Irská Lovestory - POLAPENA V PASTI

 

POLAPENA V PASTI

Nějaký ten měsíc jsem trávila čas sama a zotavovala se, jak psychicky, tak fyzicky.

Jednoho večera jsem se šla pobavit do Barracks, což byla naše oblíbená místní hospoda. Praskala ve švech, jako vždy. Hned u vchodu jsem narazila na Johna, Barryho bratra, v doprovodu dalších dvou přátel.

„Teri, jsi to ty?“, vyvalil na mě John oči.

„Jo, já. To víš, znáš mě jenom v uniformě. Ale jinak jsem docela normální člověk“, smála jsem se.

Většinou mě v civilu málokdo vídal, protože jsem byla celý týden v práci a tam se musela nosit uniforma. Nechodila jsem nikdy ani namalovaná, a tak jsem si na sobě dala záležet, kdykoliv jsem měla jedinečnou možnost vyrazit mezi lidi. Byla jsem většinu času doma, skládala puzzle, kreslila, nebo jsem si četla. Snažila jsem se změnit radikálně svůj život a zvyknout si na samotu, aniž bych se vždy musela myšlenkami zaobírat Jackem.

„Děsně ti to sluší“, mrkl na mě John a pozval mě k jejich stolečku na jedno pivo. Představil mi svého bratra, Toma. Takže oni byli tři! Barry, John a Tom. V hospodě to hučelo, byla zde živá kapela a barmani se jen otáčeli. Stáli jsme u stolku a já zrovna Johnovi vyprávěla o mém soudním příkazu na Jacka, když v tom jsem jedním okem zahlédla někoho povědomého. My o vlku. Seděl u baru a celou dobu mě sledoval. Lekla jsem se ho a rychle jsem pohled odvrátila. John si toho ale stihnul všimnout.                                                      

„Co se děje? jsi v pořádku?“, šťouchl do mě lehce John.

„Je u baru a sleduje mě“, řekla jsem pološeptem.

John se neotočil, jen pokývl hlavou a přemýšlel. Pak se mě snažil trochu rozveselit, ale viděl na mě, že nejsem schopná další konverzace.

„Omluv mě, jdu na záchod“. Odebrala jsem se skrze létací dveře do malé chodby, kde byla toaleta. Měla jsem zlé tušení, že se něco semele. Jakmile jsem vstala od stolu, všimla jsem si koutkem oka, jak se Jack rychle zvedl od baru a někam pospíchal. Když jsem otevřela dveře záchodu, stál přede mnou.

„Teri, musíme si promluvit. Prosím, dej mi šanci si s tebou promluvit“, naléhal Jack.

Ani jsem se na něj nepodívala. „Dej mi pokoj!“, zvýšila jsem hlas.

Nestihla jsem ale udělat nic víc, protože v ten moment dovnitř vtrhl John. Rozrazil mohutnou ranou létací dveře a odpochodoval Jacka skrz celou chodbu, až se oba vyřítili do kuřácké místnosti, skrz druhé létací dveře. Zastavil se mi dech. Nevěděla jsem, že se John tolik naštve. Nechtěla jsem žádné konfrontace, ale bohužel už se nedalo nic víc dělat. Na jednu stranu jsem byla Johnovi vděčná, že se mě snažil ochránit, na druhou stranu jsem měla dojem, že to nebylo zapotřebí. S Jackem bych si poradila sama. Poslala bych ho do háje.

Tím pro mě tento večer skončil a dál jsem Jacka neviděla několik měsíců, ani o něm nic neslyšela. Mezitím jsme se spřátelili s Johnem a občas jsme se sešli na kávu, abychom se informovali o tom, co se odehrávalo. Chtěl po mě, abych šla na policii nahlásit celý incident. John pracoval pro vězeňskou službu, a tak věděl, jak na neposedné zločince. Dělal s nimi v posilovně a znal základy sebeobrany. Lépe řečeno, byl v nich vyškolený. A tak jsem neváhala a šla podat výslech, kde jsem popsala celou událost.

Zároveň jsem si najala právníka, se kterým jsem zahájila proces, v němž jsem chtěla, aby soud obvinil Jacka z ublížení na zdraví. Měli jsme již rozpracovaný plán a právník sháněl svědky různých našich konfrontací. Oslovil i Lynn, jelikož byla jedním ze svědků. Dohromady zajistil asi čtyři, další ze svědkyň měla být slečna, která mě přišla onen den vysvobodit z bytu. Jenže Jack soudní přelíčení natahoval a já musela stále platit právníka, třebaže se proces odročil. První odročení přišlo od jeho právníka s tím, že Jack je ve zdravotní indispozici a nemůže se dostavit. Takto se to opakovalo ještě jednou, o pár měsíců později. Nejspíš zkoušel mou trpělivost, myslela jsem si.

 

V den soudu, kdy už jsem byla na schodech soudní budovy, mi můj právník přispěchal sdělit, že se soud opět odročuje, jelikož Jack údajně podstoupil nějaký lékařský zákrok a nemůže se tudíž dostavit. Soud byl odročen na neurčito. To byl výsměch. Myslela jsem si, že si nějaké zranění způsobil sám, nebo přinejmenším simuluje, aby nemusel čelit výslechu.

Pár měsíců se nic nedělo a já přestala mít trpělivost. Odvolala jsem tedy svého právníka a celý proces ukončila. Nechtěla jsem dál čekat a potřebovala jsem to mít uzavřené. Připravovala jsem se vrátit do Čech. Byla jsem naprosto odhodlaná z Irska navždy odjet a měla jsem dobrý pocit ze svého rozhodnutí. Zde mě už nic dobrého nečekalo. S Johnem jsem se nakonec přestala vídat, jelikož mi přišlo, že se se mnou snažil flirtovat. Byl ale ženatý a neměla jsem zájem. Na jednom setkání nad drinkem v hospodě mi navrhl, že bychom mohli mít nezávazný poměr. Byla jsem rozčarovaná z jeho postranních úmyslů a rázně ho odmítla.

 

Zhruba měsíc před odjezdem jsem se chtěla rozloučit s celým Irskem, uzavřít staré vztahy, usmířit se a s čistým svědomím odjet. V rozpoložení, v jakém jsem byla, mě napadlo, že bych se měla rozloučit hlavně s Jackem. Mým návrhem se sejít byl mile překvapený. Věřila jsem, že už mě nic nemůže znovu přimět vrhnout se do starých vod. Cítila jsem se silná jako nikdy předtím.

Sešli jsme se na kraji města v jedné tiché hospůdce a dali si kávu na zahrádce, kde nikdo nebyl. Vypadal dobře a uvolněně.

„Přišla jsem se s tebou rozloučit. Za týden či dva se chci vrátit domů, a tak jsem myslela, že bychom měli zakopat válečnou sekyru. Taky jsem ti přišla říct, že jsem stáhla původní trestní oznámení, protože se v tom už nehodlám vrtat a chci mít klid“, vysvětlila jsem mu.

Jack se na mě potutelně pousmál. Mlčel, ale viděla jsem, jak se připravuje mi sdělit něco šokujícího.

„Ty nevíš, proč jsem nepřišel k tomu soudu, viď?“, zeptal se.

„Právník říkal něco o nemocnici. Že máš nějaký pohmožděný krk nebo co“, řekla jsem bezelstně.

„No, kéž by to byl jen pohmožděný krk“, dodal.

Pak mi otevřel svůj mobil. Byly tam fotografie jeho hlavy sevřené do jakési kovové konstrukce, šrouby trčící ven a on, v nemocničním mundůru.                           

„Co to je“? chtěla jsem vědět.

„Ten tvůj skvělý kamarád John mi zlomil krk“, řekl jednoduše.

„Jak jako zlomil krk?“

„Pamatuješ ten den, co se na mě vrhl v Barracks a prohodil mě dveřmi?“

Nemusela jsem pátrat příliš hluboko v paměti. Samozřejmě že jsem si to pamatovala.

„A co? Prohodil tě, ale rozhodně ti nezlomil krk, to bys asi nepřežil ne?“, podotkla jsem již trochu netrpělivě.

„Zjistil jsem si, že pracuje ve vězení. Mám na něj plno informací. Ví, jak někomu zlomit krk jedním správným chmatem. Učí je to. Ten večer mě prohodil tak, abych si zlomil krční obratel a netušil to až do dalšího rána. Probudil jsem se a nemohl jsem vstát z postele. Tom pro mě musel volat záchranku, aby mě vůbec vynesli ven na nosítkách. V nemocnici mi pak montovali krk k hlavě, aby mi neupadla“, dokončil svou litánii Jack a podíval se na mě.

„To není možný“, odpověděla jsem po chvíli přemýšlení. V duchu jsem se bránila myšlence, že by mohl mít pravdu. Po dalším přesvědčování mě přeci jen nahlodal.

„Pokud to tak je, mění to situaci“, řekla jsem.

Sice to neměnilo nic na situaci mezi námi, ale Jack věděl, že nesnáším nespravedlnost. Naštvala jsem se. Najednou jsem pocítila záplavu endorfinů. Můj vztek na Jacka se přetavil ve vztek na Johna. Celou dobu mi lhal! Věděl, co udělal a snažil si mě omotat kolem prstu, aby měl pojištěnou výpověď ve svůj prospěch a vyvázl z toho bez obvinění. Navíc se mě snažil sbalit, asi aby mě umlčel a zavázal k loajalitě. Došlo mi, že jsem byla jen pouhou figurkou ve špinavé hře. John nepochybně Jackovy ublížit nechtěl, ale nejspíš mu to ujelo a bohužel došlo k nejhoršímu. Fakt, že se snažil mě zmanipulovat, mě nesmírně dopálil.

„Tohle se mi vůbec nelíbí“, řekla jsem. „S tím se něco musí udělat“

A tak se stalo.