Irská Lovestory - RAZIE

 

RAZIE

Jednoho dne jsme se s Karolinou dohodly, že po práci půjdeme k ní domů. Jackovy jsem oznámila, že se chystám k ní, aby nešílel. Nic nenamítal, tak jsme vyrazily. Bylo to vůbec poprvé, co jsem si odvážila k někomu takto jít. Všude mě jinak sledovaly jeho všudypřítomné oči, nebo oči jeho nohsledů.

Karolina bydlela se svým přítelem Lukasem na druhé straně města, kde jsem ještě nikdy nebyla. Měli jeden z těch řadových domů, které stojí mezi stovkami dalších a vypadají naprosto k nerozeznání jeden od druhého. Celé odpoledne jsme se krásně bavili, pouštěli si videa z koncertů skupiny Toto, něco dobrého jsme si uvařili a byla to úžasná pohoda. Opět ale jen do té doby, než mě začal Jack bombardovat zlostnými vzkazy a provolávat mě.

„Musíš jet okamžitě domů! Zapomněl jsem si klíče a nemám se jak dostat dovnitř“, tvrdil mi. Věděla jsem, že lže jako když tiskne, a proto jsem zůstávala v klidu. Přítomnost Karoliny a pár vypitých drinků mě navíc posílila a dodala mi odvahu zůstat  nad věcí.

„Jacku, přijedu až přijedu. Nezkoušej to na mě s klíči“, řekla jsem odhodlaně.

Když jsme se asi v 22 hodin loučili, nasedla jsem do taxíku, protože jsem byla celkem daleko od domova. Tušila jsem, že doma bude asi peklo, ale nevěděla jsem, co přesně mě čeká. Když jsem otevřela dveře bytu, viděla jsem, že v kuchyni se svítilo. V naší ložnici byla tma. Jack ležel natažený na posteli a mlčel. Bylo mi tedy hned jasné, že klíče měl a celou tu dobu mě jen vydíral. V kuchyni na zemi ležela hromádka rozbitého skla. Neměla jsem šanci zjistit, co se stalo. Najednou se na mě vyřítil rychlostí kulového blesku. Bum. Spadla jsem na zem. Seděl na mě obkročmo a viděla jsem, jak mi letí na oko jeho sevřená pěst. Na několik vteřin jsem se ocitla v temnotě, dokud jsem se neprobrala jako omráčená ze snu. První co jsem zaregistrovala, byl strop. Snažila jsem si uvědomit, kde jsem. Jack na mě stále seděl a něco řval. Prosila jsem, aby mě pustil. Když ze mě konečně vstal, zmátořila jsem se a cítila tupou bolest v oku. Neviděla jsem. Po tváři mi stékala krev. Jack na moje zranění vůbec nereagoval, bylo mu to jedno.

„Pusť mě ke zrcadlu Jacku! Hned Teď. Mám něco s okem“, křičela jsem již hystericky. Nechtěl mě pustit do koupelny, ani zavolat záchranou službu. Běžela jsem do ložnice, kam mě pronásledoval a kde mě svalil na zem.

„Copak nevíš jak tě miluju?!“

„Jak mě můžeš milovat? Vždyť něco jiného říkáš a něco jiného děláš! Okamžitě mě pusť“

„Potřebuju tě, rozumíš tomu?!“

„Já tebe ne!“, zařvala jsem už z posledních sil. Kdyby mě zamordoval v tu chvíli, bylo by mi to asi jedno. Když jsem se vymanila z jeho sevření a utíkala do kuchyně, on mi byl opět v patách. Po dlouhém přemlouvání mi dovolil se jít na sebe podívat do zrcadla. Dívala se na mě tvář, kterou jsem nepoznávala. Strhaná, unavená, zničená. A místo oka jsem měla jen obrovský nateklý balón, který hrál všemi barvami. Krev mi tekla z natržené kůže pod okem, když mě udeřil svým prstenem. Oko jsem nemohla otevřít, a tak moje první myšlenka byla, že jsem nadobro oslepla. Šla jsem zpět do kuchyně a začala se ho zoufale dožadovat, aby zavolal záchranku.

„Jacku, zavolej někoho. Vždyť oslepnu!“

Marně. Svůj stoický chlad a nezájem mi ukázal tím, že si přede mnou zapálil cigaretu a drze se mi díval do očí. Začal se ke mně přibližovat. Otočila jsem se a jako zvíře v pasti jsem popadla rychle to, co bylo nejblíž. Velký kuchyňský nůž. Dala jsem ho před sebe a držela ho třesoucíma se rukama, jak pevně to jen šlo.

 „Ještě jeden krok a zabiju tě, ty hajzle!“, zařvala jsem.

V duchu mi prokmitly děsivé scénáře hlavou. Když ho bodnu a nezabiju, on mě ubodá a bude po mě. Něco mi říkalo, ať to nedělám. Něco mě zastavilo právě včas. Místo toho jsem se rozběhla k otevřenému balkonu, i s nožem v ruce. Byla to v tu chvíli jediná úniková cesta. On mě ale hbitě na balkóně zavřel. Viděla jsem ho tedy jen přes sklo. Stál tam a smál se mi. Utahoval si ze mě. Byla jsem zoufalá a nevěděla, co mám dělat. Sama, krvácející a s nožem na balkóně. Mnoho šancí na záchranu jsem neměla. Venku byla tma a balkón jsme navíc měli orientovaný do parkoviště, kde se nehnula ani větvička. Nikdo mě neviděl, ani neslyšel.

Začala jsem křičet jako o život. Řvala jsem z plných plic. Řvala jsem tak, jako by mě někdo zabíjel. Řvala jsem a bylo mi jedno, že mě nikdo neuslyší.

Najednou se pode mnou na parkovišti objevily tři postavy.

„Co se proboha děje? Potřebuješ pomoc?“ ozval se jeden z hlasů, který patřil neznámé dívce.

„Jsem tady uvězněná. Můj přítel mě zmlátil. Pomozte mi prosím. Nebo mě tady zabije!“, brečela jsem a děkovala v duchu bohu, že mě někdo slyšel.

Z balkónu vedlo malé okénko skrze koupelnu a bylo tedy vidět k hlavním dveřím. Neslyšela jsem ale ani slovo. Viděla jsem, jak po chvíli Jack otevřel dveře. Stál tam, v jedné ruce cigaretu, druhou ruku zapřenou mezi dveřmi, aby nikdo nemohl dovnitř. Netušila jsem, o čem se baví, ale viděla jsem odhodlanost ve tváři malé černovlasé Irky, která se nedala zahnat. Tvrdě na něj nastoupila a její dvě kamarádky jí byly oporou. Hned na to jsem viděla, jak do bytu vstupují lékaři. Byli myslím dva. Nejprve mě požádali otevřeným okénkem, abych jim podala nůž, který jsem doposud křečovitě svírala v rukou. Podala jsem jim ho. Pak mi šli otevřít balkón a vzali mě okolo ramen, aby mě vyvedli z bytu do bezpečí.

Po chvíli se dostavila i policie, kterou někdo z přítomných zavolal. Mě se ujal zdravotnický tým. Posadili mě do chodby budovy, ale tak, aby mě Jack neviděl, v případě, že by vyšel z bytu. Policie nás totiž informovala, že ihned po jejich příjezdu se zavřel u mě v bytě a nehodlal vylézt. Děvčata, která mě ten večer zachránila, se mnou seděla celou tu dobu na podlaze a jedna z nich mi utírala slzy. Policie se nemohla dovnitř dostat, a tak práci vzdali. Doktoři mě ale posadili dovnitř ambulance, která stála na parkovišti. Podívali se mi na oko a ošetřili ho.

„Odvezeme vás do Kilkenny do nemocnice, ošetří vám to tam. Oko máte v pořádku, to naštěstí neporanil“.

„Ale jak se dostanu zítra domů z Kilkenny v tomhle stavu? Nemám peníze na taxi. Všechny věci mám v bytě a on se tam zabarikádoval. Nemám ani telefon“, řekla jsem vyděšeně.

„Máte ke komu jít přespat přes noc?“, zeptal se mě mladý ošetřovatel.

Zapátrala jsem zmateně v paměti. Jediný, kdo mě napadl, byla Karolina. Matně jsem si pamatovala název ulice, kde bydlela. Bylo ale mírně po půlnoci a pochybovala jsem, že bude vzhůru. Nakonec mě odvezli k ní. Nevím, jakým zázrakem jsem si pamatovala přesně její dvojdomek v té směsici stovky podobných. Doktor zaklepal na dveře a po chvíli z nich vylezla Karolina. Koukala na mě jako na zjevení. Ihned mě vzala dovnitř. Ubytovala mě v pokojíčku pro hosty a dala mi na oko pytlík s ledem. Nespala jsem celou noc. Rána pod okem silně krvácela. Když jsem se ráno probudila, na polštáři byla krvavá kaluž.

Měly jsme jít ráno spolu do práce. Karolina mě doprovázela a půjčila mi sluneční brýle. 

Do O´Briens jsem vešla se svěšenou hlavou. Styděla jsem se před Barrym. Co si asi pomyslí? Jak zareaguje? Hlavou mi prolétlo hejno myšlenek a obav. Barry se na nás podíval. Já sundala brýle. Nic jsem nemusela ani říkat.

„Jack?“, zeptal se a na jeho tváři se objevil výraz starostlivého otce. Měl tři malé dcery. Slyšela jsem, jak hlasitě oddechl znepokojením.

„Vem si věci a pojď se mnou. Na nic se neptej“, řekl rázně.

Odvezl mě svým autem na policejní stanici. Během jízdy se heslovitě ptal, co se vlastně odehrálo. Všechno jsem mu řekla do nejmenších detailů. Pak zastavil na stanici a nechal si zavolat někoho ze svých přátel.

„Ahoj Barry, co se stalo?“, slyšela jsem hlasy několika můžu v uniformách.

Po chvíli mě Barry přivedl do úzké chodby, kde se na mě na světle pár policajtů podívalo.

„Hm, pěkně vás zřídil. To vám udělal on?“, zeptal se mě jeden z nich. Kývla jsem hlavou. Pak si mě policista jménem Nigel vyfotil polaroidem, aby měl záznam zranění. Netušila jsem vůbec, co se bude dít a tiše jsem poslouchala instrukce. Viděla jsem, jak se tři mladí policisté oblékají do uniforem. Měli zbraně a neprůstřelné vesty. Vypadalo to jako zásahové komando, což asi také bylo, ale chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila. Byla jsem tak zmatená a dezorientovaná, sotva schopná se hýbat. I robot měl víc vlastní vůle, než já.

Odjeli jsme s Barrym směrem k Riverdell, za námi jelo zásahové auto se třemi ozbrojenci. Zastavili jsme na kraji cesty vedle bytové agentury a odtamtud jsme všichni šli do patra, kde jsem bydlela. Bylo mi řečeno, ať jsem zticha. Policisté nejprve zkoušeli zjistit dle poslechu, zda je někdo uvnitř. Jeden z nich dal pokyn druhým, že slyší pohyb. Pak se zkoušeli dostat dovnitř pomocí nějakého vybavení, ale nešlo jim to.

„Je zamčený. Tohle nepůjde“, řekl velitel.

Pak zkoušeli několik minut na Jacka mluvit, ale nedostávalo se jim žádné odpovědi.

„Zkus na něj mluvit a přesvědčit ho, aby otevřel“, řekl Nigel.

Přistoupila jsem ke dveřím. „Jacku? Otevři dveře. Je tu policie. Musíš spolupracovat. Otevři a nic se nestane“, pípla jsem.

Když ani to nefungovalo, poslali mě za roh do chodby, abych nebyla vidět, až ho budou vyvádět. Pak se ozvaly silné rány. Museli vykopnout dveře. Uvnitř ho pak zpacifikovali a v poutech ho vyvedli ven, ale to jsem již neviděla. Co se dělo dál, jsem nevnímala. Byla jsem ráda, že mě ho zbavili. Barry byl můj hrdina. Odvezl mě pak v autě se svým malým synem k doktorovi, kde mě prohlédli a vyčistili ránu. Policajt jménem Nigel, který velel své jednotce mi o pár dní později předal telefon, který mi měl údajně Jack odcizit na cestě z mého bytu. 

O týden později jsem seděla v O´Briens. Chodíval tam na kávu i Gregův mladší bratr John. Byl to stejný sympaťák jako Barry. Přisedl si k mému stolku. Měla jsem tmavé brýle na očích a vypadala asi jako gangster.

„To sluníčko ale paří, viď?“, zachechtal se John ironicky.

Nesmála jsem se. Místo toho jsem poodkryla brýle, aby viděl, co pod nimi schovávám.

„Panebože promiň. To byl blbý vtip. Co se stalo?!“

„Můj ex“, usmála jsem se hořce.

Johnova tvář ztuhla a chvíli se na mě upřeně díval.

„No nazdar. To je mi moc líto“, dodal John a popřál mi hodně štěstí a sil. Hodně ho to vzalo, ale nechtěl se v tom vrtat víc, než bylo třeba. 

Pak jsem na cestě domů narazila na Tonyho, černošského taxikáře, který mě ihned poznal, ale zastavil se uprostřed chůze, aby zjistil, zda to jsem opravdu já.

„Ahoj Teri. Jak se máš? Co to nosíš?“, zeptal se úsměvně.

Nosit sluneční brýle v Irsku byl sám o sobě nevídaný jev, navíc, když bylo pološero.

Ukázala jsem mu černý monokl.

„neříkej, že ti tohle udělal ten parchant! Já mu rozbiju hubu! Stačí říct a najdu si ho!“, řekl naštvaně. Věřila jsem, že kdybych souhlasila, ihned povolá pár svých černých kamarádů a Jackovy zláme vaz. Nechtěla jsem ale do svého mizerného života zatahovat další nevinné lidi. Mohla jsem si za to sama a sama jsem si musela vypít ten pohár až do dna.

O pár dní později jsem zašla do Carlow Womens Aid centra. Na malém městě, kde žilo 24.000 obyvatel, měli centrum pro zneužívané a týrané ženy. Už sám tento fakt naznačoval, že Irsko je zvyklé mít ve svém středu násilníky. Ujala se mě jedna sympatická postarší dáma, která mě provedla místnostmi a vyprávěla mi, kolik případů ročně mají. Asi 500, z toho je plno žen zabito. Tyto statistiky mě vyděsily. Nikdy jsem si nemyslela, že by mě Jack byl schopný zabít.

Sepsaly jsme spolu potřebné informace a ona mi sdělila, že mohu nahlásit událost na místním soudu a požádat soudce o blokovací příkaz čili barring order. Ten znemožní agresorovi přijít do blízkosti oběti s případným zahájením trestního řízení. Vyrazily jsme k soudu ještě týž den, aby soudce viděl zranění, která jsem utrpěla. Byl to postarší pán, který budil respekt. Neusmál se, jen si mě přísně změřil a pookřál, když viděl, v jakém jsem stavu. Oko jsem stále nemohla moc otevřít. Vyslechl si mou výpověď a důvod, proč chci podat příkaz.

Zapsal….16.10. 2008 V 10.30. JSEM PŘIJAL STÍŽNOST ZDRAVOTNÍHO PRACOVNÍKA VE VĚCI APLIKANTA PODLE SEKCE 6 ZÁKONA O DOMÁCÍM NÁSILÍ Z ROKU 1966. Tento příkaz přikládá dotyčnému opustit místo, kde aplikant žije, a to s platností do odvolání soudem.

Nemohl mě teoreticky přijít napadnout do mého bytu. Pokud by mě napadl na ulici, nic by se mu nestalo. Zákon na nic. Nicméně, bylo to v tu chvíli to nejlepší, co jsem mohla udělat.