Irská Lovestory - JAKO NA HORSKÉ DRÁZE
JAKO NA HORSKÉ DRÁZE
Když jsem ho
poprvé potkala, vypadal jako ze žurnálu. Byl hladce oholený, navoněný, hezky oblečený a vítal mě milým úsměvem. Podlomily se mi nohy.
V tu ránu se ve mně opět zažehla jiskra naděje, touha. Věděla jsem, že mám
problém. Měli jsme si toho tolik co říct. Část mě doufala, že se něco změnilo,
že se on změnil, že pochopil díky odloučení, jak moc mu scházím. Choval se
nadšeně z našeho střetnutí a stál o to se vídat dál. A tak jsme opět
skončili spolu. Nastěhoval se do mého nového apartmánu na Riverdell. Vyprávěl
mi, jaké to pro něj bylo těžké, když jsem odešla.
„Bylo to
nejhorší období mého života. Když jsi odjela, byl jsem totálně na dně. Pil jsem
týdny v kuse a začal jsem mít vidiny. Viděl jsem démony. Naštěstí už jsou
pryč“, přiznal se ve slabé chvíli. Věděla jsem, o jakých démonech mluví, sama
jsem je měla možnost osobně poznat. Nevěděla jsem, s jakými hrůzami se
musí uvnitř sebe prát, ale nyní vypadal dobře a dostala jsem pocit, že démony skutečně
poslal navždy do všech pekel.
Zprvu bylo vše
v pohodě, znovu jsme prožívali stavy zamilovanosti a já byla opravdu
šťastná. Když se ale otrkal, což trvalo asi jen týden, začal vyzvídat, zda jsem
ho mezitím, co jsme byli od sebe, podváděla. Já, v domnění, že od nynějška
k sobě budeme oboustranně upřímní, i za cenu ztráty toho druhého, řekla
jsem mu o svých několika úletech.
„Chyběl jsi mi
a já se snažila najít za tebe náhradu“, řekla jsem zkroušeně. Věřila jsem,
že měl také nějaké náhodné známosti a
rozhodně jsem nedoufala, že se to vše jakkoliv obrátí proti mně. Zpozorněl a
začal naříkat, že to nemá cenu, protože on byl věrný a já si zatím užívala s jinými.
„Hele víš co?“, řekla jsem rázně a zároveň rezignovaně. „Jestli chceš, běž a vrať mi to. Jdi se s někým vyspat, abys vyrovnal skóre, pak si budeme kvit. Nebaví mě ti vysvětlovat, že jsme byli tou dobou od sebe a že jsem věřila, že už se k sobě nevrátíme. A jestli nechceš a máš s tím stále problém, tak víš, kde jsou dveře“, slyšela jsem se říkat a přišlo mi, že jsem od posledních let dost přitvrdila. On se mého nově nabitého sebevědomí zalekl a zmlkl. Už to dál neřešil.
Dohodli jsme
se, že budeme opět platit nájem napůl, jako vždy. Tohle bylo vůbec poprvé, kdy
jsem měla pronájem na své jméno a řídila jsem domácnost. Byla jsem tedy i
zodpovědná za platbu v agentuře. Každý týden jsem mu dávala svou část
peněz, aby k ní přidal tu svou a došel zaplatit nájem.
Nastalo léto a já, třebaže jsem neměla žádnou oficiální pracovní smlouvu, dostala jsem asi týden dovolené, kterou jsem si plánovala pořádně užít. Pro cizince v Irsku neexistovala čtyřtýdenní dovolená a nikdy jsem vlastně žádnou neměla. Barry odváděl daně a dával nám týdně platební pásky. Smlouvu jako takovou jsem však za celých 7 let pobytu v Irsku nikdy od nikoho nedostala. Vše bylo formou slovní dohody. A tak, kdyby mi Barry dovolenou z vlastní vůle nedal, musela bych být zticha nebo odejít, pokud by se mi to nelíbilo. Dobrou práci bylo ale obtížné sehnat, a to i s výbornou angličtinou.
Na prázdniny
jsem se dlouho těšila a jelikož jsme s Jackem společně nikam nejezdili,
navrhla jsem, že bychom měli udělat změnu a vyrazit si třeba na pár dní po
Irsku. Na cesty k moři do Evropy jsme neměli ani jeden peníze, ale Jack mohl vzít kdykoliv své auto a jet, kam ho srdce táhlo. Slíbil, že něco
podnikneme. První tři dny se vždy ale vymluvil, že nemůže, jelikož je pracovně
vytížený. Zbývaly už jen čtyři dny a já začínala panikařit. Stále jsem ale
doufala, že to stihneme, i kdyby nám měl zbýt jen jeden den. Když však do konce
mé dovolené zbýval už jen jediný den, věděla jsem, že se nikam prostě nejede. Jack neměl ani žádnou pořádnou výmluvu. Naštvalo mě to, a tak jsem se dohodla
s Karolinou, že bychom měly poslední den strávit spolu a vyrazit někam
k moři. Můj nápad ji potěšil a hned jsme spolu vymyslely plán akce. Ten
večer jsem Jackovy sdělila své záměry, ale neřekl ani slovo, jako by
nevěřil, že se někam odvážím jet bez něj.
Další ráno u
dveří zazvonila Karolina a on jí otevřel. Ruku napřáhl mezi dveře, abych
nemohla projít ven.
„Co proboha
děláš? Včera jsem ti říkala, že odjíždíme na celodenní výlet. Pusť mě!“, sykla
jsem na něj a protlačila se přes něj. Koukal jako opařený a ani necekl. Nechal
mě odejít, protože nejspíš nechtěl dělat scény před kamarádkou. Cítila jsem se
silná v kramflecích a pyšná na to, že jsem neucukla a prosadila si svou.
Věděla jsem, že až přijedu domů, oplatí mi to něčím, aby mi dal lekci, ale
v tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem si užít poslední den dovolené,
kterou jsem si tolik zasloužila.
S Karolinou jsme odjely vlakem do Waterfordu a odtamtud chytily autobus do Tramore. Měla s sebou fotoaparát a chystala se vše dokumentovat. Už dlouho mi nebylo tak skvěle na duši. Konečně jsem byla mimo Carlow, pryč od všeho toho shonu, od starostí. Mohla jsem dýchat svěží mořský vánek. Na pláži v Tramore zrovna nebyla pouť, ale kvůli ní jsme nepřišly. Pokračovaly jsme nahoru na útesy, kudy se dalo jít podél pobřeží a vidět irské moře ze shora. Vlny se rozbíjely hluboko pod námi o skaliska. Šly jsme asi dvě hodiny v kuse. Vyprávěly jsme si, smály se jak dva blázni a bylo nám dobře. Stavily jsme se dokonce v jedné hospůdce na okraji Tramore s dechberoucím výhledem na moře a nechávaly se ovívat větrem. Daly jsme si něco malého k obědu. A pak mi začal pípat mobil pod přívalem vzkazů. Jack se ptal, kdy budu zpátky doma a kde jsem. Jedna odpověď mu nestačila, tak jsem mu napsala: BUDU DOMA, AŽ BUDU DOMA“. To ho zjevně rozzuřilo ještě víc, tak mi začal volat.
„Už přijeď, něco se stalo, potřebuji, abys přijela“, skučel do telefonu, ale rozhodla jsem
se ho opět usměrnit. „Jacku, autobus nám jede až za pár hodin, takže to
nejde. Promiň“, a dál jsem jeho zprávy a vzkazy ignorovala. Pravda byla taková,
že docela v klidu jsem uvnitř nebyla. Bála jsem se, co zase vymyslí, aby
se mi pomstil a snažila se zahnat negativní myšlenky a hodit je za hlavu.
S Karolinou
jsme pak objevily jednu zapomenutou horskou dráhu, a tak jsme se na ni šly
svézt. Byla to strašná legrace. Při výstupu nám dokonce dali do rukou malý
suvenýr. Dvě pošahané holky s křečovitými úsměvy na tváři. Vyfotili nás za
jízdy, aniž bychom to tušily!
K večeru
jsem se pak celá uvolněná a rozveselená vrátila do Carlow. V bytě byl
nepořádek a Jack nikde. Ve zdi v kuchyni zela obrovská díra a na zemi
se válel rozbitý půllitr, který jsem Jackovy kdysi dala jako dárek. Střepy
jsem uklidila. Věděla jsem, že tam musel zuřit jako blázen, ale snažila jsem se
obrnit na to, co mělo přijít. Naštěstí se nic neudálo, tedy kromě klasické hádky.
Ruku na mě ale nevztáhl, šel se místo toho pouze opít.
Ve volném čase, když nebyl Jack doma, chodila jsem krmit k řece labutě pečivem, které jsem po směně v O´Briens dávala do pytlíku. U řeky mi bylo dobře. Sledovala jsem své labutě každé ráno, když se slétaly jako rogala na hladinu zamlžené řeky. Pozorovala jsem, jak majestátně plují po vodě a hlídají svá chundelatá mláďata. V parku za řekou bývávalo plno lidí s pejsky a já si tam chodila vždy jen tak sednout a číst knihu.
S Jackem jsme se občas chodívali projít podél řeky kolem hřbitova a daleko za město, kde nebývala ani noha. Jednou si s sebou vzal vlasce, protože prut neměl, ale odhodlal se, že bude lovit ryby. Sedly jsme si na opuštěný břeh a já se smála, jak nešikovně na vlasec navlékal háček. Samozřejmě nechytil ani mřenku, ale bylo to jedno. To byly vzácné chvíle klidu a pohody, kterých bylo jako šafránu.
Občas mě
překvapil velkých darem k narozeninám nebo k Valentýnu. Věděla jsem,
že si zase od někoho půjčil peníze, nebo se zadlužil šekem v obchodě, ale
neřešila jsem to. Dal mi obrovský puget růží a velké přáníčko, na které
napsal, že mě miluje. Po zbytek roku mi většinou nedal vůbec nic, proto jsem
taková gesta brala jako omluvy za něco, co nejspíš provedl.
Tou dobou se mi začal znovu objevovat ekzém po celém těle a začalo to na zádech, později se to rozšířilo na nohy a ruce. Zkoušela jsem všechny možné krémy, koupele, vitamíny a mastičky, ale nic nepomáhalo. Byl to ale náznak, že moje psychika není v pořádku a tělo mi něco říkalo.
Komentáře
Okomentovat