Irská Lovestory - JÁ JSEM Z PRAHY...

 

JÁ JSEM Z PRAHY...

Mezitím se stala celkem vtipná událost. Jack si v záchvěvu rozmaru pořídil na splátky novou Škodu Eleganci. Krásné, luxusní auto na které samozřejmě neměl peníze. Auto zaparkoval pár bloků od domu, v tiché zóně řadových domků, asi aby ho firma, od níž auto koupil, nebyla schopna najít. Jednoho krásného rána se mnou zalomcoval a požádal mě, abych se šla podívat na parkoviště, zda nemá halucinace.

„Zkontroluj prosím tě, zda tam to auto je“, dal mi instrukce. Kroutila jsem nad tím hlavou, protože jsem nechápala o co mu jde. Vydala jsem se na obhlídku. Podle jeho instrukcí jsem zkontrolovala přesné parkovací místo a shledala se značným potěšením, že auto tam nebylo.                                                           

„Jsi si jistá, že tam není?“, ptal se mě nedůvěřivě poté, co jsem mu oznámila výsledek své tajné mise. Sám ho tam neviděl a potřeboval sadu střízlivých očí, aby mu to potvrdily. Nebylo divu, že mu auto odtáhli. Jak jsem později zjistila, nedostal se dále, než za první splátku.

 

Greg mi jednoho večera zavolal domů a ptal se mě na názor ohledně Grace. Již dříve jsem ho před ní varovala, jelikož jsem viděla, jak vydává razítka na smoothies zdarma všem svým kamarádům, kteří k nám do bistra začali proudit v nepřehlédnutelném množství. Nechtěla jsem bonzovat, ale na druhou stranu bylo náplní mé práce, starat se o Gregův podnik.

„Víš něco o mizejících penězích?“, pokračoval Greg.

„Ne. Jakých penězích? O jakých částkách tady mluvíme?“, řekla jsem zaskočeně.

„Viděl jsem záznamy z kamery, kde Grace krade asi padesát euro“, dodal.

„Wow. To jako vážně?“, řekla jsem s neskrývaným překvapením v hlase. Nic jsem o tom ale nevěděla. 

Greg se na chvilku odmlčel a pak řekl, že mi děkuje za potvrzení a že se na to podívá. Nakonec se na to opravdu podíval. Grace vyhodil za celkem dramatických okolností, kdy si přivedla na obhajobu svou matku, která na něj sprostě křičela. To by ale nebyl Greg, aby se nechal zahnat do kouta. Bez jediného mrknutí oka je svižně obě vypochodoval ze svého podniku. Karma opravdu fungovala, došlo mi tehdy v tu chvíli. Nikdy bych nepřála nikomu nic zlého, ale cítila jsem patřičné zadostiučinění z toho, že vesmír si s ní poradil po svém.

 

V době, kdy jsme žili v Elms, jsem si zajistila brigády od překladatelské firmy z Dublinu, která sháněla české tlumočníky. Jako zcela první příležitost mi dohodili práci na Úřadě Sociální péče, kde jsem měla tlumočit pro jednu zapálenou pracovnici rozhovor s českým párem, který měl mít v adopci malého chlapce. Ptala se jich na všelijaké osobní otázky, které se nepřímo dotýkaly také toho, zda není chlapec nikterak zneužívaný. Jako druhou nabídku jsem dostala tlumočení u soudu v Carlow. Agentura mě potřebovala na dvě hodiny odpoledne, ale zapomněli mi sdělit, o jaký případ se bude jednat. Pět minut před jednáním soudu mi byl představen asi třicetiletý Slovák, jehož obhajoba mi sdělila v kostce o co se bude jednat. Mladíkovi údajně odročili již dvě sezení díky neschopnosti mu porozumět a tentokrát si přivedli mě, abych soudu pomohla se s konečnou platností vyjádřit. Cítila jsem proto jistý nátlak, abych nepřeložila něco špatně. Věděla jsem z útržků informací jen to, že mladíkovo auto skončilo v rukou jeho opilého kamaráda, který posléze naboural a způsobil nemalé škody na majetku.

Sedla jsem si do zadních lavic. Sál byl plný lidí a přední řada byla obsazena dvěma právníky. Soudkyně se pak tyčila u soudčího stolu jako císařovna a trochu z ní šel strach. Jelikož jsem seděla celkem daleko, špatně jsem slyšela, o čem se kdo baví. Najednou slyším hlas soudkyně, který mě vytrhl ze snění.

„Haló, vy tam vzadu. Odkud jste?“, řekla přísným hlasem soudkyně. Zraky všech se obrátily na mně.

„Já jsem z Prahy“, vyhrkla jsem. Nebylo mi zcela jasné, proč chce vědět, odkud jsem.

„Nemyslím odkud jste, ale kdo vás posílá?“, zaburácela soudkyně netrpělivě.

Došlo mi najednou, co tím myslí a málem jsem se propadla hanbou.

„Posílá mě překladatelská agentura z Dublinu. Jsem tu, abych překládala“, pípla jsem.

„Tak pojďte dopředu!“, pokynula mi. Když jsem se přesunula vedle právníky, měla jsem pocit, že jsem vstoupila do jámy lvové. Sledovat právnickou hantýrku je složité i v rodném jazyce, natož pak v cizím. Ale snažila jsem se.

Když přišla řada na mě, byla jsem předvolána k soudkyni na stupínek, kde mi soudní asistentka před obličej podsunula Bibli a chtěla po mě, abych opakovala přísahu. Sice jsem ji zopakovala, ale napadlo mě, že zda věřím v Bibli už po mě nikdo věděl nechtěl. Soudkyně zpochybňovala fakt, že mladík nemohl za nehodu, jelikož byl držitelem řidičské licence. Zodpovědnost tedy měla dle irských pravidel padnout na jeho hlavu.

„Paní soudkyně. Chci vám jen vysvětlit, že v naší zemi máme jiné zákony. Licence nespadá na celé vozidlo, ale pouze na konkrétního řidiče. Řídit cizí auto tedy může kdokoliv, pokud má svůj řidičský průkaz. Pokud auto sebral někdo cizí bez jeho vědomí, nemůže za to, že pod jeho jménem byl spáchán přestupek.“, řekla jsem.

Soudkyně na chvíli ztichla a po pár minutách uvažování vydala rozhodnutí ve prospěch mladíka. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem právě někomu zachránila krk. Mladý Slovák mě objal radostí a pozval mě poté na skleničku, abychom spolu oslavili jeho výhru. Byla jsem nadšená, ale to jen do té doby, než se mi přiznal.

„Ty bláho, ani nevíš jak jsem rád, že už tohle můžu hodit za hlavu. Posledních pár měsíců jsem se furt tahal po soudech a pak přijdeš ty a vyhraješ mi to. Jsi fakt skvělá. A mimochodem, to auto jsem mu půjčil vědomě, ale přeci jim nebudu říkat pravdu!“, rozesmál se. V ten moment jsem měla sto chutí jít zpátky za soudkyní a říct jí, aby vzala své rozhodnutí zpátky. Nesnášela jsem lháře a právě jsem se opět stala obětí jednoho z nich! Natolik mě to znechutilo, že jsem už nikdy pro agenturu znovu nepřekládala.

                                                           

Co se soudů týkalo, jednou jsem si také sama na vlastní pěst zažila to, jak Jack fungoval v kombinaci se svou rodinou, která se za něho sice styděla, ale vždy mu přispěchala na pomoc. Když jsem viděla, jak se snaží záplatovat díry po všem, co napáchal, došlo mi, že rodina, která takto činní, většinou napáchá škody zcela největší. Jackovy sestry, bratr a rodiče, přispěchali vždy s řešením. V den soudu, který se konal kvůli Jackovu velkému dluhu, jsme všichni ctnostně seděli v soudním sále. Jeho rodina se složila na jeho dluhy, otec mu nejspíš i domlouval, ale on opět odešel očištěn od břímě, které měl nést sám. Naučil se, že za něj bude vždy vše vyžehleno. Nikdy nemusel čelit zodpovědnosti a to byla ta nejfatálnější chyba. Jeho mladší bratr, který žil tou dobou se svou ženou Vicky celkem spořádaným životem, vydělával slušné peníze. Jednoho dne k nám domů přijel a měl s Jackem asi tříhodinovou debatu. Nakonec mu nabídnul pomocnou ruku, i když se mu do toho příliš nechtělo. Asi tušil, že peníze, které mu dá, již nikdy neuvidí. Kdyby ho rodina nechala padnout na dno a platit za následky svých činů, udělala by mnohem lépe.

 

S Jackem jsem si na vlastní kůži několikrát ověřila také styl, jakým mi lhal, nebo byl schopen lhát. Jednou jsme se loučili na ulici s tím, že půjdu domů a on do obchodu na Tullow street. Místo abych šla dál, zůstala jsem stát na rohu pěší zóny. Jack šel směrem k obchodu, ale pak ráznými kroky přeběhl ulici a zaplul do protější hospody. Došlo mi, jak naivně jsem mu vždy věřila, kdykoliv mi říkal, kde je nebo kam jde. Při další příležitosti, kdy jsem mu volala na mobil, řekl mi, že je zrovna v obchodním centru. Neslyšela jsem žádné lidi, ani obvyklé zvuky, které člověk slyší, když někdo nakupuje. Znělo to, jakoby volal ze záchodů, jelikož byla slyšet dutá ozvěna. Nejvíce ze všeho mě zaráželo, že mi lhal naprosto bezdůvodně a zbytečně. Kdyby mi býval řekl pravdu, nikdy bych mu nezakazovala dělat si, co chtěl. Přišlo mi zvláštní, že měl potřebu lhát, přestože nemusel.

Na druhou stranu, kdykoliv jsem se pokusila mu oponovat, většinou to nedopadlo dobře. Jednou po mě chtěl asi dvacet euro na cigarety, ale odmítla jsem mu je dát. Už mi dlužil tolik, že bych za všechny ty peníze mohla odletět na Bali. Zasekla jsem se a rozhodla se počkat na jeho reakci. Zajímalo mě, co udělá, když nebude po jeho vůli. K mému překvapení neudělal nic mě, ale sobě. Kopl vzteky do stolu a nejspíš si zlomil kost v noze, protože se pak belhal po ulicích jako Quasimodo ještě čtrnáct dní. V tichosti jsem si onen moment s radostí užívala. Hrozně mi za to spílal a samozřejmě svedl svou nešikovnost na mě, ale já věděla své.