Irská Lovestory - NEZNALA JSEM SVOU VLASTNÍ SÍLU

 

NEZNALA JSEM SVOU VLASTNÍ SÍLU

Dům, do kterého jsme šli, byl hned naproti v ulici, ale nebyl spravován stejnou agenturou, tudíž o nás nikdo netušil. V chodbě to páchlo, protože tam opilí Irové močili, když chodili z hospody. Byt byl ošklivý a neměl dobrou energii, ale neměla jsem na vybranou. Stýskalo se mi po mém krásném, čistém apartmánu. Byla jsem zaneprázdněná svým ekzémem a tím, jak hluboce jsem klesla.

Během měsíců, co jsme v bytě bydleli, jsem téměř nevylézala z domu. Do práce jsem přestala chodit, nejprve kvůli zlomené noze, poté kvůli ekzému. Stát mi dával týdenní dávky, které činily asi jen 200 euro. Mezi lidi jsem nechodila, jelikož jsem měla ekzém i kolem očí jako panda. Přes den jsem chodila k doktorovi za městem, který si mě prohlédl a snažil se mě léčit.

„Poslal jsem fotografie vašeho ekzému do Dublinu specialistům. Popravdě, tak agresivní druh ekzému jsem v životě neviděl“. Dal mi pak koňskou dávku nějakého medikamentu ve formě injekce a já zbytek dne prospala. Nebyla jsem schopná života. Přežívala jsem jako nějaký hmyz. Tou dobou jsme přestali být s Jackem intimní. Vnímala jsem to jako úlevu.

Došlo mi, že čím déle od něj jsem fyzicky odpojená, tím více se mi vzdaluje i citově. Jako bych začínala vidět jeho skutečnou podobu bez jakýchkoliv příkras. Moje city mizely rychle jako pára nad hrncem. Fyzické odpoutání od něj mě přivedlo do stavu emocionální střízlivosti. Byla to jediná doba, kdy na mě nesáhl, kdy mě psychicky netýral a kdy mi nebral peníze, jelikož jsem skoro žádné neměla.

 

Po pár měsících schovávání mi Jack oznámil, že se budeme opět stěhovat do jiného bytu. Údajně dostal apartmán, o který si zažádal. Měl nárok na státem hrazený byt pro sebe a syna. Problém byl v tom, že byl opět v Riverdell, odkud jsme přišli. Byl ale na opačné straně budovy, s výhledem na agenturu. Byt to byl pěkný, ve skvělém stavu, podobný půdorysem tomu předešlému. Měl jednu ložnici, menší pokojíček a obývák s kuchyňkou, ze které vedl balkon. Měli jsme tu vše potřebné a hlavně nové.

S Jackem jsem ale již nesdílela ložnici. Spal tam sám, zatímco já se nastěhovala do malého pokojíčku vedle něj. Přes chodbu jsem měla koupelnu. Vlastní klid byl pro mě přednější a jelikož jsem stále měla ekzém, Jack ani neměl chuť se mě dotýkat, což mi přišlo v tu chvíli jako záchrana.

Jednou večer, když nepřišel domů a viděla jsem z okna, jak zalézá do hospody na náměstí, jsem se rozhodla jít k rozvodněné řece, směrem k veslařskému klubu. Vždy jsem sledovala, jak se pachtí v potu a usilovně máchají pádly. Teď jsem ale byla na pokraji zhroucení ze svého života s Jackem, z ekzému, z bezvýchodnosti celé situace. Byla jsem nešťastná a zničená. Seděla jsem s kotníky ponořenými v ledové vodě a přemýšlela, co by se stalo, kdybych dovolila, aby mě řeka stáhla s sebou. Už by mě nic netrápilo. Plakala jsem tam na břehu, dokud mi nezazvonil telefon. Jack mě po chvíli našel, vynadal mi a odvedl mě domů. Věděla jsem, že strach o mě bylo to poslední, co měl.

Během těchto týdnů, které se vlekly pomaleji než ostatní, jsem začala chodit k Ewě domů, kde se slézali další její kamarádi. Byla tam Edita a Ewin přítel. Poslouchali jsme hudbu. Jack si mě nevšímal, což pro mě byla příjemná a nečekaná změna. Spustil ze mě radar a já netušila proč. Možná mi přeci jen začal věřit? pomyslela jsem si s ironickým vnitřním úsměvem, protože tomu jsem doopravdy nevěřila ani na chvíli. Ten měsíc jsem jela sama do Kilkenny na menší kosmetický zákrok a odpoledne jsem trávila u Ewy. Jack věděl, kde bydlí, jednou mě k ní doprovázel. Tou dobou jsme byli celkem v klidu a bez větších hádek či fyzického násilí. Užívala jsem si to. Příliš dlouho bylo ticho po pěšině.

Jednoho večera ale spustil. Vůbec si nemohu vzpomenout kvůli čemu, ale musela to být nějaká banalita. Začal na mě řvát a já se běžela schovat do svého pokojíčku. Dveře byly naštěstí bytelné, jak jsem měla v následujících minutách zjistit. Celá stěna se začala otřásat pod údery do dveří. Ze stěny spadl obraz. Jack se vší silou opřel o protější zeď a nohama se snažil dveře vykopnout, ale ani po pěti minutách se mu to nepovedlo. Vzdal se teprve tehdy, když zjistil, že ve zdi udělal ohromnou díru. Když se uklidnil a odešel do hospody, pomalu jsem vylezla a viděla tu spoušť. Vyděsilo mě to a znovu to ve mně přivolalo staré vzpomínky. V ten moment jsem si uvědomila, že se vůbec nic nezměnilo. Nikdy se nic nezmění. Poslední kapka přetekla. Došlo mi to v ten jeden jediný moment.

V té době jsem si psala na mobilu s kamarádem Tamary, Rogerem, kterého jsem osobně nikdy nepotkala. Znal mou situaci a já se mu se vším svěřila. Celé ty týdny, co jsem byla doma sama, jsem si s ním po večerech psala. Byl mi nesmírnou psychickou oporou, protože ve mně věřil. Věřil, že to zvládnu. 

O pár týdnů později jsem se sešla s holkami v kavárně. Ewa a Edita na mě zíraly, když jsem jim vyprávěla, co se odehrálo.

„Nechci ti říkat co máš dělat, ale chci, abys věděla, že jsem ti ochotná pomoct. Za dva týdny odjíždíme nadobro do Polska. Máš jedinou šanci to změnit. Přemýšlej o tom“, řekla Ewa a myslela to smrtelně vážně. Nejprve mě přemohl starý známý strach cokoliv podniknout. Chtěla jsem se na vše vykašlat a rezignovaně nad sebou mávnout rukou. Strach a zbabělost mi blokovali cestu ven. Poděkovala jsem Ewě a řekla jí, že si to promyslím. Dny ale ubíhaly a příliš mnoho času nezbývalo.

Pak jsem jednoho večera sledovala show American Idol. Bavilo mě to. Tehdy se účastnil nějaký Danyl Johnson. Zpíval nádhernou, dojemnou píseň „I didn´t know my own strenght“, kterou složila ten rok Whitney Houston. Ta písnička mě tak pohltila, tedy její text. Když jsem se později dozvěděla z rozhovoru Whitney její příběh o útěku od Bobbyho Browna, rozplakala jsem se. Cítila jsem v tu chvíli silné propojení. Dodalo mi to odvahu a tolik potřebnou sílu, kterou jsem za ty roky utrpení zcela ztratila. Dlouho jsem se modlila, aby mě zachránil nějaký anděl. Toužila jsem, aby mi někdo tam nahoře pomohl se emocionálně osvobodit a najít sílu prásknout do bot.

„Ewo. Beru tvou pomoc.“, napsala jsem kamarádce.

„Skvělé. Až budeš odjíždět, řekni mi a já s Michalem pro tebe přijedeme k zadnímu vchodu“, odepsala.

Kufry jsem ve skříni měla sbaleny již od posledního útoku, takže se vlastně nic moc nezměnilo. Problém ale byl v tom, že Jack pracoval často jen z domova a proto si mohl všimnout jakékoliv nezvyklé aktivity. Postupovala jsem pomalu a velice opatrně. Pamatovala jsem si na varování ženy z Womens Aid centra, která mi vyprávěla, že týrané ženy se vrací ke svým tyranům klidně i desetkrát, než se oprostí, ale pak nastává největší problém, když odhalí své úmysly útěku svému tyranovi. Většina z nich skončí mrtvá.

To jsem měla celou dobu na paměti a byla jsem z toho značně vyděšená. Chodila jsem do knihovny, abych přes internet zařídila přepravní společnost. Nehodlala jsem zde nechat své sbírky knih a věcí, na kterých mi záleželo. Bylo mi jasné, že nemohu odjet se vším, aby si toho nevšiml Jack. Proto jsem sbalila do kufrů jen věci, které mi byly drahé a zbytek jsem obětovala a nechala je na místě. Osobní věci jsem musela nechat ležet na místě, abych nevzbudila podezření. Vrátila jsem knihy do knihovny a zašla jsem do Country kitchen za Joan, které jsem se svěřila v pláči.

„Joan, ta noha, jak jsem jí měla zlomenou…to jsem si nezlomila náhodou“, řekla jsem jí a bušilo mi srdce až v krku.

Joan se na mě zkoumavě podívala a pak se nadechla. „Já to tušila! Jack mi byl vždycky nesympatický. Neplač.“

„Potřebovala bych peníze za dovolenou, kterou jsem nedostala proplacenou. Musím si koupit letenku domů“, řekla jsem a bylo mi trapně.

„Samozřejmě, dostaneš je. Neboj se. Počkej tu chvilku“, řekla a odešla pro obálku s penězi.

„Slib mi ale, že mi napíšeš hned jak se vrátíš domů“, povzbudila mě Joan a usmála se na mě.

„Slibuju Joan"

Měla jsem tedy konečně peníze, které jsem si schovala spolu s pasem. Pokud by mi na ně přišel, nikdy v životě bych se vrátit nemohla. Můj plán by byl na nic.

Jediný, komu jsem řekla o svém návratu domů, byl můj táta. Chtěla jsem bydlet u něj, až se vrátím, jelikož s mámou jsem nebyla již rok ve spojení a obávala jsem se ji požádat o pomoc. S Rogerem jsem si také prohodila pár slov a sdělila mu své úmysly. Velice mi fandil a čekal na zprávy v případě, že bych byla v nebezpečí.

Přepravní společnost byla objednaná na určité datum, do té doby jsem se psychicky připravovala na útěk. Celý ten týden jsem nejedla, moje nervy byly na pochodu. Třásly se mi ruce a musela jsem si vždy lehnout na postel, abych schovala svůj strach. Jack se motal doma a vždy si odskočil do obchodu, jen když mu došly cigarety. Zdálo se, že si ničeho podivného nevšiml.

 

Problém nastal, když mi dalšího dne dopoledne zničehonic někdo volal na telefon.

„Halo?“, řekla jsem pološeptem, jelikož v druhé místnosti seděl Jack.

„Tady je TOPTRANS, jsme tady pro vaše věci“, řekl mužský hlas.

„Ne. Dneska to nemělo být. To je nějaký omyl. Prosím vás, uvedla jsem tam jiné datum“, řekla jsem vyděšeně.

Pán na druhé straně se někam chvilku asi díval, pak zvolal „no jo. Ale to jste asi vyplnila nějak blbě. Takže jezdit nemáme? Až ten další termín?“, řekl zmateně.

„JO! Prosím. Nemůžu mluvit. Mám tady situaci, kdy prostě nemůžu mluvit, ale přijeďte až ten druhý termín“, řekla jsem horečnatě. Doufala jsem, že mě Jack nesledoval. Nejspíš jsem u objednávky udělala dvě rezervace a jednu zadala omylem na špatný termín. Z celé situace jsem byla značně vynervovaná. Nesměl zaboha přijít na to, co mám v úmyslu.

Napsala jsem ihned Ewě, která čekala na mé zprávy.

„Ewi, přepravci přijedou až za týden. Zblbli datum. Pokusím se sama dneska večer vylézt s těmi kufry a dám ti pak vědět, až budu venku. J. je stále doma, bude to těžký“, napsala jsem.

Jack, jako by začínal něco tušit. Zůstával celý den doma. Pak odešel pro cigarety, tak jsem toho chtěla využít, abych mohla uskutečnit svůj plán útěku. Myslela jsem si, že pokud by to vyšlo, Ewa by na mě počkala a převezla mě k sobě domů. Tím by bylo vše vyřešeno.

Něco mi ale říkalo, abych byla opatrná. Nevěřila jsem mu. Venku už se stmívalo a já měla pocit, že mě odněkud sleduje. Dost možná čekal na ulici, až se zhasnou světla. Čekala jsem půl hodiny, on nikde. Čekala jsem dalších patnáct minut, stále se nevracel. Měla jsem knedlík v krku, jak jsem se bála vzít ty kufry a odejít. Pak mě napadla spásná myšlenka. Odejdu bez nich a otestuji svou intuici. Pokud mě sledoval, bude čekat dole u východu. Nechala jsem tedy vše uvnitř, zhasla světla a jela výtahem dolů. Když se otevřely dveře výtahu, málem jsem měla infarkt. Stál ve dveřích jako zjevení.

„Co tady děláš?“, podivil se, ale bylo vidět, že není překvapený. Jen asi očekával, že budu mít s sebou kufry. Díky bohu, že jsem si je nevzala, oddechla jsem si.

„Jdu si do krámu pro cigarety. Už mi došly“, řekla jsem výmluvně.

 Změřil si mě svýma rentgenovýma očima, a pak se pousmál.

„To neva, hele, mám je!“, ukázal mi krabičku v ruce a zmáčkl čudlík ve výtahu. Jeli jsme spolu opět domů. Věděla jsem, že ten večer se již nikam nedostanu.

Když po mě pak chtěl, abychom si sedli a popovídali, zamrazilo mě. Nesměla jsem změknout a prozradit ani ň, což bylo to nejobtížnější. Spoléhal na to, že za ty roky mě měl zpracovanou a naučenou mu vše říct. Věděl, že se ho bojím a upřednostním nelhat, protože on měl radar, kterým dokázal odhalit i nejjemnější nuance v chování. Byl jako kobra, která čeká na svou kořist a vycítí, kdy se kořist třese strachy, aby si její strach mohla plně vychutnat, než jí uhryzne hlavu. Živil se mým strachem a moje bolest mu dodávala sílu. Nehodlala jsem mu ale už nic z toho dopřát. Byla jsem rozhodnutá.

Sedli jsme si vedle sebe na gauč a proběhlo mezi námi jakési smutné přiznání. Chtěl, abych mu řekla, proč se celý týden chovám tak odtažitě.

„řekni mi, co ti je? Poznám, že jsi jiná“, řekl on.

Panebože, přišel na to, došlo mi. Ví, že něco plánuji. Kruci. Ne, neví nic. Dělej, jakože ti je špatně. Nic neví, jen blafuje. Můj mozek jel o sto šest a dával mi prapodivné příkazy.

„Nic mi není. Jen jsem něco špatného snědla a už pár dní je mi špatně od žaludku. Nic víc“, řekla jsem třesoucím se hlasem. Chvíli si mě prohlížel a nic neříkal.

„Je v tom něco víc. Řekni mi všechno“, dodal.

Ne že bych to nečekala. Obrnila jsem se a snažila se vžít do svých pocitů, abych ho nenaštvala, ale zároveň zůstala autentická.

„Jacku, já nevím. Mám pocit, že jsi mi už tolik ublížil, že nejsem schopná cítit to, co jsem cítila předtím. Zabil jsi všechnu lásku, kterou jsem v sobě měla“, a rozplakala jsem se. On sklonil hlavu a položil ji na mé rameno. Byla to chvíle, kdy část něj tušila, co přijde? Ta lepší část, která tomu rozuměla? Nechal mě ale být a dál to řešit nechtěl. Trochu mě to uklidnilo, ale nepřestávala jsem být ostražitá.

Každý zašel do svého pokoje. Vzala jsem si k sobě mobil a schovala ho spolu s pasem a penězi pod polštář. Pak jsem šla do koupelny, zatímco on si lehl na širokou manželskou postel, kde trávil posledních pár měsíců sám. V koupelně jsem se tiše myla, čekajíc na bouři, která se zákonitě musela strhnout. Bylo jen otázkou času, kdy se přižene.

„Ty jsi mi neřekla všechno, viď? Viděl jsem ty sbalený kufry ve skříni“, řekl do hrobového ticha. Ve svém pokoji si od jisté doby nikdy nezapálil cigaretu. Proto, když jsem spatřila, jak se posadil na posteli a jednu si zapálil, rozsvítilo se ve mně výstražné světlo. Byl to obrovský varovný signál, že kobra zaútočí.

Bez jediného zaváhání jsem vyběhla z koupelny. Postranním zrakem jsem zahlédla, jak se vymrštil z postele a polonahý vyběhl směrem ke mně. Bylo to asi jen pět kroků. Byl jako šelma, která nikdy nemine svou kořist. Zabouchla jsem za sebou dveře a zamkla speciálním pevným klíčem, který byl v zámku zabudovaný. Jack se za dveřmi ozýval s neskrývaným vztekem.

„Okamžitě mi otevři, nebo to rozkopu. Poldové tě nepustí přes hranice. Za to, že jsi podala křivý svědectví po tobě už jdou!“, řval jako smyslů zbavený a kopal do dveří.

Sedla jsem si na druhou stranu postele do rohu místnosti, abych byla v krytu, kdyby se mu podařilo dveře prolomit. S každým úderem jsem zavřela oči a modlila se, aby přestal. Tolik jsem se bála, že mě zamorduje. Třásla jsem se jako osika. Pak jsem slyšela, jak rozčíleně pobíhá po bytě a štrachá v šuplíku.

„Nechal jsem si udělat speciální klíč! dostanu tě!“, řval výhružně.

Nevěděla jsem, zda blafuje. Nechtěla jsem ale dál čekat na to, co se stane. Mohl obejít byt přes balkon a rozbít okna. Mohl mě zabít každou vteřinu. Vzala jsem do ruky telefon a třesoucími prsty vyťukala číslo na policii. Plakala jsem a z nosu mi tekly nudle.

„Halo, policie Carlow“, ozval se mužský hlas.

Bylo to vůbec poprvé za ta léta, kdy jsem sama zavolala policii. Vždy dřív jsem se bála následků. Ten hlas na druhém konci mi zněl jako hlas anděla, který mě přišel ochránit. Věděla jsem, že jsem v bezpečí, dokud nezavěsím.

„Prosím pomozte mi. Můj přítel mě napadnul. Jsem v bytě a on, on se snaží probourat skrz dveře. Prosím pomoc, bojím se, že mě zabije“, vzlykala jsem přerývaně do telefonu.

„řekněte adresu a patro“, řekl mužský hlas nesmlouvavě.

„Riverdell, čtvrté patro“, řekla jsem.

Jack mezitím zpozorněl a přestal mlátit do dveří.

„S kým to mluvíš? Ty na mě voláš poldy?!“, zařval.

Neposlouchala jsem ho už. Vnímala jsem jen hlas policisty, který se mě snažil uklidnit.

„Jak se jmenuje váš přítel? Byli jsme u vás už v minulosti?“

„Jack Kelly. Ano, párkrát už ano“, řekla jsem třesoucím se hlasem.

„Nepokládejte telefon. Za chvíli se u dveří objeví hlídka, kterou právě vysíláme. Otevřete jim dveře“, řekl hlas naléhavě.                                            

Za deset minut někdo hlasitě zaklepal na dveře bytu. Slyšela jsem, jak se Jack začal s někým bavit, v klidu, jako by se nic nestalo. Bála jsem se ale stále otevřít pokoj, v domnění, že je to jen past. Když jsem ale slyšela hlas cizí osoby, pootevřela jsem dveře a rozmazanýma očima od slz jsem viděla dva strážníky a Jacka, který před nimi stál polonahý, s rukama defenzivně založenýma na prsou. 

Mladší žena v uniformě mě pobídla, abych vyšla z pokoje. Ukázala jsem jí věci, které si chci s sebou vzít. Její kolega mi s nimi pomohl. Jack jim chvíli předtím něco říkal, ale neslyšela jsem jejich rozhovor. Ukázala jsem jim rychle díru ve zdi z předešlého útoku, aby mi věřili, že jsem si nevymýšlela. 

Mladá policistka a její kolega mě doprovodili do výtahu a jeli jsme do přízemí.

„Můžu se zeptat, co vám řekl? Přiznal se k tomu, že na mě zaútočil?“, zeptala jsem se, protože jsem měla pocit, že jim řekl jinou verzi.

„Řekl nám, že jste si to celé vymyslela“, řekla mi policistka. „Ale nebojte, nevěříme mu ani jeho jméno. Jack Kelly je známá firma“, dodala se zvednutým obočím.

Vzali mě do svého policejního vozu. Bylo už po půlnoci a všichni spali.

„Máte ke komu jet?“, zeptal se policista.

Najednou mi došlo, že ne. Ewa už dávno spala.

„Nemám“, polkla jsem nervózně.

Policistka chvíli přemýšlela. „Máte dost peněz?“

„Moc ne. Asi jen dvacet euro, zbytek mám na letenku domů“, řekla jsem sklesle.

„nebojte, něco vymyslíme“, řekla mi seržantka povzbudivě.

„Zavezeme vás inkognito do hotelu Seven Oaks. Dáme jim příkaz nikomu nesdělovat, že tu jste, pro případ, že by vás hledal. Dohodneme s nimi nějakou cenu“, řekla mi a vysadila mě před hotelem. Na recepci pak něco domlouvala. Před odchodem se oba policisté zastavili, aby mi podali ruku a popřáli mi, ať se mi povede situaci vyřešit.

„Odleťte co nejdřív. Ten člověk je nebezpečný. Udělejte to pro sebe“. S tímto se se mnou rozloučili a zmizeli do tmy noci.

                                                                                                             

Hotelový recepční mě pak zavedl do mého azylu. Dostala jsem krásný apartmán, na jehož velké posteli jsem se tu noc mohla v bezpečí složit. Poprvé po dlouhé době jsem spala jako nemluvně. Sice vše ještě neskončilo, ale odpadl ze mě balvan velký jako Amerika.

To nejdůležitější ještě mělo přijít. Dostat se z města nenápadně, byl značný problém. Jack znal všude plno lidí a kdyby mě některý z jeho kamarádíčků viděl, mohl by mě vystopovat. Jediný, komu jsem o svém místě pobytu dala vědět, byla Ewa a Ken. Tomu jsem napsala, ať za mnou přijede. Chtěla jsem se s ním rozloučit. Ewa za mnou přišla a přinesla mi nový kartáček. Nestihla jsem si ho ve spěchu sbalit. Pak mi skočila do města koupit letenku z mých posledních peněz. Nebýt jich, nemohla bych odletět asi nikdy.

Ken za mnou také dorazil a když jsem mu vše vyprávěla, objal mě a řekl, jak moc mu je to líto. Popřál mi šťastnou cestu a pak jsme se rozloučili. Byly to hořkosladké momenty. Prožila jsem tu tolik let a přirostla k tomuto místu, a i když většinu míst jsem měla spojených s násilím a špatnými vzpomínkami, i tak jsem to tu měla ráda a měla jsem tu vazby na lidi, které jsem milovala. Bylo těžké jen tak odejít a nechat vše za sebou. Musela jsem ale být silná a nepolevit. Největším nebezpečím by bylo potkat Jacka, který by se snažil mi zamezit v odletu.

„Včera slídil u nás“, řekla mi Ewa při další své návštěvě. Seděly jsme v lobby hotelu nad šálkem čaje. Vyvalila jsem na ni oči.

„Cože?“

„No ano. Přišel za mnou domů a zkoušel, zda tam nejsi. Že tě prý hledá a zda nevíme, kde jsi. Řekla jsem mu, že jsme tě již pár dní neviděli“, dodala Ewa pobaveně.

Mé kufry mezitím Michael naložil do svého auta a převezl k nim domů, protože můj zběsilý úprk přišel o trochu dříve a TOPTRANS měl mé věci odvézt o pár dní později. Tou dobou jsem ale dávno neměla být v Irsku.

„Pojedu zítra, ale odlet je brzy ráno, to znamená, že budu muset čekat na noční autobus někde v Carlow a je docela možné, že si na mě Jack někde počíhá“, sdělila jsem Ewě s trochou obav.

„Odvezeme tě na letiště“, řekla rezolutně po chvíli.

„Děkuju vám za všechno. Bez vás bych to nedala“, řekla jsem a myslela to smrtelně vážně.

 

Brzy v ranních hodinách jsem na recepci splatila svůj účet. Dali mi symbolickou cenu dvaceti eur. Pak mě Ewa s Michaelem naložili do auta a já, jen s příruční taškou, odjela nočními ulicemi směr letiště. Bylo dobře, že jsem neviděla nic, kromě tmy. 

Na letišti jsme se naposledy objali.  

Po cestě přes letištní halu, kdy už jsem byla zcela sama a jezdící pás mě rychle vezl vstříc dalšímu osudu, cítila jsem, jak ze mě opadl veškerý strach.

Celá má duše jásala radostí a z očí se mi valily obrovské proudy slz.

Zaplavil mě pocit vítězství a srdce mi bušilo neskonalou hrdostí, že jsem konečně přetnula pouto, které mě tolik let ničilo a zabíjelo.

 

 

 

 

                                                                      Už nechtěla nic víc

než být znovu volná

jen znovu dýchat

milovat sama sebe

To v sobě, objevila nevídanou sílu