Irská Lovestory - DO STEJNÉ ŘEKY

DO STEJNÉ ŘEKY

Psal se rok 2007 a pro mne to byl zcela nový začátek. Poprvé jsem byla fyzicky oddělená od Jacka a užívala si to. Tamara měla v domě přísná pravidla, která měla napsaná na papíru na dveřích. Byla jsem jí sice nesmírně vděčná za přechodný azyl, ale po pár týdnech pobytu jsem začala toužit po vlastním bydlení. Proto jsem si našla podnájem v krásné novostavbě u řeky Barrow, kde zrovna pronajímali malý byteček tak akorát pro mě.

„Budete zde bydlet sama?“, ptala se mě správkyně, která měla sídlo firmy naproti domu, kam se chodilo platit týdenní nájmy a sepisovat smlouvy.

„Jasně, budu bydlet sama. Práci mám v centru, takže si ho můžu sama dovolit“, řekla jsem nadšeně.

„To je dobře. Nechceme tady žádné problematické chlapy“, zasmála se, jako kdyby s tím měla již nějakou špatnou zkušenost. Přesvědčila jsem ji, že to se mě rozhodně netýká.

                                                           

Byt stál týdně 165 euro, a vzhledem k mé výplatě, která činila 400 eur, jsem měla ještě dost na jídlo a zábavu. Plácly jsem si ihned a šly sepsat smlouvu. Hned na to jsem se přestěhovala a začala si užívat nádherné samoty a klidu. Uvolnila jsem se a konečně mohla mezi lidi kdykoliv se mi zachtělo. Uvědomila jsem si, jakou svobodu jsem získala a vážila si jí víc než kdy předtím.

Jack se ale snažil vrátit do mého života. Nejprve mi poslal do práce ohromný pugét růží. Pak za mnou poslal svou kamarádku Joyce, se kterou dříve dělal pro Melaleucu. Vzala jsem si ji stranou.

„Joyce. Vrátila by ses k někomu, kdo tě psychicky týrá a fyzicky ubližuje?“, položila jsem řečnickou otázku.

Chvíli mlčela a nevěděla, co na to odpovědět. Vzhledem k tomu, že to byla svobodomyslná černoška a domácí násilí jistě neuznávala, mě překvapila její odpověď.

„Dobře, ale on tě vážně miluje a trápí se tím. Měla bys mu dát šanci“, řekla zcela vážně.

„Asi nechápeš závažnost mé situace. Nevím co ti nakukal, ale já se k násilníkovi vracet nehodlám. Nejsem blázen“, řekla jsem a nechala ji odejít. Rozčílilo mě, s jakou drzostí si dovolila mě přijít přesvědčovat o něčem, co šlo proti rozumu. Hodila jsem to ale brzy za hlavu a dál se věnovala svému životu.

                                                          

Na Vánoce jsem odletěla na týden do Čech za rodinou. Viděli na mě, jak jsem vyhublá, ale nic neříkali. Byli rádi, že jsem na živu. Přesvědčila jsem je i samu sebe, že se k Jackovy již nikdy nevrátím. To byl jediný důvod, proč mi asi nezabránili se vrátit do Irska. Měla jsem dobrou práci, vlastní apartmán a vše vypadalo na dobré cestě.

Zpátky v Irsku jsem navázala i pár známostí a dost možná to bylo naschvál, jen abych si dokázala, že prostě můžu. Celé ty roky mě totiž Jack obviňoval z nevěry, zatímco jsem byla věrná. Nebylo to ale nic, co by mě učinilo šťastnou. Když tyhle dvě nahodilé známosti skončily, jsem v sobě měla pocit smutku a hořkosti. Věděla jsem, že to není způsob, jak zapomenout.

Pár měsíců uteklo jako voda a já nabila nový život a zdánlivou volnost. Uvnitř jsem ale stále volná nebyla a to proto, že když přišel večer, cítila jsem se osamělá. Najednou jsem zjistila, že všichni kamarádi odešli domů za svými přáteli, a ti, se kterými jsem měla jen povrchní známosti, se doopravdy o mě nezajímali.

 

Samota na mě dolehla natolik, že moje myšlenky opět začaly bloudit v kruzích. Můj mozek mi dával přísný zákaz myslet na Jacka, ale mé srdce bylo skoupé a poslouchat nechtělo. Měla jsem pocit, že on byl jediným člověkem, který mě znal dokonale a možná i líp než já samu sebe. Ačkoliv jsem si užívala svobody a nevázaného života, chyběl mi.

V takových situacích člověk docela zapomene na ty hrozné momenty, které prožíval, nebo si je začne ospravedlňovat. Navíc jsme žili na malém městě, takže jsem do Jacka neustále někde narážela a jak se mi přiznal později, bylo to záměrné setkávání, na kterém si dával záležet.

Jednoho dne jsme se dohodli, že mi něco předá v Din Rí. Nevím, o co přesně šlo, ale pro nás oba to stejně byla pouhá záminka, jak se po dlouhé době odloučení znovu vidět.