Irská Lovestory

  NEZNALA JSEM SVOU VLASTNÍ SÍLU Dům, do kterého jsme šli, byl hned naproti v ulici, ale nebyl spravován stejnou agenturou, tudíž o nás nikdo netušil. V chodbě to páchlo, protože tam opilí Irové močili, když chodili z hospody. Byt byl ošklivý a neměl dobrou energii, ale neměla jsem na vybranou. Stýskalo se mi po mém krásném, čistém apartmánu. Byla jsem zaneprázdněná svým ekzémem a tím, jak hluboce jsem klesla. Během měsíců, co jsme v bytě bydleli, jsem téměř nevylézala z domu. Do práce jsem přestala chodit, nejprve kvůli zlomené noze, poté kvůli ekzému. Stát mi dával týdenní dávky, které činily asi jen 200 euro. Mezi lidi jsem nechodila, jelikož jsem měla ekzém i kolem očí jako panda. Přes den jsem chodila k doktorovi za městem, který si mě prohlédl a snažil se mě léčit. „Poslal jsem fotografie vašeho ekzému do Dublinu specialistům. Popravdě, tak agresivní druh ekzému jsem v životě neviděl“. Dal mi pak koňskou dávku nějakého medikamentu ve for...

  EXEKUCE A to byl přesně moment, kdy jsem Jackovy opět vše odpustila a hodlala se za něj prát, i přesto, že mi téměř zničil život. Věděl, jak na mě. Pozvala jsem ho k sobě domů, abychom probrali všechny okolnosti a já mu prozradila, jak se se mnou John v tajnosti scházel a chtěl znát detaily mé výpovědi, dokonce i jak mi opravil větu, kterou jsem trénovala, že policii řeknu.                                                    „Chtěla jsem říct, že se na tebe vrhl a protlačil tě dveřmi, ale on mě opravil a dodal –„ne, to neříkej! Řekneš, že jsem přišel a strčil ho, ale ne že jsem se na něj vrhl“, vzpomínala jsem nahlas. Jack tiše poslouchal. „Chci, abys šla na policii a změnila svou výpověď“, řekl zcela vážně. „No, tak na to zapomeň. To neudělám. Za křivé svědectví můžu mít problém hlavně já“,...

  POLAPENA V PASTI Nějaký ten měsíc jsem trávila čas sama a zotavovala se, jak psychicky, tak fyzicky. Jednoho večera jsem se šla pobavit do Barracks, což byla naše oblíbená místní hospoda. Praskala ve švech, jako vždy. Hned u vchodu jsem narazila na Johna, Barryho bratra, v doprovodu dalších dvou přátel. „Teri, jsi to ty?“, vyvalil na mě John oči. „Jo, já. To víš, znáš mě jenom v uniformě. Ale jinak jsem docela normální člověk“, smála jsem se. Většinou mě v civilu málokdo vídal, protože jsem byla celý týden v práci a tam se musela nosit uniforma. Nechodila jsem nikdy ani namalovaná, a tak jsem si na sobě dala záležet, kdykoliv jsem měla jedinečnou možnost vyrazit mezi lidi. Byla jsem většinu času doma, skládala puzzle, kreslila, nebo jsem si četla. Snažila jsem se změnit radikálně svůj život a zvyknout si na samotu, aniž bych se vždy musela myšlenkami zaobírat Jackem. „Děsně ti to sluší“, mrkl na mě John a pozval mě k jejich stolečku na jedno piv...

  RAZIE Jednoho dne jsme se s Karolinou dohodly, že po práci půjdeme k ní domů. Jackovy jsem oznámila, že se chystám k ní, aby nešílel. Nic nenamítal, tak jsme vyrazily. Bylo to vůbec poprvé, co jsem si odvážila k někomu takto jít. Všude mě jinak sledovaly jeho všudypřítomné oči, nebo oči jeho nohsledů. Karolina bydlela se svým přítelem Lukasem na druhé straně města, kde jsem ještě nikdy nebyla. Měli jeden z těch řadových domů, které stojí mezi stovkami dalších a vypadají naprosto k nerozeznání jeden od druhého.  Celé odpoledne jsme se krásně bavili, pouštěli si videa z koncertů skupiny Toto, něco dobrého jsme si uvařili a byla to úžasná pohoda. Opět ale jen do té doby, než mě začal Jack bombardovat zlostnými vzkazy a provolávat mě. „Musíš jet okamžitě domů! Zapomněl jsem si klíče a nemám se jak dostat dovnitř“, tvrdil mi. Věděla jsem, že lže jako když tiskne, a proto jsem zůstávala v klidu. Přítomnost Karoliny a pár vypitých drinků mě n...

  JOHNY VEGAS Jednoho večera jsme se pohádali. Již nevím, co bylo předmětem hádky. Byla jsem jen v noční košili a vyběhli jsme v divoké hádce na pavlač domu. Všude kolem nás žili lidé, takže jsem tam utekla asi v domnění, že kdyby mě měl napadnout, bude to před očima svědků. Popadl můj mobil a mrštil s ním. Roztříštil se o dvě poschodí níž. Pak mě začal nutit, abych se vrátila do bytu, ale zkušenost mi již radila, že za zavřenými dveřmi mi může udělat, co se mu zlíbí, a proto jsem se chytala každého sloupu co byl v cestě, jen aby mě nemohl dotáhnout dovnitř. Měl ale neuvěřitelnou sílu, takže mě nakonec nasoukal dovnitř bytu. Na prahu dveří jsem se ale vysmekla a sekla hlavou o zem. Při pádu jsem se značně uhodila do hlavy, ale jemu to bylo jedno. Začal mě za nohy tahat dovnitř bytu a pak se za námi zabouchly dveře. Neměla jsem šanci. Neuvěřitelně mě bolela hlava a myslela jsem si, že ji mám rozbitou. Podal mi pytlík s mraženou zeleninou. Ale jinak se v...

  JAKO NA HORSKÉ DRÁZE Když jsem ho poprvé potkala, vypadal jako ze žurnálu. Byl hladce oholený, navoněný, hezky oblečený a vítal mě milým úsměvem. Podlomily se mi nohy. V tu ránu se ve mně opět zažehla jiskra naděje, touha. Věděla jsem, že mám problém. Měli jsme si toho tolik co říct. Část mě doufala, že se něco změnilo, že se on změnil, že pochopil díky odloučení, jak moc mu scházím. Choval se nadšeně z našeho střetnutí a stál o to se vídat dál. A tak jsme opět skončili spolu. Nastěhoval se do mého nového apartmánu na Riverdell. Vyprávěl mi, jaké to pro něj bylo těžké, když jsem odešla. „Bylo to nejhorší období mého života. Když jsi odjela, byl jsem totálně na dně. Pil jsem týdny v kuse a začal jsem mít vidiny. Viděl jsem démony. Naštěstí už jsou pryč“, přiznal se ve slabé chvíli. Věděla jsem, o jakých démonech mluví, sama jsem je měla možnost osobně poznat. Nevěděla jsem, s jakými hrůzami se musí uvnitř sebe prát, ale nyní vypadal dobře a dostala jsem pocit...