Irská Lovestory - PUD SEBEZÁCHOVY

 

PUD SEBEZÁCHOVY 

Půl roku se nic nedělo a dělali jsme běžné činnosti. Výlety s Julianem do Waterfordu motorovou lodí na prohlídku ztraceného ostrova, na němž žily tulení kolonie. Byli jsme na pláži v Tramore, kterou jsem si ihned zamilovala. Přes léto tam byla matějská pouť a plno lidí sem jezdilo se rekreovat, plavat v moři a my jsme tam jezdili, abychom načerpali čerstvý vzduch a najedli se v některé z příjemných pobřežních restaurací. To byly jediné chvíle, kdy se Jack choval zase jako starý dobrý Jack, do kterého jsem se tehdy tolik zamilovala. Občas jsme se stavili v nějakém baru ve Waterfordu, nebo šli na chips a fish. Cestou mi vždy pouštěl svou oblíbenou hudbu, Phantoma Opery, nebo Roba Thomase. Vždy jsme jezdili autem po okolí hory Mount Leinster, nebo jsme vyrazili do Glendalough, mnišského města, kde jsem onehdy byla s Paddym na výletě. 

Na jedné vyjížďce jsme po kopcích honili Ice, který si to metelil z veliké stráně dolů do údolí za ovcemi. To bylo v Irsku nebezpečné, jelikož místní farmáři měli ze zákona právo jakéhokoliv škodného psa postřelit. Utíkali jsme s Jackem a Gerardem dolů o sto šest a málem se kutáleli z kopce, jen abychom předešli možné katastrofě. Celí udýchaní jsme popadli Ice za obojek a vlekli ho zpátky se smíchem do auta. Byly chvíle, kdy všechno bylo normální a tak, jak být mělo. Pak ale opět přišly chvíle, kdy se vše pokazilo a Jackova temná stránka se probudila jako nějaký démonický stín, se kterým sám vnitřně bojoval.

                                                           

Jednoho večera jsem šla sama po práci na drink do Barracks a potkala jsem tam Toma. Pořád vypadal stejně. Jako mohutný, neškodný obr. Znala jsem ho již pár let a věděla jsem, že s Jackem jsou dobří kamarádi. Chvíli jsme poklábosili nad sklenicí piva a pak šli vlastními cestami. Přišla jsem domů jako obvykle a vyprávěla mu, jak jsem narazila na Toma a dali jsme si spolu jedno pivo. Sotva jsem to dořekla, letěla jsem přes celou místnost. Jack mě surově chňapl za svetr a natrhl ho, jak se mnou smeknul na podlahu. Pak si na mě obkročmo sedl a s brunátnou tváří na mě zaburácel, že takové podpásovky mi nehodlá trpět. Nesnesl, když jsem se bez jeho přítomnosti přátelila s jeho kamarády.

Při jiné hádce na dvorku našeho domu mě prohodil dřevěným křeslem a já zůstala trčet nohama nahoru. Už ani nevím, co bylo předmětem jeho vzteku. Pamatuji si ale, jak ke mně přišel Ice a něžně mi položil svůj čumák na rameno, aby mě utěšil. Vzlykala jsem o to víc, protože to byl můj jediný zastánce.

Všechny tyto výpady a násilnosti jsem nadále tolerovala a trpěla, protože jsem se další den oklepala a šla dál. Myslela jsem si, že musím všechno přetrpět, abych mu dokázala, jak moc ho miluji. Bylo to sebedestruktivní. Bylo to šílené. Bylo to nepochopitelné. Ale člověk, který v takovém vztahu žije, těžko rozpozná, že je vlastně týraný. Většinou jsem věřila tomu, že se na mě Jack zlobí oprávněně. Dokázal mi vsugerovat, že si za to mohu sama. Naučil mě dávat vinu sama sobě, za své nepřístojné chování. Dokázal mě přesvědčit, že on jen reaguje na to, jak nesnesitelná jsem. On byl přece ten milující z nás dvou, který jen dbal na to, abych byla pravdomluvná, vše mu na sebe prozradila, protože lhát si nesmíme a aby náš vztah ochránil od vnějších vlivů. Neměla jsem tou dobou žádné kamarády, ale to vše se mělo změnit.

Popisovat, jak se moje rodina cítila, když jsem jim nastínila, že u nás není vše v pořádku, by bylo srdcervoucí. Moje sestra mi napsala, že z mého vyprávění vydedukovala, že mě Jack zneužívá. Prý se chodila v Praze radit do centra pro týrané ženy, kde jí jednoznačně její strachy potvrdili. Do té doby, než mi to naznačila, jsem nikdy o sobě nepřemýšlela jako o týrané ženě. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale stále jsem Jackovo chování omlouvala. A pak jsem i věřila, že jsem si jeho tresty zasloužila. Trvalo mi déle, než jsem začala chápat, že sestra měla pravdu. Pomalu to ke mně doplouvalo jako proud řeky, které se nelze vyhnout. Místo abych však utekla, chtěla jsem té řece čelit. Nechtěla jsem se nechat skolit jako ostatní ženské, které někdo týral. Byla jsem silná, byla jsem odvážná, nebála jsem se a chtěla jsem hlavně Jacka změnit. Stále jsem doufala, že čím déle budu trpět jeho výpady, tím víc si mě začne vážit, protože zjistí, že se nenechám zlomit. Jak ale mohlo takové přesvědčení ve mně vůbec kdy vzniknout?

Byly chvíle, kdy jsem málem Jackovy uprchla, kdybych nebyla tak moc zamilovaná. Martina, na kterou jsem náhodně narazila jednoho dne ve městě, mě vyslechla a podnikla plán akce. Okamžitě mě od něj chtěla dostat pryč a zařídila mi náhradní bydlení u svých dvou kamarádů. Chopila jsem se šance a rozhodla se, že to skutečně skoncuji. Napsala jsem Jackovi, že se s ním rozcházím a že si přijedu pro své věci. Napsal zpátky, že se mnou chce mluvit sám o samotě, bez Martiny. Pak začal lhát, že má můj pas a nedá mi ho zpátky, pokud s ním nebudu chtít jednat. Martina se naštvala a donutila mě, abych se rozhodla a řekla mu, že je konec. Mínila počkat v autě před domem deset minut a pokud bych se nevrátila, navždy zmizí a už o ní nikdy neuslyším. A tak se i stalo.

Vešla jsem za ním a on byl zjihlý a snažil se věci napravit. Snažila jsem se být neoblomná, ale moc mi to nešlo. Do deseti minut mě měl zpracovanou, ani se nemusel příliš snažit. Martina dostála svého slova a ten den navždy odjela.

Často jsem si později říkala, jak by se můj život změnil, kdybych tehdy kamarádku poslechla. Mohla jsem uniknout tomu všemu, co mě čekalo. Mohla jsem být volná. Mohla jsem, ale zároveň nemohla. Něco ve mně potřebovalo pokračovat na této cestě. A tak jsem opět neodešla.

Ice a Lola skončili v prozatímním útulku, protože jsme na ně neměli peníze ani čas. Byla jsem již letargická vůči všemu, co udělal, protože jít přes jeho rozhodnutí nemělo smysl, stejně by si prosadil svou. Pejsků mi bylo líto, ale na druhou stranu jsem se chlácholila představou, že jim i v útulku bude líp než u nás. Nakonec jsem se z jiných zdrojů dozvěděla, že za jídlo v útulku majitelce neplatil několik měsíců. Ta na něj podala žalobu u soudu, jelikož dlužil několik stovek eur. Nakonec je adoptoval jeden milovník psů z města, za což jsem byla v duchu vděčná.

Jeden incident, který si dost dobře pamatuji, se stal jednoho večera, kdy jsme oba seděli v obýváku a dívali se na televizi. Vůbec jsme se nikterak nepohádali, jen jsme trochu pili. Já pak odešla nahoru do pokoje, abych si něco přinesla a když jsem se vracela dolů, on šel vzhůru do schodů proti mně. Vůbec jsem to nečekala, a proto, když se ohnul dopředu a hlavou mi narazil do břicha tak, že jsem přepadla dozadu, nakopl můj instinkt a nohama jsem ho skopla dolů ze schodů. Letěl jako namydlená střela. Pocítila jsem v tu chvíli tak silný pud sebezáchovy, že mi v ten moment nedošlo, že jsem ho mohla zabít. 

Když se ale otřepal, začal se po mě sápat a chňapat mi po nohách, až se mu povedlo mě ze schodů stáhnout. Chytala jsem se všeho, co bylo po ruce. Za čtvrt hodiny se u dveří objevila policie. On jim však šel otevřít dveře a mě mezitím dal pokyn, abych předstírala, že je vše v pořádku.

„Dobrý den, měli jsme zde hlášení od sousedů, že se zde něco děje, slyšeli křik a báli se“, oznámil nám jeden z policistů, zatímco si mě prohlížel. Jack mě držel před sebou jako rukojmí. Věděla jsem, že nesmím ani ceknout. Nahodila jsem křečovitý úsměv a hrála jsem překvapenou.

„Jenom jsme se trochu hádali, nic víc. Slibujeme, že už bude klid“, dodal sebevědomě a policista jen kývnul spokojeně hlavou a odjel pryč.