Irská Lovestory - TISÍC LET

 

TISÍC LET

Byla půlnoc a Jack odešel nahoru do pokoje spát. Já se dívala v přízemním obýváku na Queen. Najednou jsem slyšela dupot nohou ze schodů. Zatajil se mi dech, protože jsem netušila, co přijde. Jack vpadl dovnitř pokoje a bez jediného slova vyrval DVD přehrávač ze zásuvky a pak nasupeně odpochodoval zpět do svého pokoje v patře. Poslala jsem na jeho konto pár nadávek a šla si pak do kuchyně udělat čaj.  Zatímco se mi vařila voda, opět jsem zaslechla dupot jeho nohou na schodech. Ze strachu jsem vzala ze špalku nůž, protože tentokrát jsem se již doopravdy bála. Jack se zjevil v kuchyňských dveřích. Nůž jsem držela za zády a doufala, že ho neobjeví. Nechtěla jsem ho použít, ale oprávněný strach mě nabádal se ochránit čímkoliv, co bylo po ruce. Byly to momenty. Záblesky. Nestihla jsem udělat nic. Popadl mou ruku a nůž mi z ní vykroutil.

„To jako máš na mě?!“, zařval a nečekal ani na odpověď, když se mnou prudce smýknul na podlahu. Zvrhli jsme konvici vody, takže podlaha byla najednou mokrá a já ležela uprostřed ní. On se tyčil nade mnou, popadl mě za obě nohy a vláčel mě v té vodě několik vteřin. Pak mě tam nechal ležet a odešel. Dodnes jsem nezjistila, co ho tehdy tolik vyprovokovalo. Snad jen to, že jsem poslouchala hudbu někoho, koho jsem milovala. Žárlil i na mrtvé.

 

Jednoho večera mi Jack přivedl představit svého kamaráda Davida. Viděli jsme se poprvé. Dozvěděla jsem se ten večer, že Jack se rozhodl pronajmout mu malou místnost v přízemí, kde jsme doposud skladovali jen harampádí. Nic jsem proti tomu nenamítala, náš dům byl dost prostorný pro všechny. Zároveň mě napadlo, že pokud by s námi žil další člověk, všechny ty násilnické eskapády by se mohly eliminovat, ne-li úplně skoncovat. Jack nesnášel svědky. Doufala jsem tedy, že David se u nás zabydlí a to co nejdříve.

Začátek seznamování vypadal slibně. Byli jsme všichni tři v kuchyni a já zjistila, že s Davidem máme společné zájmy. Oběma se nám líbil Souboj Titánů a s nadšením jsme probírali děj a jednotlivé postavy. Jack stál celou dobu nehnutě v rohu kuchyně a třímal v ruce sklenici whisky, kterou do sebe klopil s příliš velkou mrštností. Zavětřila jsem ve vzduchu jeho elektrizující pohled, který by mohl probíjet. Proto jsem ihned zkrotila své nadšení a přestala se s Davidem bavit. Bylo ale již pozdě. Viděla jsem Jacka, jak v ruce rozdrtil skleničku. Pak hbitě odskočil od pultu přímo za mnou a přisedl si ke stolu, kde jsem právě seděla. David poněkud zaskočeně vstal, tiše se omluvil, a odešel do obýváku, aby nás nerušil. Modlila jsem se, aby neodcházel. Z Jackova pohledu šel enormní strach.

„Co si to dovoluješ?“, zařval na mě z plných plic.

Začala jsem jen koktat, ale viděla jsem, že každá odpověď je stejně platná jako žádná. Nečekal na odpovědi. Hodlal mě ukočírovat po svém. Vyskočila jsem od stolu jako střela a uháněla po schodech do druhého patra, co nejdál od něj. Asi jsem doufala, že si před cizím člověkem v domě netroufne nic udělat. Omyl.

Jack mně zahnal do Gerardova pokojíčku, kde se na mě vrhnul vší silou a svalil mě na postel. Zalehl mě svým tělem a ruce mi pevně držel nad hlavou. Snažila jsem se ho nohama skopnout ze sebe, ale marně. Při dvacátém pokusu se mi to povedlo, ale byl těžký jako kus olova a drtil mě pod sebou s takovou vervou, že jsem myslela, že to nepřežiji. Křičela jsem o pomoc v domnění, že se David zvedne a poběží mě zachránit, ale nikdo nepřišel.  

„Nebudeš mi tohle dělat! Znám tě tisíc let!“ řval jako šílenec. Šel z něho onen neskonalý strach, který jsem zažila již kdysi dříve. Znovu se to opakovalo, ale tentokrát to bylo o něco děsivější. Člověk, který seděl v pohodlí mého domu, mi nešel na pomoc. 

Jako když vypnete světlo vypínače, přesně tak se vypnul i Jack. Najednou se svalil vedle mě a spal. Ještě nic podobného jsem v životě neviděla. Pomalu a ve vší tichosti jsem se zvedla, abych ho neprobudila a odpotácela se do obývacího pokoje, kde se svítilo a kde seděl na gauči jeho povedený kamarád.

„Ty jsi mě neslyšel volat o pomoc?“, zeptala jsem se roztřeseným hlasem, urovnala si rozcuchané vlasy a zhroutila se vedle něj do křesla.                                              

„Něco jsem zaslechl, ale nechtěl jsem vás rušit. Myslel jsem si, že se jen hádáte a nic víc“, dodal, ale věrohodně to neznělo.

Když jsem se trochu vzpamatovala, svěřila jsem se mu, co všechno musím s Jackem zakoušet. Věděla jsem ale, že mi nepomůže. Snažil se mě uchlácholit a sem tam prohodil rádoby chápavou větu, ale skutečná pomoc od něj nepřicházela. Byly už ranní hodiny, když jsme si objednali taxíkem krabičku cigaret. Byla jsem stále rozrušená z toho, co se stalo a potřebovala jsem přehodnotit celý svůj život. Došlo mi, že se již nebál zaútočit na mne před svědky, což bylo znepokojující. Nejenže mi tu noc ublížil, ale další ráno předstíral, jako by se nic nestalo a obvinil mě z toho, že jsem se vyspala s Davidem, zatímco on nahoře v poklidu spal. To už byl vrchol všech vrcholů. Měla jsem dost.

Zavolala jsem proto Tamaře, své dlouholeté kamarádce. Do našeho vztahu se nikdy nepletla, i když definitivně stála na mé straně. Věděla, co se doma děje, ale nikdy mi neřekla, co mám dělat. Byla mi ale oporou, když jsem o pomoc požádala. Jack se jí bál a nedovolil si na ni řvát, ani mě od ní odříznout. Dá se říct, že mi zbyla jako jediná z původních přátel.

Dohodla jsem se s ní, aby šla se mnou domů jako doprovod, protože jsem věděla, že mě samotnou Jack nikdy nepustí. Doma na mě již čekal. Pustit mě nechtěl a zablokoval mě v pokoji vlastníma rukama, které rozpažil ve dveřích. Tamara stála na druhé straně blokády a několik perných minut mu domlouvala, jako jeden domlouvá sebevrahovi. Nakonec mě propustil bez většího odporu.

Popadla jsem svých pár věcí a uháněly jsme pryč.  Následně jsem kontaktovala Jackovy rodiče a požádala je, aby přijeli a pomohli mi odstěhovat věci do provizorního bydliště. Vysvětlila jsem, že jejich syn mě fyzicky napadnul. Přijeli ještě tentýž večer před Tamařin dům, kde mne vyzvedli. Jeho matka i otec byli celou dobu ticho jako pěny. Bylo pro ně asi těžké připustit si skutečnost, že jejich syn je násilník. Měla jsem celou dobu srdce až v kalhotách, obzvlášť, když jsem ho znovu viděla. Byl úplně ztracený. Chodil sem a tam, pořád mě srdceryvně přesvědčoval, abych ho neopouštěla.

„Byl to omyl a už se to nikdy nestane, přísahám“, žadonil.

Jedinou ochranou pro mě byla přítomnost jeho otce, kterého se Jack bál. Slyšela jsem, jak mu táta v kuchyni domlouvá, jako pětiletému klukovi.

„Jacku, tohle se nedělá!“

Jack pochopitelně banalizoval celou událost, čímž mi ale dopřál o to větší odhodlání k odchodu. Sbalila jsem si všechny věci, abych se s ním už nikdy nemusela vidět. Bylo to tehdy mé sbohem a pevně jsem tomu věřila. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když mě jeho otec dovezl domů k Tamaře.