Irská Lovestory - JOHNY VEGAS

 

JOHNY VEGAS

Jednoho večera jsme se pohádali. Již nevím, co bylo předmětem hádky. Byla jsem jen v noční košili a vyběhli jsme v divoké hádce na pavlač domu. Všude kolem nás žili lidé, takže jsem tam utekla asi v domnění, že kdyby mě měl napadnout, bude to před očima svědků. Popadl můj mobil a mrštil s ním. Roztříštil se o dvě poschodí níž. Pak mě začal nutit, abych se vrátila do bytu, ale zkušenost mi již radila, že za zavřenými dveřmi mi může udělat, co se mu zlíbí, a proto jsem se chytala každého sloupu co byl v cestě, jen aby mě nemohl dotáhnout dovnitř. Měl ale neuvěřitelnou sílu, takže mě nakonec nasoukal dovnitř bytu. Na prahu dveří jsem se ale vysmekla a sekla hlavou o zem. Při pádu jsem se značně uhodila do hlavy, ale jemu to bylo jedno. Začal mě za nohy tahat dovnitř bytu a pak se za námi zabouchly dveře. Neměla jsem šanci. Neuvěřitelně mě bolela hlava a myslela jsem si, že ji mám rozbitou. Podal mi pytlík s mraženou zeleninou. Ale jinak se vůbec nezajímal, co mi provedl. Za pět minut začal kdosi zvonit a pak i divoce bušit na dveře.

„Okamžitě otevři, ty hajzle. Všechno jsme viděli. Ihned otevři, nebo to vykopneme“, ozvaly se dva mužské hlasy. Viděla jsem, jak je Jack nervózní a váhá, co bude pro něj lepší. Nakonec zdráhavě dveře otevřel. Za nimi stáli dva do půli těla nazí kluci, které asi vylákal z postelí můj křik o pomoc. Byli zadýchaní vším tím rozčilením. Jeden z nich mě objal a vyprovodil ochranářsky před dveře bytu, zatímco si podal Jacka.

„Zavolali jsme policii, opovaž se k ní přiblížit“, řval na Jacka mladík. Jack ani necekl, jen tvrdil, že jsme se jen trochu pohádali, nic víc. Kluci ale věděli své a nenechali se zmanipulovat.

Policie opravdu dorazila, jak slíbili. Museli sepsat krátké hlášení. Jack mohli akorát jen na noc vyhodit z bytu, ale doopravdy nemohli udělat nic, jelikož ve své podstatě nic neudělal. Odvezli by ho s sebou pouze pokud by mě asi našli mrtvou v tratolišti krve.  

Klukům jsem poděkovala za záchranu. Jelikož jsem neměla žádný telefon, jeden z mladíků mě vzal k sobě do bytu, kde žil se svou přítelkyní a daroval mi jeden starý mobil. Skamarádila jsem se tak s jeho přítelkyní Lorainne.

Jenže to by se nesměl Jack další den vrátit. Celou noc mi spal přede dveřmi, jak jsem později zjistila, a snažil se ke mně dobýt. Ráno, když jsem šla do práce, na mě již čekal a chtěl, abychom si popovídali. Odmítla jsem se s ním bavit a odešla. Jeho nátlak však neustával. Nakonec mě přesvědčil, že se všechno změní, ať mu dám šanci. Byla jsem tak oslabená, že už jsem neměla ani sílu se mu vzepřít. Jako bych byla v nějakém začarovaném kruhu nebo pavučině, kterou mi utkal a ze které jsem nemohla vyjít živá. Policie na něho byla krátká. Věděla jsem, že je to předem prohraný boj a jen tak se ho sama nezbavím. Už jsem ani nevěřila, že to kdy bude lepší, ale bála jsem se vystoupit z onoho pomyslného vlaku, v domnění, že by to byl můj poslední skok. Vrátil se do bytu a opět sekal dobrotu, jak bylo jeho zvykem.

Jack se tehdy dost kamarádil s Johnym, kterému přezdíval Johny Vegas. Byl to takový nedonošený, vyhublý klučina, který byl mentálně mírně jinde než ostatní. Kouřil marihuanu a možná bral i drogy, to jsem nikdy nezjistila. Bydlel o pár bloků dál a občas jsme ho navštívili. Míval halucinace a tvrdil, že v jeho bytě vídá ducha původního majitele bytu. Vyprávěl o tom, jak se mu zjevil a jak mu občas posouvá s věcmi. Věřila jsem mu asi tak ze čtvrtiny, zbytek jsem přikládala jeho pomatenosti. Jack se tvářil, že mu věří, ale ve skutečnosti o něm pak za zády říkal, že Johny je vyhulený jako brko a plácá nesmysly. Bylo mi Johnyho líto. V jádru to byl hodný a tichý kluk, který by ani mouše neublížil. Neuměl to s ženami, takže se se mnou vždycky radil. Tehdy jsme s Jackem u něho v bytě nahrávali EVP mým diktafonem a zachytili jsme v chodbě skutečně jakési mužské hlasy, které nás varovaly, abychom odešli.

Už nikdy jsem do toho bytu nevkročila, ale v místní městské knihovně jsem si následně vyjela historické záznamy o onom záhadném muži. Opravdu existoval a byl celkem známou a populární postavou města. Prý vždy chodil v kabátu a klobouku a působil podivínsky. Podle zdrojů měl spáchat sebevraždu ve svém bytě, nynějším baráku, kde Johny bydlel. Prý si podřízl krk a vykrvácel. Raději jsem se dál nezabývala hororem cizích lidí, sama jsem v jednom hororu hrála hlavní postavu. Proč to ale vyprávím.

Stalo se totiž, že jednoho večera jsme si já, Jack a Johny vyrazili na pár piv do Med´s baru na Tullow street. Já a Johny jsme měli pár společných zájmů. Duchy a seriové vrahy. Jack se o takové věci nezajímal. Ten se vlastně nikdy nezajímal o nic, proto vždy žárlil na druhé, s nimiž jsem si měla o čem povídat. Když jsem dávala Johnymu rady ohledně balení dívek, zničehonic mi Jack vychrstnul nedopité pivo přímo do klína. Přede všemi. Zůstala jsem sedět na místě jako opařená, zatímco ze mě pivo stékalo dolů. První, co mě napadlo bylo, že nyní už se nebojí mě napadnout ani před desítkami svědků. Začínal ztrácet zábrany.

Majitelka baru, Elaine, kterou jsem znala od vidění a která s Jackem jinak kamarádila, nás okamžitě vyhodila a zakázala nám vstup. V Irsku je tohle obvyklé. Když někdo zlobí, dostane ban, čili zákaz vstupu na dobu neurčitou. Cítila jsem se poníženě. Venku jsem stála sama ve tmě a brečela, zatímco Jack někam zdrhl a Johny mi jen soucitně vyjádřil lítost.

Celý ten rok jsem se nebavila s mámou. Styděla jsem se jí přiznat, že jsem zase spadla do vztahu s Jackem. Nikdo doma netušil, jak zlé to je. S tátou jsem si jen jednou měsíčně psala, ale jinak jsem s rodinou neměla vůbec žádný kontakt. Nechtěla jsem je zbytečně trápit starostí o mě a zároveň jsem se ukrutně styděla za to, že jsem s někým, kdo se mnou takto zachází. Fyzicky pomoct by mi stejně nikdo z nich nedovedl.