Irská Lovestory - DÉMON

 

DÉMON

Asi týden na to mě uprostřed noci Jack vzburcoval s mými deníky, které držel v ruce.

„Překládal jsem si ty tvoje deníky a chci, abys mi všechno přeložila doslova a do písmene“, zařval na mě, jako by ho zachvátil nějaký amok.

„Jak překládal? Proč bych ti je měla překládat? Vždyť jsem ti z nich minule četla ty pasáže, které se tě týkají“, vysvětlila jsem nechápavě.

„Našel jsem tam starší záznamy, z dob, kdy jsi se mnou nebyla. Kdo byli všichni ti chlapy?“, křičel na mě zuřivě.

„Chlapi?“, vůbec jsem si nepamatovala, jaké chlapy jsem vídala před Jackem, čtyři roky zpátky. Posadila jsem se a snažila se mu přeložit pár řádků z prvního deníku. Byly tam jen rozmanité zápisky všeho druhu, občas jsem tam zmínila jméno nějakého kluka, který se mi možná líbil, ale nic víc. Jack v tom ale hledal důkazy, že jsem mu byla nevěrná. Přeložení pár stránek mu nestačilo. Seděli jsme v posteli a do rána mě mučil. Když mu to zdánlivě stačilo, myslela jsem si, že už mi dá pokoj a deníky odloží. To byl ale omyl. Deníky mi zabavil, někam si je schoval, a to samé se opakovalo další noci, sedm dní za sebou. Myslela jsem si, že zešílel, protože jeho chování se nedalo ničím jiným a lepším odůvodnit. O pár dní později, abych se vyspala do práce, jsem se zavřela do vedlejšího pokoje. Uprostřed noci mě probudilo ostré světlo.

Jack ze mě strhl pokrývku a sedl si na mě, aby mi zabránil v pohybu. Dalších pár hodin mi řval do obličeje, nazýval mě kurvami, svlékl mi pyžamo a díval se na mě s odporem.

„Tebe by přece ani nikdo nemohl chtít“, zaburácel.

Jeho oči zčernaly. Vypadal jako démon. Rysy na tváři se mu proměnily v odpornou, zlou grimasu a já musela zavřít oči, abych nezešílela strachem. Z deseti centimetrů mi křičel hodinu v kuse do tváře.

„proč mi to děláš? Co po mě chceš?“, řval Jack, který už Jackem dávno nebyl.

Nebyla jsem schopná se mu podívat do očí, uhýbala jsem pohledem a prosila ho, aby mě pustil, ale zjistila jsem, že mě vůbec neposlouchá. Pak se ve mně něco vzepřelo. Naštval mě k nepříčetnosti. Ze všech sil jsem se prohnula jako tětiva a vymrštila jsem nohy tak, že jsem ho kolenem zasáhla do brady a on se na chvíli svezl z postele. Pak, pohotově, a ještě s větší agresí, se začal škrábat po posteli zpět za mnou, odhodlaný mě nejspíš zabít.

Křičela jsem, to vím jistě, ale spíš, než slova to byly výkřiky zoufalství a strachu, který jsem doposavad nezažila. Nebyl čas rozjímat nad tím, co se děje, ale jak přežít a utéct. Nakonec se mi podařilo vymanit z jeho silného sevření a utéct do vedlejšího pokoje, kde jsem se zamkla. Jelikož jeho teror trval již řádku dní a já byla na pokraji nervového zhroucení, seděla jsem na posteli a napadla mě jediná spásná myšlenka.

Bolela mě hlava a tlukot srdce jsem v ní slyšela jako dva zvony, které neutuchaly. Chtěla jsem se odtamtud jen vypařit. Prostě tam nebýt. Natolik mě strach začal zevnitř požírat zaživa, že jsem v tu chvíli nepřemýšlela. Na stolečku jsem našla balení Ibuprofenu a spolykala jsem asi čtyři prášky za sebou. Pak jsem si tiše lehla na postel a zavřela jsem oči. Uvnitř mě nebylo nic, co by mi mohl vzít.

Slyšela jsem jakoby zdáli, jak se snaží probourat skrze dveře. Povedlo se mu to. Když viděl, co jsem udělala, ihned mě popadl a odvedl mě do svého auta. Pamatuji si jen matně, co se dělo dál, protože jsem myslí byla mimo své tělo. Vnímala jsem jen, jak jedu rychle autem a před námi sviští policejní auto se sirénou, které Jack přivolal na pomoc, aby před námi vyčistil silnici. Jel jako šílenec. Za jízdy jsem sahala po madle, protože mi přišlo přijatelnější vyskočit z auta, než zůstat s tím monstrem vedle mě, ale on zamknul všechny dveře.

Když jsme přijeli do Kilkenny, napíchli mě na kapačku. Udělali rozbory krve, aby zjistili, zda jsem si nepoškodila vnitřní orgány. Ležela jsem bezvládně na svém lehátku. Přišla ke mně sestřička a já se jí snažila svěřit, že tu neležím proto, že bych se snažila spáchat sebevraždu. Respektive, že prášky jsem si vzala, ale proto, abych unikla teroru svého přítele, který mě sem dovezl. Ona se na mě soucitně podívala.

„Měla byste kontaktovat červený kříž a požádat je o pomoc“

Červený kříž? Jak by mi taková organizace dokázala pomoct? ….přemýšlela jsem ve svém zlomeném stavu. Myšlenku na červený kříž jsem okamžitě zavrhla, protože jsem tušila, jak moc by mi byli platní. Naštěstí mi prášky nestihly nic způsobit, takže jsem měla jen jet domů a odpočívat. Jack mě odvezl a kál se, protože mu docházelo, co mohl způsobit.

„Když jsem stál tam dole pod oknem a slyšel pípání těch všech strojů, myslel jsem si, že je po tobě. Představil jsem si, jak mi doktor řekne, že jsi umřela a že tě mám nechat v rakvi poslat domů…a to mě trochu vyděsilo“, přiznal se mi později. Co vyděsilo mě, bylo, s jakou cynickou chladností mi své myšlenky sdělil. Jako by snad čekal a těšil se, až mě sprovodí ze světa.

 

První, co jsem udělala, hned jak jsem mohla, bylo, že jsem deníky našla a ihned se jich zbavila. Napěchovala jsem je do tašky, kterou jsem zavěsila na kus provazu a tu pak přehodila přes zídku, aby je nikdy nemohl najít. Vyhodit je zcela jsem se bála, pro případ, že by je chtěl zpátky. Chtěla jsem mít pojistku, že bych pro ně vždy přinejhorším mohla dojít. Ice s Lolou jen nečinně přihlíželi. Čekala jsem na den, kdy se na deníky zeptá, ale stále se nic nedělo. Zdálo se, že se na chvíli zklidnil a litoval, čeho se dopustil. Neomlouval se slovy, ale svým zklidněným chováním mi dával najevo, že se bude snažit změnit. Když se zeptal, kde deníky jsou, čekala jsem, že po mě vyletí. Reagoval nečekaně klidně.

„Máš ty deníky?“

„Ne, zbavila jsem se jich“

„Kam jsi je dala?“, zeptal se jen tak mimoděk.

„Hodila jsem je na dno řeky“, blafovala jsem, abych viděla jeho reakci.

Jen se podivil a dál to nerozebíral. Ani je nešel lovit. A už nikdy se o nich ani slovem nezmínil.