Irská Lovestory - SVATBA STOLETÍ

 

SVATBA STOLETÍ  

Nedlouho poté jsme se opět přestěhovali a oba jsme žili v přesvědčení, že všechno zlé je za námi a náš vztah bude na novém místě konečně šťastný. Místo se jmenovalo The Elms a bylo rychlou chůzí necelých deset minut od centra. Dům ležel v tiché zástavbě. Měli jsme vedle sebe nějaké sousedy, které jsem však v životě neviděla. Barák to byl velikánský. Měl prostorný obývací pokoj v přízemí, který byl napojen na jídelnu a ta následně vedla do kuchyně. Za kuchyní byl malý prostor na skladování a ven se chodilo zadními dveřmi do menší zahrádky, kde byl také tank na olej, kterým se v zimě topilo.

Jack tvrdil, že olej nám vystačí na onu zimu úplně s přehledem. V přízemí byl ještě jeden další pokoj, který jsme nechali permanentně prázdný. Skladovali jsme tam nepotřebné kusy nábytku. Po schodech se vyšlo do patra, kde byly celkem čtyři pokoje. Tři menší a jeden větší. Ve větším jsme se uvelebili a zabrali ho jako svou ložnici. Jeden pokojíček byl pro Juliana, aby měl kde o víkendech přespávat. Z druhého jsem si udělala svůj pokojíček, kam jsem si na zeď přidělala fotky z dětství. Chtěla jsem mít jakousi osobní skrýš, kam bych mohla unikat. Poslední pokoj jsem zamykala, jelikož v něm bývalý majitel zapomněl asi pět porcelánových panenek, které ve mně vzbuzovaly panickou hrůzu. Nesnáším panenky, jelikož se mi vždy vybaví nějaký horor. Panenky jsem zamkla a klíč nejspíš zahodila.

Našla jsem si novou práci, a to celkem brzy. Šla jsem jednoho dne po náměstí s nákupy a viděla otevřené dveře do bistra O´Briens, kde stál u pokladny vysoký, pohledný muž. Vypadal jako hráč rugby a jak jsem později zjistila, doopravdy ho i hrál. Jmenoval se Barry. Spatřila jsem na dveřích ceduli, kde stálo HLEDÁ SE PERSONÁL a ani vteřinu jsem neváhala. Táhnouce dvě igelitky, vešla jsem dovnitř a Barryho jsem rovnou oslovila.

„Dobrý den, viděla jsem, že hledáte personál. Měla bych zájem“, řekla jsem.

Barry se na mě zvědavě podíval, pak vykouzlil sympatický úsměv a řekl mi, ať přinesu životopis. Ten jsem mu předala a hned do pěti minut mi zvonil telefon, abych se dostavila na pohovor. Byla jsem nadšená a radostí úplně bez sebe, protože tohle místo slibovalo mnohem přijatelnější práci a hlavně šéfa, který nevypadal jako gauner. S Barrym jsme si okamžitě padli do oka a do druhého dne jsem měla novou práci.

V O´Briens jsem se každý den starala o zákazníky a práce mě enormně bavila, i když jsem se stále bála, že nezvládnu zapamatovat si všechny ty recepty sendvičů a že nebudu rozumět objednávkám. Začínali jsme v menší partě lidí a byla jsem tam s několika Iry a Poláky. Irové tam byli dva, Des a Elaine, jenže ti po pár týdnech nepřišli do práce. Bez jediného slova utekli a Barry zůstal v rozčarovaném údivu hned bez dvou zaměstnanců. Zjistil ale, že jsem celkem schopný a velmi tvrdý pracant a jednoho dne si mě tedy podal v kuchyni, když kolem nás nikdo nebyl.

„Teri, měla bys vylézt ze své ulity a jít před ty lidi. Vždycky se tady schováváš a myješ nádobí. Neboj se toho a jdi dopředu“, řekl shovívavě a snad i s ambicí mě pošťouchnout, abych si více věřila. Poslechla jsem ho. Vylezla jsem ještě tentýž den a obula se do toho. Stačilo, aby ve mně někdo věřil, a to Barry byl. Za pár týdnů si mě opět zavolal stranou.

„Všiml jsem si, jak jsi schopná a tvrdě makáš. Moc se mi to líbí. Co bys řekla na to, kdybych tě jmenoval vedoucí teamu? Dostaneš lepší peníze a povedeš to tady“, dodal s přátelským úsměvem. Očekával, že neřeknu ne. A to jsem neřekla.

Takovou důvěru v mé schopnosti mi zatím nikdo v životě neprokázal. Ať už byla Barryho motivace jakákoliv, byla jsem mu vděčná. Chtěla jsem být jeho pravou rukou a práce mě opravdu naplňovala. Učila jsem se rychle a stejně tak rychle jsem poznávala každého zákazníka, jeho manýry a chutě. Mívali jsme stálou klientelu z okolních kanceláří a podniků. Nedělali jsme jen tak obyčejné sendviče. Naše produkty byly luxusní, z těch nejzdravějších surovin. Voněla zde čerstvá káva a čerstvě upečené croissanty.

Práce tu bylo požehnaně a nikdy jsme se nestíhaly nudit. Brzy ráno k nám začali vítat známí hosté, co milovali naše cappuccina. Jako franšíza se O´Briens drželi v každém větším irském městě a dařilo se jim na výsost dobře. V době, kdy jsem zde začínala, byly u nás fronty dlouhé a všechny stolky obsazené od rána do večera. Pro mě to ale bylo svým způsobem nejlepší odreagování od toho, co se dělo v mém osobním životě. Našla jsem zde i skvělé přátele a byla jsem šťastná, že jsem na takovou práci narazila.

Pomáhala jsem časem Barrymu s náborovým procesem, kdy mi ukázal pár životopisů a mým úkolem bylo zhodnotit, kdo se na pozici hodí a toho poté pozvat a udělat s ním pohovor. Dohodila jsem mu svou bývalou kamarádku, kterou jsem znala z Abrakebabra. Byla to milá, pihovatá, zrzavá Polka, kterou jsem hrozně milovala. Byla jako sluníčko, pokaždé mě dobíjela svojí usměvavou povahou. S Karolinou jsme se brzy staly nejlepšími kamarádkami. Vždy jsme se spolu nasmály a moje práce se tak stala jediným místem, kde jsem se cítila šťastná a v bezpečí. To vše ale bylo jen zdánlivé a relativní. Každý den jsem po práci musela o sobě podávat zprávy Jackovi, zda už mířím domů, i když on sám byl bůhví kde. Věděl vždy, kdy a kde se právě nacházím. Přišlo mi to již normální, jelikož mě takto stopoval odjakživa. 

Při jedné příležitosti, když se ve městě otevírala nová hospoda, šla jsem s Karolinou na pár drinků právě sem. Jack tam na mě měl již čekat. Seděly jsme celý večer v poschodí nad barem, takže jsme na bar vlastně neviděly. Jack byl ale neustále někde jinde, což jsem nevnímala jako něco divného, když věděl, že mám společnost, ve které se dobře bavím. Pak za mnou ale Karolina diskrétně přišla, aby mi něco důležitého sdělila.

„Jack stojí u baru s nějakou blondýnou a lísají se k sobě“, řekla mi pološeptem a tak, aby nás nikdo jiný neslyšel. Když viděla znepokojení v mých očích, nabídla, že za ním půjde a zeptá se ho. Já neměla takovou kuráž. Karolina se po pěti minutách vrátila.

„Řekla jsem mu, zda mu nepřijde trapné se osahávat na veřejnosti s nějakou ženskou, když vedle sedíš ty“, vyprávěla, zatímco já jsem tiše hltala každé její slovo.

„Jak to vysvětlil?“

„Že prý ať se do toho nemontuji a otočil se ke mně zády“, dořekla Karolina a bylo na ní vidět znepokojení. Neuběhlo ani pět minut, když v tom se k nám přiřítil Jack. Nahnul se nad Karolinu a ze zastrašující blízkosti několika centimetrů jí začal křičet do tváře.

„Ještě jednou budeš vyprávět bludy, tak si tě najdu. Abys věděla, tohle je moje sestřenice Susie a tobě je hovno do toho, s kým já se bavím“

Nutno podotknout, že na mě se během svého zuřivého proslovu ani jedním okem nepodíval a odešel. Seděly jsme vedle sebe s Karolinou jako opařené, jen nevím, kdo z nás víc. Lidé kolem se na nás chvilku dívali, pak jsme je přestaly zajímat a otočili zvědavé hlavy jinam. Bylo mi trapně. Místo toho, abych však vstala a šla ho konfrontovat, nebo se zastala své kamarádky, začala jsem její verzi nahlas zpochybňovat.

„Hele, ale on má opravdu plno sestřenic. O nějaké Susie už se mi kdysi zmínil. Je možné, že ses spletla. “…vypadlo ze mě. Chtěla jsem sama sebe ošálit. S Karolinou jsme o tomto incidentu už nikdy znovu nemluvily. Jack mi doma znovu důsledně vysvětlil, že Susie je opravdu jen jeho sestřenice, se kterou má dobré vztahy a že Karolina je naprostá lhářka, která viděla něco, co se nestalo. Musela jsem se smířit s jeho verzí, jak tomu bylo mimochodem vždy. Mozek mi bránil uvěřit tomu, že by dokázal lhát a vymýšlet si falešnou sestřenici. Navíc, kdo by byl tak hloupý, aby se lísal s jinou holkou před zraky všech a své přítelkyně? To by přeci dokázal snad jen psychopat a tím on nebyl. Nebo snad ano?

Uteklo pár měsíců a chystali jsme se na svatbu Jackovy sestry Louise, která se konala v jednom honosném hotelu ve Wexfordu. Jack mi pořídil krásné černé šaty s boa, což byly asi jediné šaty, které mi kdy koupil. Trochu jsem zhubla a konečně jsem se mohla obléct do něčeho jiného, než byla pracovní uniforma. Ten den jsem se hezky namalovala, své dlouhé vlasy jsem nechala rozpuštěné, a oblékla si svou úžasnou róbu, ve které jsem si chvílemi ale přišla nepatřičně, jelikož nosit šaty jsem v Irsku zcela přestala již dávno.

Sejít jsme se všichni měli u Louise a Liama, kam jsme dorazili den předem. Louise byla hrozně milá a přátelská bytost a Liam byl jako hodný strejda, který vždy perlil humorem a vtipy. Oba byli spíše introverti, ale měla jsem je ráda. Bydleli v krásném domku se dvěma malými synky, Adam a Conor, kteří tropili spoustu povyku, když běhali kolem nás.  Vždy, když jsem trávila čas s jeho rodinou, která byla normální v tom, jakým stylem spolu mluvili a jak vlídně se k sobě chovali, bylo mi smutno na duši, že zrovna já jsem dostala tu nejhorší kartu ze všech. 

Odpoledne jsme nasedli do aut a následovali historický vůz, který novo svatebčany měl odvézt na obřad do místního kostela. Bylo úžasné ocitnout se uprostřed dvou neznajících se rodinných irských klanů a že měli členů nespočet! Byla jsem ten den hrdá na to, kráčet bok po boku Jacka, kterému oblek neskutečně slušel. Choval se ke mně celý den slušně a galantně, což jsem si vychutnávala plnými doušky. Po přejezdu všemi auty až do samotného centra Wexfordu, kde na nás již v hotelu čekal nachystaný personál, jsme byli uvedeni do veliké hotelové restaurace, kde bylo asi dvacet kulatých stolů, krásně dekorovaných bílými ubrusy a broušeným sklem. Zasedací pořádek mi přiřadil sedět vedle Jacka. Vedle nás byl jeho mladší bratr Sean se svou přítelkyní.

Po společné večeři, přípitku a dalších ceremoniích, jsme se směli odebrat na své pokoje. Na večer jsme se měli sejít ve společné hale, kde již byla v plném proudu zábava. My s Jackem jsme se bavili možná lépe než novomanželský pár. Zčistajasna mě vyzval k tanci, zrovna když hráli „Time of my life“ z Hříšného Tance. Bylo to poprvé v životě a také naposledy, co jsem cítila, že Jack prožíval čirou radost a zapomněl na všechny starosti. Byl to úplně jiný člověk. Oba jsme se hlasitě smáli našim neskutečným piruetám a otočkám a bylo nám jedno, kdo se na nás dívá. Připadala jsem si v tu chvíli krásně a neskutečně. Bohužel všechno krásné jednou skončí a v mém případě to platilo dvojmo.

Hned jak prvotní euforie opadla, Jack se někam vytratil a ponechal mě napospas svým bratrancům. Seděla jsem ve venkovní kuřárně a žhavila nervózně jednu cigaretu za druhou. Naštěstí se mě ujal Jackův úžasný bratranec David, se kterým jsem se zde viděla poprvé. Byl menší a drobnější postavy, ale v obličeji byl velice pohledný. Mezi ním a Jackem byl takový kontrast povah, že jsem začala pochybovat, zda ti dva jsou vlastně příbuzní. Kromě Davida mi nikdy Jack nedovolil se bavit s žádným mužem, a tak jsem byla vděčná alespoň za tu kratičkou možnost pochopit, že ne všichni muži se ke mně chovají jako neandrtálci. Bylo to jako procitnutí. Nezjistila jsem, kde se celý večer Jack schovával, ale vzhledem k tomu, že mě ponechal v mnohem lepší společnosti, než jakou by mi sám byl kdy schopen nabídnout, mi to nevadilo. Večer jsme bez jediného slova usnuli na pokoji.

Ráno jsme sešli do hotelu na snídani, kde jsme si sedli s Jackem k jednomu stolu, zatímco zbytek jeho rodiny seděl zády k nám. Nechtěla jsem si přisedat, jelikož jsem většinu z nich neznala. Jack si najednou vzal kávu a snídani a bez jediného slova si přesednul k nim. Málem jsem se propadla hanbou. Naprosto jsem nechápala, proč to udělal. Chvíli jsem v tom trapném tichu seděla a doufala, že si toho nikdo z přítomných nevšimnul. 

„Můžu si přisednout?“, ozvalo se za mými zády.  Když jsem se otočila, stál tam David a pokusil se o nesmělý úsměv. Kývla jsem jen tiše hlavou, ale musela jsem před ním sklopit oči, aby neviděl, že se mi do nich nahrnuly slzy. David se na mě podíval. Byl pohoršený chováním svého bratrance.

„Neumí se chovat. Omlouvám se za něj. Zbytek rodiny není jako on“, podotkl s nadějí, že mě trochu rozesměje, což se povedlo.

„Děkuji ti, Davide“, podotkla jsem a dál jsme se bavili o banalitách, abychom zamluvili tu rozpačitou situaci. Jack se celou dobu ani jednou nepodíval mým směrem. Měla jsem takový vztek, že se to nedalo ani vyjádřit. Napadlo mě, že důvod, proč se ke mně takto choval, mohl být právě ten, že jsem si dovolila upřednostnit přítomnost někoho jiného předešlý večer. Trestal mě za situaci, do které mě sám vědomě přivedl. Raději jsem na ten incident co nejrychleji zapomněla. Jediné, čeho mi bylo líto, byl fakt, že jsem Davida již nikdy neviděla a nemohla mu poděkovat znovu.