Irská Lovestory

  ADRIANA Už si nevybavuji, kde jsem k ní přišla, asi přes nějaké společné známé, ale zničehonic se zkrátka objevila v mém doposud „fádním“ životě. Jako kdybych neměla svých problémů dost, tato osoba mi jich přivodila později o dost více. Jmenovala se Adriana a byla to jedna taková drzá, sebevědomá Slovenka. Působila tvrdě a nekompromisně. Bavila jsem se s ní jednou či dvakrát a zašly jsme na kávu. Celou dobu se svěřovala se svými gynekologickými problémy, nebo s tím,   jak chce ulovit nějakého chlapa. Bylo jí jedno, jakého. Její přímočarost mě očarovala, ale jen na okamžik. Myslela jsem si, že bychom mohly být kamarádky, s trochou dobré vůle.  Adriana hledala práci a posílala životopisy po celém Kilkenny. Když jsme jednou s Jackem měli cestu kolem a já měla nějaký kurz kousek od Kilkenny, rozhodli jsme se Adrianu svézt. Viděli se toho dne poprvé a musela jsem je seznamovat. Jack mě tehdy vysadil na místo určení a s ní pokračoval v krasojízdě...

  PARANOIA  Mohl být rok 2006, když jsme se ocitli na Leighlin road, v rezidenci Loch Abhainn. V irštině to slovo znamená něco jako jezerní řeka. Pokud voda odpovídá v elementární řeči emocím, pak zde se naše emoce začaly projevovat podobně jako vypuštěná přehrada, která pozvolna povoluje pod trhlinou, až nakonec vede k totální destrukci všeho živého v okolí. Nejenže se k nám do domu nastěhovali černí tlustí pavouci a z těch jsem vždy měla děsivý strach, ale Jackovo chování vůči mně se začalo prudce měnit a jeho láska, pokud v něm kdy jaká byla, vyprchávat. Vždy, když jsem ale měla pochybnosti o nás dvou, přesvědčil mě o tom, jak moc mě miluje. Po fyzické stránce jsme byli oba jako oheň, touha mezi námi nikdy nevyprchala a hádky nás naopak sbližovaly. Nemohla jsem si stěžovat po této stránce, byl velice sexuální bytostí a ve své podstatě nás toto pouto sbližovalo asi nejvíc. Jack se začal více vídat se svými kamarády z kapely...

  copyright©2025 První Záchvěvy Zlosti Dál jsme s Jackem žili v našem společném hnízdě lásky, v úkrytu, který patřil jen nám. On se ponořil do svého světa s projektem Melaleuca, cestoval po prezentacích a občas mě bral s sebou – jednou i do luxusního Hotelu Seven Oaks. Nikdy nepoznal trému; lidem by prodal i vzduch, a jeho charisma bylo tak oslnivé, že se zdálo, že svět se mu poddá. Šarmantní, vtipný ve správný moment, pozorný, s přáteli, kteří mi neustále připomínali, jak úžasný je… Začínala jsem si všímat stínů jeho povahy, ale omlouvala jsem je jeho výbušným temperamentem. Nikdo ho neznal tak, jako já, za zavřenými dveřmi.  Jednoho večera, když jsem se vracela od Martiny, kde jsme jako dvě ženy rozebíraly naši budoucnost, nastal okamžik, který všechno změnil. Ležela jsem vedle Jacka, tělo unavené, mysl připravená spát, když jsem mu zmínila: „Martina a já jsme dnes mluvily o tom, že by bylo hezké, kdybychom my dva začali uvažovat o rodině. Ptala se, jak jsme na tom, a řekla...

  copyright©2025 Smrt v mrazáku    Byly i krásné chvíle – okamžiky něhy a radosti, kdy byl tím, koho jsem milovala nejvíc. Jack, ten, do něhož jsem se kdysi zamilovala. Smál se potutelným smíchem, který obvykle mířil na cizí účet, a právě proto bylo vzácné a kouzelné vidět ho bezstarostného. Milovala jsem ho víc než vlastní život a snažila se to dávat najevo každý den.  Přezdívky, které mi vymýšlel, se mě držely: „oslíku,“ někdy „blázínku“ nebo „potrhlo.“ Smál se mým přeřekům, neobratným vtipům, a já si vážila každého sdíleného záchvěvu smíchu. I v těžkých chvílích mě jeho humor chránil – křehký štít proti stínům, které se občas mihly v jeho očích.  Pamatuju se na první skutečný konflikt kvůli Julianovi. Ukázala jsem mu své tarotové karty – jen obrázky, výklady jsem neznala. „Alice si stěžovala, že jsi je ukázala Julianovi,“ řekl Jack o pár dní později.  „Jen obrázky. Nic víc,“ hájila jsem se.  O týden později mi oznámil, že nás Alice a její přítel Nia...

  copyright©2025 Suzanne Pro svůj nový byznys by dokázal udělat cokoliv. V té době se seznámil s vlivnou starší dámičkou jménem Suzanne. Nikdy jsem ji osobně nepotkala, a přesto se její jméno začalo v našich rozhovorech objevovat čím dál častěji. Byla manželkou indického miliardáře a pro Jacka představovala jasnou metu, kořist, za níž stálo za to jít. Omlouval jejich kontakt tvrzením, že je nezbytný pro jeho obchod, že si ji musí získat. Netušila jsem, jak daleko je ochoten zajít. Věděla jsem jen, že jeho hlad po penězích ho dokáže hnát téměř kamkoliv. Pro Suzanne byl Jack očividně mladý a pohledný společník – hračka, kterou se mohla pyšnit před přítelkyněmi u večerních drinků. Přiznal se mi, že ji párkrát doprovázel, ale dušoval se, že to pro něj bylo ponižující, že musel potlačovat touhu utéct. Nedokázala jsem pochopit, odkud se v něm bere ta neúnavná touha po úspěchu, to odhodlání šlapat přes všechno – i přes lidi – jen aby dosáhl svého. „ Suzanne má kontakty a hlavně peníze. Kd...

copyright©2025 Snílek Naše společné soužití tehdy působilo téměř idylicky. On pracoval u stavební firmy a domů se vracel vyčerpaný, od hlavy k patě obalený prachem a špínou, v montérkách, které nesly stopy každého dne. Nikdy by mě nenapadlo, že má v sobě řemeslný talent – nestudoval přece žádné stavitelství, ale školu De La Salle. Přesto jsem byla vděčná, že našel práci, která ho naplňovala a dávala mu smysl. Nájem jsme odevzdávali každý týden, osobně do rukou majitele. Stejně jako se v Irsku vyplácela mzda po týdnu, tak se i týdně platil nájem – zvyklost, s níž jsem se nikdy úplně nesžila. Každý den jsem putovala podél hlučné silnice k nákupnímu centru. Tam jsem ukládala zboží do polic, radila maminkám s dětmi a musela snášet neustálé jedovaté narážky své irské kolegyně Jacinty. Byla sarkastická, někdy až krutě nepřátelská, a já nikdy nevěděla, zda má spadeno přímo na mě, nebo prostě neměla v lásce nikoho, kdo přišel odjinud. Moji oporu představovala Lisa, vedoucí butiku. Vlastnili ho...

  copyright©2025 Nové začátky Jen o pár dní později jsem měla nad hlavou střechu — aspoň prozatím. Oslovila jsem dávného přítele, kterého jsem znala ještě z časů, kdy jsme s Tomášem přežívali v noclehárně bok po boku s dvacítkou polských dělníků. Martin mě přivítal s otevřenou náručí. Ten den mě Liam vysadil z dodávky a vtiskl mi do dlaně pár drobných, abych měla z čeho žít, než se postavím na vlastní nohy. Martin mě bez váhání vzal k sobě — do svého malého dvoupokojového bytu v Carlow. Byl to staromládenecký příbytek, trochu strohý, ale přesto útulný. Vydechla jsem s úlevou: byla jsem zpátky ve městě, které tak důvěrně znám, a po mém boku stál někdo, kdo si mě pamatoval z dávných dob. Martin byl takový laskavý, zavalitý skřítek, jehož největší radostí byl irský bahroán. Přátel měl nespočet, a přesto žil léta sám — samota do něj vepsala hluboké stopy. Teď byl šťastný, že má s kým sdílet své dny. Staral se o mě s opravdovou péčí: vařil hutné irské guláše, radil mi s Jackem a byl ...

  copyright©2025 Osud Se Naplňuje Vypravila jsem se na dvoudenní cestu zpátky do minulosti. Z okna vlaku jsem sledovala ubíhající krajinu, která se každou další mílí proměňovala v cosi důvěrně známého. Pole a kopce se skládaly do obrazů mého starého, drahého Bagenalstownu. Nevěděla jsem, co přesně mě čeká, ani kam povedou mé kroky, jen jsem tiše doufala, že potkám pár známých tváří, které tu možná stále zůstaly. Snad Kena, snad Mikea… ale v hloubi duše jsem věděla, že jediný, koho chci znovu spatřit, je Jack. Celý rok jsem snila o našem shledání. Noc co noc jsem si vybavovala jedinou scénu: vstupuji do Phelans, on stojí u baru, a když mě uvidí, na okamžik oněmí úžasem. A pak, stejně samozřejmě jako dřív, přeskočí mezi námi jiskra. Nedokázala jsem tu fantazii zaplašit, provázela mě jako stín, jako tiché zaklínadlo. Na kraji Bagenalstownu jsem se ubytovala v malém penzionu. Už jen krok z vlaku na nádraží a první pohled na hlavní ulici mi rozbušily srdce. Celá jsem se chvěla, slzy rad...

  copyright©2025 PLANÉ NADĚJE Opět jsem se ocitla cizinkou ve vlastní zemi – vyhnankyní – alespoň do chvíle, než jsem si znovu troufla snít o návratu do Irska, místa, o němž jsem uvěřila, že je vepsáno do mého osudu. V srdci jsem však stále nesla těžký stín něčeho nedořečeného, neuzavřeného – a to cosi se neodvratně pojilo s Jackem. Jako by se proti nám život pokaždé spikl, vždy když jsem se k němu chtěla přiblížit. A přece pouto mezi námi bylo silnější než všechno ostatní – silnější než strach, silnější než pud sebezáchovy. Po potratu – kdy mi Sunny poslal peníze na zákrok a pak se z mého života prostě vytratil – jsem se snažila obrátit zpět k životu v Praze. Žila jsem u mámy a pracovala jako asistentka v advokátní kanceláři, která – shodou okolností – sídlila jen o patro výš než irské velvyslanectví. Tak tolik k zapomínání na Irsko. Bylo to nemožné; vzdala jsem se marného odporu. Mé sny mě stále znovu vodily zpět na známá místa, kde jsem kdysi zakusila chvíle štěstí. V hloubi duš...

  copyright©2025 Provinilá Celý týden jsem se cítila neklidná. Tělo bylo těžké, nohy jako z olova a i sebemenší námaha mě vyčerpávala. Něco nebylo v pořádku, ale nedokázala jsem tomu dát jméno. Když se menstruace nedostavila, sevřela mě panika. Koupila jsem si test a když se na něm objevily dvě čárky, zatočil se se mnou svět. Pozitivní. Nepřipadalo mi to skutečné. Ano, se Sunnym jsme nepoužívali ochranu, ale vždycky tvrdil, že si dává pozor. Tohle se prostě nemohlo stát. Jenže stalo. A první chladná, krutě jasná myšlenka byla: nechci to. Ne tady, ne teď. Možná vůbec ne s ním. Ale zpátky to vzít nešlo. Sunny nebyl útěchou. Jeho šok odrážel můj vlastní, ale žádná slova naděje, žádný plán z něj nevypadl. Jen přiznal, že není připravený. Neměl peníze, neměl zázemí, neměl prostor pro dítě. Snad jednou, jindy, ale teď ne. A v té chvíli jsem pochopila, že ať už se rozhodnu jakkoli, zůstanu na to sama. Mysl byla roztříštěná, myšlenky těkaly z jedné obavy na druhou. Ať jsem si představila j...

  copyright©2025 Guru’s Od toho dne jsem na něj nedokázala přestat myslet. Byl jako droga, a já se stala závislou. Proč mě držel za ruku, proč mě políbil – když se ke mně vrátit nikdy nechtěl? Proč si se mnou hrál? Pokoušela jsem se ho vytlačit z hlavy, ale marně. Nakonec jsem mu začala psát zprávy. Nepřišla ani jedna odpověď. Jeho mlčení mě dohánělo k neklidu, k hněvu, k šílenství. Možná byl mrtvý? Možná ztratil telefon? Vymýšlela jsem si výmluvy, jednu za druhou – absurdní, nelogické – jen abych nemusela čelit pravdě, že o mě prostě nestojí. A pak, jednoho večera, když jsem v bistru klečela u země a drhla podlahu, spatřila jsem u pultu dvě postavy v tmavých oblecích. Jack a Tom. Oba se na mě dívali shora, s nepřátelským výrazem. Tom se naklonil a jeho hlas byl ostrý jako čepel: „Podívej, Teri, přišli jsme ti jen říct, abys přestala Jackovi posílat ty zprávy. Je to dost otravný.“ Jeho oči se do mě zakously, tvrdé a neústupné. Jack stál vedle něj, ani se nepohnul, ani nemrkl...

  copyright©2025 Zaslepená Láskou   Jakmile se naskytla příležitost, získala jsem Jackovo číslo pod falešnou záminkou – Pat mi ho nevědomky dal. Musela jsem s ním mluvit. Cítila jsem, že on je jediný, kdo mi porozumí, jediný, kdo mě dokáže ochránit. Kdo jiný mě přece znal líp než on? Sešli jsme se hned druhý večer v Din Rí. Do zprávy jsem jen naznačila, že s ním zoufale potřebuji mluvit. Čekal na mě nahoře u baru. Jakmile jsem ho spatřila, zaplavila mě úleva a pocit vděčnosti, který mi prostoupil celé tělo. „Ahoj,“ pronesli jsme oba zároveň. Objednal mi drink, zatímco já se snažila rozmotat spleť myšlenek v hlavě. „Tak povídej. Co se děje?“ zeptal se trpělivě. „Ten kluk, se kterým teď jsem… jeho bývalá úplně zešílela. Terorizuje mě ve dne v noci, vkrádá se do našeho domu, a naposledy udělala takovou scénu, že jsem se vážně bála o život,“ vyhrkla jsem. Chvíli jsem na něj sypala všechno, co se stalo. Jack mlčel a poslouchal, zatímco si v duchu skládal vlastní obraz. „Tak od...

  copyright©2025 Šílená Katherine V samém srdci Carlow jsme si pronajali dvoupatrový městský dům. Jeho zdi byly unavené a okna pokrytá prachem, jako by čekal, až ho probudí jarní slunce a lidský dotek. Nebyli jsme tu sami – už tu bydlela parta Sunnyho kuchařů: Ringu, Asif, Adjit a Khán. V první chvíli jsem si připadala jako vetřelec na cizí půdě a chtěla utéct dřív, než se ta zvláštní sestava stačí usadit v mé paměti. Jenže brzy jsem zjistila, že tihle muži nejsou hrozbou, ale spíš něčím jako tichým společenstvím, které mě naučilo hledět na svět jinak. Ze všech nejvíc mě okouzlil Adjit. Muž kolem čtyřicítky, s velkým bílým turbanem, pod nímž ukrýval dlouhé, stříbrně lesklé vlasy. Pečoval o ně s něhou, vtíral do nich olivový olej a v jeho očích byla mírnost, která připomínala dětskou nevinnost. Když mluvil, zněl jako chlapec, co se teprve učí hláskovat. Často sedával na zemi se zkříženýma nohama, ponořený do meditace, zatímco z malého rádia zněly indické mantry. Žít po boku lidí z t...