo vše. Začal pracovat na tom, aby ve mně vyvolal staré city a dokonce slíbil, že pokud bychom se k sobě měli vrátit, začne se mnou chodit dobrovolně do psychologické poradny, aby se už nikdy neopakovalo to vše. Svedl svou agresi na pití, na Olivii, na nátlak policie, na nátlak celého světa. Mluvil hodiny o tom příšerném strachu, že umře, když zjistil, že má zlomený krk. Neustále musel nosit krční límec, aby mu držel hlavu ve vzpřímené pozici, dokonce i ve spaní. Začala jsem ho opět litovat, a to bylo přesně to, čeho chtěl docílit.

„Zařídím ti novou práci. Nemůžeš pracovat pro ty gaunery. Pro chlapa, který ti málem odrovnal přítele“, řekl Jack.

„Ale já nechci odejít z O´Briens. Já nechci jinou práci!“, vyhrkla jsem. Jen pomyšlení na odchod ve mně vyvolal silnou nevoli. Ale pokud jsem měla nyní zůstat s ním, musela jsem se plazit kanály před polovinou města. Všichni, co nás znali, věděli, co se stalo. Návrat k němu by znamenal, že před všemi budu vypadat jako největší blázen, co si nikdy nedá říct. Už se na mě příště všichni vykašlou, tím jsem si byla jistá a vůbec bych jim to neměla za zlé. Ale síla jeho přesvědčování byla tak nekompromisní, že jsem nemohla říct ne. Zprvu u mě tedy bydlel inkognito. Nikdo se o něm nesměl dozvědět.

Donutil mě nakonec dojít na policii a změnit výpověď, která by konstatovala, že se na něho John oné noci vrhl a napadl ho. Počkal na mě v autě kousek od budovy soudu, aby ho nikdo neviděl. Při výpovědi se mě policista ptal, zda jsem ovlivněná někým jiným. Musela jsem se kousnout do rtu, abych neřekla pravdu. Tak moc jsem se styděla a vůbec jsem netušila, co dělám. Myslela jsem si, že dělám správnou věc.

Jack mi zařídil novou práci, v Country kitchen, kde jsem obsluhovala zákazníky, ale oproti práci v O´Briens jsem si dost pohoršila. Zde jsem byla jen řadová pracovnice, chodila k nám docela jiná sorta lidí a celkově mi ta práce příliš nešla. Byla jsem naštvaná, že jsem kvůli němu musela odejít. Navíc do toho operovali mého tátu se srdcem a když jsem to zjistila, byla jsem celý den na drátě s doktory, abych věděla, zda se probral. Bylo to velice stresující období. Žila jsem v paranoie, že se na mě všichni dívají skrz prsty, protože vědí, že jsem se vrátila ke svému tyranovi.

V Country kitchen jsem se seznámila se dvěma skvělými Polkami, Ewou a Editou. Staly se mými jedinými kamarádkami, s nimiž jsem často trávila čas. Za Edit jsem chodívala domů. Bydlela se svým starším bratrem v domku za řekou. Věděla o mých problémech s Jackem, ale nepřemlouvala mě k ničemu. Jack ji nepokládal za hrozbu, a tak mi dovolil se s ní přátelit. Občas jsme spolu zašly do kavárny na polévku, nebo kávu. Také jsem dost času trávila v knihovně, kde jsem si půjčovala knihy, nebo byla na internetu.

S Karolinou jsem již neměla možnost kamarádit tak jako tak. Jednak ona zůstala v O´Briens a pak, když jsem se pokusila s ní navázat přátelství, Jack se ujistil, že na ni zapomenu. Když přišla ke mně domů a seděly jsme pár hodin na gauči a probíraly život, on ji svým příchodem vystrnadil.

„Vím, co jste si povídaly“, řekl mi, když odešla.

„A jak bys to mohl asi tak vědět?“, zasmála jsem se.

„Dal jsem do gauče odposlech. Všechno jsem slyšel, každé slovo“, prošpikoval mě pohledem a čekal mou reakci. Věděla jsem už, že rád blafuje, ale přeci jen ve mně byla špetka pochybností. Rychle jsem si vzpomínala, co všechno jsme probíraly. Ano, tématem byl i můj vztah, ale rozhodně jsme neříkaly nic hrozného.

Od té doby jsem se ale bála zatahovat do svého vztahu kohokoliv, abych je uchránila toho, co mě samotnou neminulo. Hodinové výslechy o každém detailu naší konverzace do omdlení. Vyčerpáním jsem pak většinou začala plakat, a to byl moment, kdy mě nechal být. Stačilo mu, když mě viděl zlomenou a na pokraji šílenství.

Naše šéfová Joan odjížděla na dovolenou a dala nám každému tři obálky. Byly v nich tři týdenní výplaty. Ve dvou bylo po 200 eurech a v jedné celých 400.

„Holky, dávám vám tu obálky s výplatami. Ne abyste to hned utratily“, smála se Joan.

Byla to milá paní středního věku a vedla Country kitchen se svým manželem. Jacka znala od vidění, jelikož jí zařizoval smlouvu s levnějším tarifem elektřiny.

Schovala jsem své obálky do malého trezoru a ten dala na dno své skříně s oblečením. O penězích jsem Jackovy neřekla ani slovo ze strachu, že by mi je ihned zabavil. Kontrolovala jsem trezor každý večer a vše se zdálo být v pořádku. Jedno odpoledne jsem se ale vrátila z práce a namátkou jsem se podívala do skříně. Víko trezoru bylo rozbité. Uvnitř byly tři obálky, ale jedna z nich prázdná.                

„Kde jsou moje peníze!? Okamžitě mi je naval zpátky!“, řvala jsem na něj.  Jeho drzost neznala obdoby. Seděl tam jako pěna a pár vteřin nijak nereagoval. Teprve když viděl, že je oheň na střeše, ozval se.

„Promiň, potřeboval jsem nutně peníze. Jo a mimochodem, měla bys být ráda, udělal jsem za ně nějaký nákup!“, dodal. Nevěřícně jsem na něj zírala. V lednici bylo pár potravin, které mohly stát deset euro. Zbytek si sprostě přivlastnil. Byla jsem naprosto vytočená, ale zároveň bezmocná.

Zjistila jsem, že přestal platit alimenty na Gerarda a Olivia ho naháněla soudy. Když si začal stěžovat ohledně toho, jak je celý svět proti němu a že on je chudák bezmocný, už jsem ho nelitovala. Najednou jsem pochopila, jak celé roky lhal a dělal z Olivie tu špatnou. Pravda byla docela jinde. Také jsem přestala cítit lítost, když mi vyprávěl, jaký je chudák, že dopadl díky mně takto – s krkem v krunýři, navždy poznamenán.

„Tebe vůbec nezajímá, že jsem kvůli tvému kámošovi málem umřel. Je ti to fuk, že tady trpím jako zvíře“, litoval se často.

Dřív bych ho začala litovat a utěšovat ho. Nyní jsem ale cítila vztek a hrozně mě iritovaly ty jeho věčné sebelítostivé záchvaty. Přestala jsem ho vnímat jako dřív. Už jsem v něm neviděla žádné dobro. Bylo mi z něj špatně.

Jeho chování se tentokrát projevovalo eratickými a stále častějšími zkraty. Například jsem si koupila nové zrcadlo a postavila ho do rohu ložnice. Věděl, jaké úsilí mě stálo ho tam dopravit taxíkem a že to nebylo levné. Když jsem si ale dovolila při jednom argumentu oponovat a zamkla jsem ho v bytě, zatímco jsem utekla na střechu domu, on mi mezitím zrcadlo rozkopal a zbyly z něj jen velké střepy.

Při další příležitosti, to když jsem přinesla domů nádherné modré sklenice na víno, které jsem vybírala asi pět hodin a dala za ně nesmyslnou částku, on je jedním chvatem smetl všechny ze stolu, jen proto, že se rozrušil kvůli Julianovi. Utápěl se v sebelítosti a pouštěl si neustále nostalgické písničky. Pamatuji si na My Boy od Elvise Presleyho. Brečel u ní jako malý kluk. Když ale přišlo na věc a měl se skutečně o syna starat, nedělal to. Nechal ho na starost mě.

Tím, že neplatil alimenty, chtěl vytrestat Olivii, ale potažmo trestal svého syna. Bylo mi Juliana nesmírně líto, ale jediné, co jsem pro něj mohla udělat, byla snaha zachovat doma pohodu, alespoň když byl u nás na návštěvě. Jack ho ale přestal postupně vozit k nám domů a potom mě už ani nebral ke svým rodičům.

                                                          

Při jednom z dalších fyzických extempore jsem se hnala z bytu ven, abych stihla utéct, ale byl mi v patách. U dveří mě strhl na zem a celou vahou svého těla dopadl na mě. Do rána jsem měla pravou nohu modrou, nateklou a nemohla jsem na ni stoupnout.

Jack mě toho rána odvezl do Kilkenny na rentgen. Měla jsem zlomený metatarsus a noha musela být dána do sádry až po koleno. Dostala jsem berle a musela zůstat 3 měsíce v klidu. Jack pohotově zařídil pojistku na mou zlomeninu a přivedl k nám domů nějakou pojišťovací dámu, se kterou se zavřel do obýváku. Mě přikázal celou dobu ani nedutat a nevylézat z postele. Upekl na pojišťovnu podvod, kdy změnili datumy mé nehody a měla mi být proplacena částka 2000 euro. Peníze shrábl celé on a já nedostala ani pětník.

Nechal mě být celé tři měsíce v klidu, tak jsem raději mlčela. Výměna duševní pohody za bolestné mi stála! Po městě jsem chodila o berlích a když jsem se potřebovala vykoupat, pomáhal mi do vany a zpět z ní. Nejspíš byl nadšením bez sebe, že má konečně příval peněz, a tak se mnou zacházel jako v rukavičkách. Tím, jak jsem ale ležela nehnutě celé dny v posteli a měla možnost přemýšlet o svém životě, do popředí se vyvalila skrytá pravda. Mé tělo mi říkalo, abych utekla celé ty roky, ale nic z těch událostí mě nepřimělo změnit směr. Nyní mi už z posledních zoufalých záchvěvů říkalo : UTEČ! Projevem byl agresivní ekzém, který se mi rozšířil po celém těle a obličeji jako zhoubný nádor. Nepomáhaly ani kortikoidní masti, které jsem na sebe mazala dnem i nocí.

V této době, kdy jsem se belhala o berlích městem jako duch, byla v okolí řeky povodeň. Když jsme jednoho rána vylezli z hlavních dveří na patio, voda z řeky nám sahala po kolena. Museli jsme se tedy brodit ven. Všude jezdily traktory, které tahaly čluny s lidmi a parta dělníků házela pytle s náplní podél břehu, aby tak zamezili dalšímu návalu vody.

Když už mi sádru konečně sundali, objevila jsem ve schránce podivný vzkaz od bytové agentury.

PROSÍME VYSTĚHUJTE SE Z BYTU s okamžitou platností……V PŘÍPADĚ NEUPOSLECHNUTÍ BUDEME NUCENI pověřit POLICII.

Myslela jsem si, že mám vidiny. Co to mělo krucinál být?! Exekuce za co? Vždyť jsme nájemné platili…anebo…snad ne? Najednou mi to došlo. Když jsem došla do agentury osobně a poprvé po půl roce si s nimi promluvila, dozvěděla jsem se pravdu.

„Poslali jsme několik upozornění, že nám dlužíte nájemné asi za půl roku. Teď už zbývá to splatit ihned, nebo budete muset jít pryč, a to s okamžitou platností. Majitel déle čekat nebude!“, řekla mi paní z agentury.

 Když jsem Jacka konfrontovala, dělal, že o tom nic neví.

„Schovával jsi upozornění, že dlužíme! Neplatil jsi nájem! co jsi s těmi penězi udělal?!“, křičela jsem na něj a myslela si, že se psychicky zhroutím. Tohle už prostě překročilo veškeré hranice.

„Neboj. Mám plán. Utečeme dneska večer do jiného bytu, tady naproti. Prostě vezmeme věci a jdeme!“, zavelel a začal mě popohánět, abych si šla zabalit věci.

„Nikam nejdu! Jsi blázen!“, křičela jsem, ale cítila, jak mi ubývá sil. Prohrála jsem už dávno. Sbalila jsem si věci a večer, za tmy, aby nás nikdo neviděl, jsme tiše jako dva lupiči, opustili můj milovaný byt. Bohužel nebyl čas na hrdinství, ani sentimentalitu. Věděla jsem, že jsem v tom namočená spolu s ním a vlastně ani nic jiného mi nezbývalo.