Irská Lovestory - LETARGIE

 

LETARGIE

Jack často objížděl všechna okolní města, když musel navštěvovat klienty a tak jsem se ve chvílích volna vozila s ním, abych viděla, jak jeho práce probíhá, ale zároveň se někam vůbec dostala. Většinou to ale byla nezáživná a fádní místa, na kterých jsme jen ve spěchu zastavili, dali si kávu, on běžel podepsat smlouvu s klientem a pak jsme jeli o dům dál. Občas jsem ale měla štěstí vidět i jiná města, jako byl například New Ross, kde byl rodný dům Kennedyů. Nebo jsme zavítali k Hook Head, kde stál majestátní maják, kolem něhož jste mohli po velkých kamenech dojít do velké blízkosti moře, jehož vlny vás mohly každou chvíli smést s sebou. 

Na jednom výletě do Kilmore Quay, kde stojí krásná socha dvou milenců v objetí, dívající se spolu na horizont nedozírného moře, jsme spolu strávili klidné odpoledne. Zašli jsme si na kalamáry do jedné hospůdky a pak se tiše kochali výhledem z mořského břehu. Když jsme se pak procházeli po pláži o pár mil dál a vyšplhali se na kamenný násep, abychom si sedli vedle sebe, Jack našel mezi balvany cizí peněženku. Uvnitř bylo asi 500 eur. Mou první reakcí bylo ji vrátit dotyčné osobě, ale on měl zcela jiné záměry.

„Pokud si chceš vzít peníze, dobře, ale nech tam aspoň tu peněženku s doklady. Vždyť je ta chudák ženská bude hledat“, snažila jsem se mu domluvit. Byl jako v transu. Peněženku si schoval do kapsy a rychle spěchal, abychom odjeli z místa činu. Tím veškerou dosavadní romantiku našeho výletu zabil. Teprve když jsme dojeli dostatečně daleko od Kilmore Quay a byli poblíž Carlow, zastavil u osiřelého břehu řeky, kde se všech dokladů zbavil. Peněženku hodil do řeky a peníze si pochopitelně vzal. Bylo to jeho rozhodnutí a jeho karma, tak jsem se více nesnažila ho přemlouvat.

Jednoho večera jsem se rozhodla, že se opatrně pokusím mu naznačit, že naše cesty se musí rozdělit. Snažila jsem se o to co nejšetrněji, abych v něm nevyvolala opačné reakce. Bylo nebezpečné mu říkat věci napřímo. Nevěděla jsem, čeho je schopen.

„Jacku, potřebuji si s tebou vážně promluvit“, řekla jsem, zatímco jsme spolu seděli na posteli v mé svatyni. Zdál se být dobře naladěný, tak jsem toho využila.

„No, povídej“, řekl Jack a nastražil uši jako kdyby tušil, že ho nečeká nic pozitivního.

„Dlouho jsem o tom přemýšlela a myslím si, že bychom si měli dát pauzu. Ne se úplně rozejít, to nechci…“, dodala jsem rychle…“ale prostě jen pauzu, abychom zjistili, co k sobě cítíme“, ukončila jsem svou připravenou větu příliš zbrkle.

Zavrtal se mi očima do obličeje. Bylo to sice nepříjemné, ale musela jsem vydržet. Čekala jsem tu nejhorší možnou odezvu. Srdce mi tlouklo jako na poplach, div že mi nevyskočilo z těla.

„Jo, no…to nezní špatně“, prohodil téměř bezvýznamně. Uvnitř mne vzplanula jiskřička naděje.

„Ale to by znamenalo co? Že bychom každý bydlel jinde?“, řekl pohotově.

Kývla jsem hlavou, stále v domnění, že vše se dá přece domluvit, když se chce. Jack se najednou napřáhl a popadl mě surově oběma rukama za krk. Vrhl se na mě celou vahou svého těla a svezl mě z postele dolů, kde mě na podlaze začal dlouze škrtit. Viděla jsem před očima jeho brunátnou tvář a strop. Myslela jsem, že v tu chvíli je po mě. Zemřu tady, na podlaze nějakého domu v Irsku. Všechno skončí.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Asi jen pár vteřin. Když už jsem lapala po dechu, odpadl ze mě, podíval se na mě udýchaně jako by právě doběhl půlmaraton a pak znechuceně vstal a nechal mě tam ležet.

To byla jeho odpověď.

Byla jsem z té nové formy brutality v šoku. Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala a hrozně dlouho jsem plakala. Nevěděla jsem, co si počít. Utéct? Ale kam? Všude mě znali a neměla jsem tolik přátel. Našel by mě, ať bych šla kamkoliv. Neměla jsem ani peníze, abych se mohla někde schovat. Byla jsem v pasti a on to věděl. Napadlo mě zavolat jeho nejmladší sestře Claire, která mi byla věkem nejblíž. Nevěděla jsem, jak se k tomu postaví, ani zda mi uvěří. Když nebyl doma, rychle jsem zvedla telefon a jala se jí o všem říct. Měla jsem ale strach, že Jack může kdykoliv vstoupit dovnitř nebo že zjistí ze záznamů, komu jsem volala. Dokonce jsem věřila i tomu, že do telefonu dal odposlechy. Byl by schopen všeho.

„Claire. Musím ti něco říct.“

„Co se stalo?“

„Jack mě včera škrtil. Nevím, co mám dělat. Jsem úplně v pytli. Tohle ještě nikdy neudělal“, vzlykala jsem do telefonu.

„Okamžitě od něj odejdi. Zmiz odtamtud. Vážně“, řekla Claire a v jejím hlase byly slyšet vážné obavy. Překvapilo mě, že vůbec nepochybovala o tom, že by toho její starší brácha byl schopný. Nejspíš ho znala mnohem líp než já. Dost možná to nebylo poprvé, co tohle slyšela. To jsem ale už nikdy nezjistila, protože Jack se chystal celou záležitost řádně užehlit. A tím mám na mysli, že přišly omluvy. Přišla lítost. A také si myslím, že když jsem mu sdělila, že Claire všechno ví, on za ní jednoduše jel a řekl jí, že jsem blázen, který si to celé jen vymyslel. Vše ztroskotalo jednoduše na tom, že jsem nevěděla, kam jít a měla jsem strach se pohnout z místa.

 

Následovala zima, kdy olej na vytopení domu záhadně zmizel. Nová nádrž stála nehorázné peníze. Celý prosinec, leden a únor jsme chodili po domě ve svetrech a spali pod několika dekami. Ráno jsem se budila a stoupal mi kouř od pusy. Do koupelny jsem se chodila zahřívat horkou vodou, abych neumrzla. Pokud šlo klesnout na dno, my na něm byli. Ale stále jsme to nějak táhli za jeden provaz, i přes to všechno, co se dělo kolem. Zatvrdila jsem se, že všechno vydržím. Už ne tolik z lásky k němu, jako z pudu sebezáchovy. Někde ve mně se rodily plány na útěk. Na osvobození. Pořád ale, jako bych čekala na něco horšího. S každým přibývajícím útokem jsem byla víc otupělá k dalšímu stupni násilí.

Kamarádce jsem se tehdy svěřila:“ Nevím, zda jsem tak silná, že ho neopustím, anebo tak slabá, že už to nedokážu“. Měla jsem pocit, že nemohu odejít. Něco mě tam stále drželo v neviditelných okovech. Rozhodně v tom figuroval i panický strach cokoliv podniknout, který paralyzoval mé racionální myšlení a umění se rozhodnout. Bála jsem se i dýchat, natož učinit tak závažné rozhodnutí, kterým byl útěk. Dlouho jsem vlastně nedokázala pojmenovat věci pravými slovy a říct, že jsem týraná a on, že je ten, kdo tím tyranem je. Bála jsem se přiznat si, že člověk, kterého jsem tolik milovala a bojovala o něj, je takový, jaký je.

Stephanie náš vztah stále úderně a nekompromisně ničila, ale už jsem to nepokládala za vinu tolik jí, jako jemu. Byl to slaboch, zbabělec a srab. Jednou v noci, když nepřišel domů, jsem se sebrala a odešla do centra města, kde jsem si zarezervovala jednu noc v hostelu. Myslela jsem si naivně, že až přijde uprostřed noci domů a zjistí, že tam nejsem, začne mě hledat. Chtěla jsem ho vytrestat alespoň takto. Jenže on se celou noc neozýval. Teprve až nad ránem mi začal usilovně volat, ale to už jsem měla namířeno domů. Když jsem se ho zeptala, kde celou noc byl, řekl mi, že uvízl v poli s autem a musel čekat až pro něj dojede traktor. Vymyslel si naprosto neskutečný příběh a myslel si, že mu to budu věřit. Samozřejmě jsem věděla, že musel být se Stephanií. Netušila jsem, zda spolu něco měli, ale nebylo pochyb o tom, že byl s ní.  

Stephanie mi později napsala a to zcela nevybíravě, že byl celou noc s ní a že se milovali. Nahrála zvukovou zprávu, kde bylo slyšel rychlé dýchání dvou lidí. Zda to byli oni dva, to nebylo jisté. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, jak je zákeřná, přicházelo v úvahu, že si to celé vymyslela, jen aby mě nějak ponížila. Nejspíš se tomu všemu oba smáli za mými zády. Také mi poslala zprávu, ve které popisovala, jak vypadá náš dům zevnitř, kde se Jack holí a kde co má. Bohužel v detailech se mýlila, tak jsem jí jednoduše odepsala, že pro její smůlu, tak to u nás nevypadá. Zmlkla a už jsme se nikdy nebavily. Nehodlala jsem se nechat terorizovat nějakou hloupou, stárnoucí ženskou, která si myslela, že Jack je nějaká výhra. Tou dobou jsem už věděla, že mi byl spíš jen trestem.

 

K tomu všemu se přidaly problémy s majitelem domu, tedy alespoň jsem si myslela, že to byl někdo, komu Jack dlužil nájem. Pár dní za sebou nám na okna někdo usilovně bušil. Jack doma zavedl pravidlo zatažených závěsů, aby dovnitř nikdo neviděl. Museli jsme být potichu a pohybovat se po domě jako duchové. Při tomto neustálém pronásledování zničehonic navrhl, že pojedeme na dva dny mimo město. Vůbec nehodlal vysvětlovat kam. Rezignovaně jsem s ním nasedla do auta. Kam šel on, šla jsem také. Tak to prostě bylo. Netušila jsem, jak získal peníze na zaplacení tak drahého hotelu. 

The Clayton Whites byl jedním z nejluxusnějších hotelů v okolí. Ubytovali jsme se na dva dny v krásném, čistém apartmánu. Bez jediného slova vysvětlení mi oznámil, že zde pár dní zůstaneme. Přijala jsem svůj osud s naprogramovanou lhostejností. Jack většinu večera seděl sám v hotelovém lobby. Nechtěla jsem jít s ním. Bylo mi psychicky a fyzicky zle. Raději jsem seděla sama u velkého okna a přemýšlela, co bude dál. Rozhodně mě život psance po boku Jacka unavoval a nechtěla jsem v tom pokračovat. Bylo na bíle dni, že nejsem stejná jako on a že se mi jeho jednání bytostně nelíbilo. Vadilo mi, že druhým lhal, schovával se před nimi, utíkal a mlžil, aby každý den pokračoval v dalším mlžení a lhaní.

Už si ani nepamatuji, kolikrát se opakoval incident se škrcením, ale i to mi začalo být lhostejné. Pokládala jsem to jen za další eskalaci jeho násilných pokusů, jak mě zastrašit, aniž by mě doopravdy chtěl zabít. Na to jsem vůbec ani nepomýšlela. Jen jsem začínala být imunní vůči jakémukoliv násilí. Více mě traumatizovaly jeho psychické útoky, výslechy a inkvizice. Jeho věčné překrucování pravdy, zapírání nebo dokonce fabrikace skutečností, mě přiváděly k šílenství mnohem víc, než fyzické násilí. 

Měla jsem světlé chvilky, kdy jsem se pokusila něco změnit. Chtěla jsem o něco méně být s ním, zkusit se oprostit z jeho dohledu a sevření, které mně ničivě provázelo na každém kroku. Když mě nesledoval on, nechal mě sledovat svými nohsledy. Pokaždé se dozvěděl, kde jsem byla a s kým. Běda, pokud bych lhala!

„Mě neoblafneš. Mám radar. Vím i to, co ty sama nevíš. A mám všude špehy“, řekl mi se škodolibým úsměvem a já tomu naprosto věřila.

 

Přihlásila jsem se na lekce salsa tance, které jednou týdně probíhaly mimo město, v hotelu Talbot. Pro mě to byla jedinečná příležitost, jak se dostat z domu, aniž by na mě musel žárlit, nebo měl potřebu mě sledovat. Nepochybně si tajně ověřil, že tam chodím. Do hotelu mě pokaždé vozil jeden sympatický černoch jménem Tony. Zprvu jsem k němu byla ostýchavá, ale čím déle mě vozil tam a zpět, tím víc jsem se mu začala svěřovat. Byl velice přátelský a soucítil se mnou. Ani jednou si na mě nic nezkusil. Měl rodinu a snažil se ji uživit, nic víc. Stali se z nás tedy cestovní přátelé.

Tyto hodiny strávené se třiceti dalšími ženami, kdy jsme tančily do rytmu salsy, se pro mě staly jakousi záchranou. Zapomněla jsem na své temné chmury a částečně zjistila, že umím být šťastná bez pocitu viny. Navíc jsem začala rapidně hubnout. Jelikož váha byl vždy můj problém, byla jsem nadšená z pokroků. Za měsíc tvrdé dřiny jsem zhubla 13 kg a bylo to znát. On, místo toho, aby se mu můj úspěch zamlouval, začal se ke mně chovat chladně a přezíravě.

„Nemáš žádný prsa“, řekl mi zklamaně, když jsem se mu snažila pochlubit s krásně štíhlou postavou. Obrátil se ke mně zády v posteli, což mi sebralo veškerou radost z měsíců tvrdé práce a sebezapření.

Nedlouho poté následovala žárlivá scéna, když mě jeden večer přivezl Tony před dům a nepatrně jsme se zapovídali v jeho autě. Když jsem se nervózně podívala nad sebe do tmavého okna, zahlédla jsem Jacka. Tušila jsem, že z toho vznikne další kovbojka a obviní mě z podvádění, ale ustála jsem to celkem s hrdostí. Tentokrát jsem kvůli tomu nebrečela a zanechalo mě to lhostejnou, ať zuřil, jak chtěl. Věděla jsem, že jsem nic špatného neprovedla a možná ho vytáčela právě má nově získaná odolnost vůči jeho hněvu. Věděl, že je čas přitvrdit….